Cameron na summitu vyhrál, ale referendum o brexitu to neřeší

Britský premiér dával najevo své rozladění, irský premiér citoval Shakespeara a nabádal k podpoře svého britského kolegy, Francouzi nevynechali příležitost, aby své britské (ne)přátele opět pár hodin potrápili, zatímco lídři zemí Visegrádské čtyřky hájili oprávněné zájmy svých pracujících. Detaily z jednání o reformní dohodě mezi Británií a zbytkem Unie jako obvykle nepostrádají barvitost epického boje a všichni z nich vzešli jako vítězové. “Vyjednal jsem dohodu, která uděluje Británii zvláštní status v rámci EU,“ tweetoval David Cameron. Dnes britský premiér ohlásí, že na konci června proběhne v Británii referendum, v němž Britové rozhodnou, zda s novými podmínkami souhlasí.

Představa, že někdo zakládá smysl členství v Evropské unii na indexaci rodičovských příspěvků pro děti pracovníků členských zemí EU, které nežijí se svými rodiči v Británii, není úplně snadno pochopitelná. Samo referendum na takových detailech nejspíš lpět nebude. Mnohaměsíční vyjednávání Davida Camerona slouží především coby startovní výstřel do předvolební kampaně. V tomto případě jde skutečně spíše o formu než o obsah.

Minimálně třetina Britů bude hlasovat pro vystoupení děj se, co děj. Británie byla vždy váhavým členem: po 2. světové válce měla jiné představy o uspořádání Evropy a část Britů bude samotnou existenci EU a britské členství v ní alespoň podprahově vždy chápat jako živoucí připomínku nenaplněných ambicí.

Minimálně třetina Britů bude naopak za všech okolností hlasovat pro setrvání. Spousta Britů se s Evropou sžila, na kontinentě pracuje, jejich firmy jsou provázány s evropským byznysem, vyhovuje jim evropská pestrost, která pronikla i za kanál La Manche. Ani těm není dramatické vyjednávání určeno.

Ale někde uprostřed je 20–30% nerozhodnutých Britů, kteří prostě nevědí a třeba jim na celé věci ani příliš nezáleží. Ani ti však netvoří jednolitý blok, část z nich volí labouristy a má často pocit, že Evropa je dnes příliš kapitalistická, druhá část stojí napravo - a právě tomuto výseku populace bylo jednání určeno. Velké představení může části nejistých voličů konzervativní strany (a také části vlažně euroskeptických poslanců) ukázat, že Evropa není nereformovatelná. Že když se chce, všechno - nebo alespoň něco - jde a že členství je v podstatě menší zlo.

Sama dohoda nedopadla pro Camerona úplně nejhůř. Omezení (nikoliv zrušení) přídavků na děti, které v Británii se svými nebritskými rodiči nežijí, zní celkem rozumně. Omezení příspěvků pro zaměstnance s nízkou mzdou narušuje princip rovnosti, ale jak přesně bude “záchranná brzda” fungovat, to se ještě uvidí. Cameron získal slib, že v příštích smlouvách bude zaneseno, že Británie se nebude účastnit hlubší integrace, což snad může být pro část Britů vystrašených neustálými hrozbami vzniku “superstátu” jakousi satisfakcí. Důležitým vítězstvím je možnost, aby jeden stát (tedy Británie) mohla aspoň částečně blokovat rozhodnutí bloku, který platí eurem.

V referendu ale opravdu půjde o hlubší věci. Britové si budou muset mezi sebou probrat, jak si představují působení své země v dnešním světě. Jak debata dopadne, je velmi obtížné předvídat - Cameron bezprostředně po jednání ztratil jednoho z klíčových spojenců (a osobního přítele) ministra spravedlnosti Michaela Gova, který se s pravděpodobně pěti dalšími ministry postaví za odchod. Rozhodnutí charizmatického starosty Londýna Borise Johnsona je ve chvíli vzniku tohoto textu ještě ve vzduchu, obranné reakce z Cameronova tábora ale naznačují, že se proti dalšímu setrvání v EU možná postaví i on.

Stoupenci odchodu to nicméně nebudou mít snadné. Cameron dosáhl mírného pokroku v mezích možností a nabízí pokračování příběhu, který možná není úplně romantický, ale je známý a jistý. Euroskeptici budou muset lidem vysvětlit, co přesně je po vystoupení z EU čeká a proč takové dobrodružství stojí za to.