Co ti Češi vlastně chtějí?

Vždy, když se ocitnu v Česku, přejdu do jiného mentálního stavu, aniž bych si to uvědomoval. Vyplývá to z toho, že mám ihned po přechodu hranic jiná podvědomá očekávání. Očekávám hustě osídlenou krajinu s vesnicemi na každém třetím kilometru a v každé z nich očekávám hospodu, kde se dá najíst. Očekávám hustou dopravní síť s udržovanými cestami a se spolehlivými vlaky. Tedy to, co na Slovensku neočekávám.

Pocit zahuštěnosti české krajiny je statisticky oprávněný (je o čtvrtinu vyšší), ale opticky ještě výraznější. Lidé tam žijí všude, zatímco na hornatém Slovensku jen v nížinách a dolinách. Je velkou otázkou, zda by Češi dokázali osídlit naše hory, kdyby zde žili, zda by si dokázali podmanit celou zemi tak, jak to my nedokážeme. Myslím si, že ano, protože jsou až nesnesitelně činorodí, ale zároveň by to možná dnes již neudělali.

Za posledních dvacet let totiž pozoruji v jejich vztahu k přírodě, který považuji za jeden ze znaků lidské citlivosti, velkou změnu. Ještě nedávno jsem si z nich dělal legraci, že za přírodu považují ty své upravené parky, které nazývají lesy, ale od té doby dokázali část Šumavy přeměnit na divočinu a v Krkonoších už žije deset vlků.

U nás na Slovensku příroda vzdoruje kácení lesů jen s nejvyšším vypětím sil, a to jen díky tomu, že barbarská vláda nemá dost sil pokácet všechno. A lidem je to jedno, jen ať zmizí medvědi.