0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Komentáře11. 4. 20203 minuty

Lodní deník V. – Pod hromadou kamení

Jitka N. Srbová
Autor: Milan Jaroš

Mám hromadu kamení. Nevím, zda je náš vztah účelový nebo osudový: zatím ho zkoumám. Člověk se v průběhu života stane majitelem řady zvláštních objektů, které šťastně přežívají na okrajích jeho zorného pole. Některé si nechá, když ony jsou ochotné nechat si jeho.

Kameny jsou vlídné a celkem nic proti mně nemají. Když je dubnové slunce vypeče, vydechují jeho teplo ještě dlouho poté, co sluneční vůz opustí talíř jižní terasy. Po zimě v nich najdu jednu dvě úhledně vybělené ulity od hlemýžďů, kteří neuvážili, že jejich vrták z uhličitanu vápenatého si se zámkovou dlažbou neporadí. Občas se nad hromadou přemýšlivě vznášejí vosy s nejistým záměrem stavět hnízdo. Tu a tam vyleze nějaká mnohonožka, aby mi dala zakusit tu trochu pudové hrůzy, kterou našinec v civilizované střední Evropě potřebuje zažít. Ale mou hrdinkou hromady je pampeliška: trosečník rostlinného světa v nehostinné anorganické pustině.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Každý rok to zkouší znovu: v březnu z léčivého kořene tísněného ze všech stran betonovými kvádříky vyraší nať a pak už se z listové růžice vysune dutý stvolek. Pampeliška pod hromadou kamení nemá snadný život, ale na druhé straně se vyhýbá osudu, který potkává rostliny označované jako plevel v zahradách označovaných jako okrasné — pod hromadou kamení drobně září její ztrápená žlutá hlavička, květenství nasazené sotva dva tři centimetry nad zemí. Chtěla bych vědět, jak se moje pampeliška přesně jmenuje. Nedávno jsem se informovala, že pampelišky nejsou vůbec nějaká jedna rostlina, ale velmi komplikovaná skupina rostlin. Komplikace zdánlivě jednoznačných jevů vítám, pokud nejde o jevy byrokratické.
Rozhodla jsem se, že moje pampeliška bude pampeliška záhadná. To jsem si ovšem nevymyslela, to označení skutečně existuje; ach, ty rozkošný rostlinopise! Myslím, že ji to dobře vystihuje. Mohla vyrazit odkudkoliv, ale rozhodla se bojovat dnes a denně o záchrannou kapku vláhy. Úpí v poledním slunci. V tišším provozu světa posledních týdnů je to dobře slyšet, víte. Čmelák se k ní dostaví jen namátkově a spíš, když na ni omylem spadne z okraje okapu, kde se chystá. Korunu všemu nasadím, když prohlásím, že v prstech rozemnutý list mojí pampelišky (byl už trochu ovadlý a výrazně jí neschází, vážně) voní jako muž. Jako charakterní muž, přesněji řečeno. Aha, pomysleli jste si něco o strašlivých důsledcích karantény. Však uvidíme. Příště, až budete řádit v zahradě s motyčkou, je naprosto jisté, že budete nad svou pampeliškou šmejdit nosem a zkoumat, zda Connery, Belmondo nebo Eastwood — vsadím nejlepší kámen z hromady!

Je podvečer, slunce ve Městě H. zmizelo v mracích.
Zaprášená pampeliška záhadná pod hromadou kamení sama pro sebe voní.
Je to můj spojenec v nalézání smyslu. Tajně ji zalévám.

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].