Kdo se dá koupit?

Esej Erika Tabery  Média v éře Andreje Babiše se stala impulsem ke stále pokračující debatě. Nejprve přiměla k reakci Pavla Šafra, Bohumila Doležala, Jakuba Patočku, Adama Drdu či Michala Kašpárka. Na text posledně jmenovaného šéfredaktor Respektu reagoval polemikou Konec nezávislých médií? Kašpárek mu odpověděl v článku Osobitost a liberalismus nestačí. Jak psát v Babišově éře? Zde je polemika Erika Taberyho s tímto textem:

Mám trochu obavu, že polemika se posouvá od původního tématu hodně daleko. Vlastně mám pocit, že míří někam vysoko nade mě a nemám ji příliš jak uchopit. Může za to nastolení nových témat a svým způsobem hraní se slovy. Respektive jako by se Michal Kašpárek domníval, že platí jen těch pár slov, která vidí před sebou, a nesnažil se pochopit kontext.

Když cituji Die Zeit, že čtenáři už se „nenechají odbýt těžkotonážní politickou ideologií, chtějí individualitu a originalitu“, neznamená to, že se Die Zeit vzdává svého názoru. Prostě jen pochopil, že čas ideologických školení ze strany médií skončil.

„Já naopak trvám na svém, že individualita a originalita je v boji proti oligarchii, plutokracii nebo korporativismu, zkrátka proti sňatku ekonomické a politické moci, k ničemu, protože osobnost se na rozdíl od ideologie dá koupit,“ píše. A jako příklad těch, kteří se dali koupit, uvádí Jana Macháčka, Martina Komárka, Václava Bělohradského či Jiřího Zlatušku. Jako příklad těch, kteří se prý nedají koupit, uvádí Bohumila Doležala či Ondřeje Slačálka. Přijde mi, že to je čisté „přání otcem myšlenky“.

Čemu pomohla zdejším komunistům jejich ideologie, když se všichni nechali koupit? Výměnou za výhody se zbavili svého svědomí. Ideologie neochrání naprosto před ničím, protože ji reprezentují lidé. Naopak, dá se na ni totiž strašně lehce vymluvit. Silně ideologičtí byli i Emanuel Moravec či Mussolini (původně vyznavač Marxe) - a kde skončili. Nemáme ani jistotu, že by odolal Ondřej Slačálek, pokud by dostal výhodnou příležitost nechat se zkorumpovat. Je totiž stejně ideologický jako Zlatuška (o němž si navíc vůbec nemyslím, že se nechal „koupit“, prostě má podobný názor na politiku jako Babiš). Nikdy nevíme, kdo a jak se zachová, protože jsme každý jiný.

U některých bodů, které pan Kašpárek zmiňuje, mi vlastně došlo úskalí naší polemiky. On se mnou hovoří jako s reprezentantem médií, ale tím já nejsem. Jsem jeden šéfredaktor jednoho titulu.

Vrcholné individuality 20. století jako Karel Čapek, Milena Jesenská, Ferdinand Peroutka, Milada Horáková a František Kocourek obstály; a jsem přesvědčený o tom, že uspěli díky své silné individualitě. Myslím, že teze Michala Kašpárka se sesype při prvním náporu větru. A i kdyby ne, já se vážně na lidi neumím dívat jen jako na masy.

Že potřeba zaškatulkování jedinců do ideologických bedniček je k ničemu, ostatně Michal Kašpárek sám potvrzuje. Když se mě ptal, jakou ideologii zastávám, zmínil jsem liberální pohled na svět. „Problém s tímhle pohledem na svět je, že ho sdílí tak nesourodá skupina lidí,“ reaguje Kašpárek - a lépe bych to nenapsal.

Ideologické nálepky jsou naprosto k ničemu. Ostatně já netuším, jestli je sám Michal Kašpárek vlevo, vpravo, liberál či konzervativec… a je mi to jedno. Zajímá mě jeho názor, ne názor nějakého proudu, který by stejně nikdy nereprezentoval. Podle něj je lepší dělení na pravici a levici, proč ne. Ale kdo je u sta hromů v téhle zemi levice a pravice?
// }; _bbx_embed.insert(options); })() // ]]>

Vždyť v Česku platí za zakladatele pravice Václav Klaus, který se bál pravicových receptů, aby to nepoškodilo voliče a jeho maminku. Za zakladatele levice platí Miloš Zeman, který však ještě na začátku devadesátých let koketoval s opačným ideologickým proudem, ale vlevo prostě bylo místo.

Když Michal Kašpárek píše, že „jsou to pořád jen vyhraněné pravicové a levicové strany, kdo dokáže chápat koncentraci majetku a moci jako obecný problém a nabídnout jeho politické řešení”, musím zvolat: A kde jsou? Jak je tedy možné, že to levice a pravice neřešila, ačkoli po tom mnoho novinářů volá už tak dlouho? Jsme znovu u toho, co jsem psal už v minulé reakci: Kašpárek vidí svět skrz knihy, což je hezké, ale s praxí to bohužel nemá mnoho společného.

Rady, které pak nabízí novinářům, mi přijdou zaprvé úplně mimo téma naší debaty a za druhé vlastně úplně zbytečné. Jestli se najde někdo, kdo by například nesouhlasil s obecnou tezí, že je třeba „věnovat při nastolování agendy alespoň stejnou pozornost novým rizikům jako těm starým”, ať se přihlásí u dr. Chocholouška.

Hned několik bodů vychází z představy, že podle žurnalistů je největší hrozbou návrat komunistů. Ale tuhle debatu už dávno nikdo nevede. To je obezlička, která se vytahuje zleva, ale nepamatuji si výraznější debaty, jež by v posledních měsících (možná i letech) řešily hrozbu návratu komunistů jako prvořadé téma. Ona už totiž v mnoha ohledech proběhla; a ačkoli patřím k těm, kteří jsou označováni za antikomunisty, nemám větší obavu z jejich návratu a nikoho jimi nestraším.

U některých bodů, které pan Kašpárek zmiňuje, mi vlastně došlo úskalí naší polemiky. On se mnou hovoří jako s reprezentantem médií, ale tím já nejsem. Jsem jeden šéfredaktor jednoho titulu. Když proto píše, že novináři nemají přeceňovat experty, pokývnu hlavou, protože to v Respektu neděláme. Když zmiňuje nesmyslné reakce na Chomského, pokývnu hlavou, protože jsem o tom sám psal. Když uvádí, že by se měla ctít ideová profilace politiků, souhlasím, protože to tvrdím léta. Taková debata či polemika mi z toho důvodu přijde nepatřičná, protože mi neumožňuje reagovat.

Tudíž nemůžu a nechci mluvit za novináře jako takové. To je stejné jako s těmi majiteli – odbory – profesními organizacemi. Už léta mluvím o tom, že novináři by měli mít organizaci, kterou by vzali vážně a v ní debatovali o podstatných věcech. Není a asi ani nebude. Odbory nevidím jako řešení problému, a to z jediného důvodu. Podle mě to by byl sen majitelů, kteří chtějí média zneužít ke svým cílům. Českým odborům jde především o dobré platy, ne o hodnoty, takže ta debata by tu byla podle mě velmi rychlá - dobře nás zaplať a bude klid.

Mám ale dojem, že poslední věta Kašpárkova textu je zásadní: „Mám za to, že když už hledáme nějaký program pro média v éře Andreje Babiše, ten můj je účinnější a konkrétnější než Taberyho.“ Tady možná docházíme k důvodu, proč naše polemika začíná být mimoběžná. Já žádný program nehledám, už jsem popsal v minulých textech, že primárním úkolem médií je informovat a mimo jiné upozořnovat na různé nedostatky ve společnosti. Tenhle program se nemění už stovky let. Někdo to zvládne a někdo ne, ostatně „program“ jsem nenašel ani u pana Kašpárka. To, co nabízí jsou spíše dílčí postřehy k obsahu a formě združování novinářů. Systémově to nic neřeší. Média se účastní veřejné debaty, ale jak pan Kašpárek správně napsal, systémová pravidla (v tomto případě koncentrace moci) mohou měnit jen politické strany.

Z naší debaty úplně vymizel jeden důležitý faktor - veřejnost, tedy čtenáři, diváci či posluchači médií. Oni mají svým způsobem stejný vliv jako majitelé. Pokud čtenář věří svému titulu, platí za něj, i on se stává součástí procesu, kterému se říká nezávislost. Není náhodou, že o zeslabení nezávislosti médií mluvíme hlavně v čase, kdy jim dramaticky klesá prodej. Ideologie zkrátka budoucnost médií nevyřeší.

(Závěr textu jsem lehce dodatečně upřesnil.)