Je 21. července, v 6.45 mi zvoní budík. Po chvíli přemlouvání se nakonec vyhrabu z postele a hned si pouštím písničku, při které si zacvičím pozdrav slunce – můj ranní rituál. Pak se přesunu do kuchyně a uvařím si snídani – další rituál. Ovesná kaše, oříšky, jahody, chia semínka a zakápnout javorovým sirupem. Prolítnu zprávy a pustím si v pořadí další video na youtube z cyklu „Cesta z deprese“ – číslo 183. Sbalím si svačinu, dám si rychlou sprchu, obléknu černé dlouhé šaty, náušnice z červených pírek, namaluji si černé linky a řasenkou přejedu přes řasy. Dnes chci být hezká. Zamykám dveře. Nasedám do auta a vyrážím do Prahy.
Doufám, že na D5 nebude žádná bouračka, žádný další zmařený život. Jedu bez problémů, jsem vděčná sestře za zapůjčené auto, jsem vděčná, že řídím, jsem vděčná, že si můžu pustit hudbu na plný pecky a při tom zpívat. Za půl hodiny parkuji před denním stacionářem Horní Palata. Zdravím se s Aničkou, Davidem, Juli, Jitkou, Vlaďkou, Míšou a Leonkou. Jsem trochu nervózní, protože ráno moderuji ranní komunitu. V půl 10 přichází personál. Zahajuji komunitu, dnes je Den zmrzliny, svátek má Vítězslav, pro milovníky historie zmíním pár důležitých událostí tohoto data, a nakonec 21. července v roce 1988 přesně v 19.25 jsem se narodila já. Všechny, včetně zaměstnanců, obdarovávám svými oblíbenými citáty, které si tahají z klobouku. Jsem spokojená, vidím úsměv na tvářích svých milých kolegů.
Přesně v deset nám začíná skupinová terapie, nejintenzivnější část dne. Tentokrát otevíráme téma sexuality, navzájem otevřeně sdílíme svá nejniternější tajemství. Rodí se nová uvědomění, dostává se nám vzájemné podpory a pochopení. Hodina a půl uteče jako nic a my se přesouváme na oběd. Postupně se všichni scházíme venku na lavičce, kde pokračujeme v našich upřímných hovorech, léčení pokračuje. V jednu odpoledne se přesouváme do jídelny. Píšeme kontrolní test, a poté se odebereme do modrého salónku, kde tradičně malujeme náš společný obraz.
Tyto narozeniny slavím v kruhu své druhé rodiny. Mezi lidmi, kteří mi rozumí, před kterými se nemusím stydět být taková, jaká skutečně jsem.
Nenápadně mizím do kuchyňky pro schovaný dort. Otevírám dveře a všechny překvapuji svým dalším pekařským kouskem. Tyto narozeniny slavím v kruhu své druhé rodiny. Mezi lidmi, kteří mi rozumí, před kterými se nemusím stydět být taková, jaká skutečně jsem. Všichni ode mne dostávají kartičky, které jsem pro každého vyrobila a kde jsem se snažila vystihnout přesně to, s čím se tu každý z nás potýká. Nemůžu uvěřit štěstí, které zaplavuje moje srdce, když vidím nadšené obličeje lidí, kteří mi jsou tak blízcí. Ve tři se postupně balíme a loučíme. Nikomu z nás se nechce domů, je nám spolu tak dobře. Zbytek dne se mě euforická nálada drží. Nerozhodí mě ani táta, který mi pomáhá stěhovat palety na mou novou postel. Jeho pichlavé ironické poznámky se ode mě odrážejí jako pin-pongové míčky od pálky a já jim už nepřikládám žádnou důležitost.
V sedm hodin večer mě vítá moje terapeutka Barunka. Sdílím s ní všechny události posledních dní. Společně se smějeme i pláčeme. Najednou vidím ten ohromný pokrok, který se mi podařilo za poslední dva měsíce udělat. Vzpomínám na bouračku, kdy jsem si nepřála nic jiného než umřít a proklínala celý svět, že se tak nestalo. Teď si uvědomuji jak hloupá a zbytečná by to byla smrt. Kolika lidem bych způsobila bolest. Kolik lidí by pro mě truchlilo. Teď konečně vidím, jak vzácný je život a já jsem za něj vděčná.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
