Svátek všech Svanů - Kvirikoba

Mestie. 28. července. Půl osmé ráno. Kluci-horolezci, s nimiž tu jsem, vyrazili na druhý pokus na Ušbu, kavkazský „Matterhorn“, já si od lezení jedu odpočinout na nejdůležitější náboženský svátek horalských Svanů v roce, nazvaný „Kvirikoba“. Ten se koná v kostelíku Lagurka, vzdáleného odsud necelých 40 km a dvě hodiny jízdy terénním vozem.

Podle místních není problém v tuto ranní hodinu a hlavně v takový den sehnat za 10–15 lari odvoz, opak je však pravdou. Najdu jedinou Deliku mířící tím směrem, do níž mě řidič posadí a minimálně hodinu popojíždí každých deset minut o kousek dál, čímž mi mlčky sděluje, že hledá další pasažéry. A dokud je nenabere, nikam nepojede. (Klasická situace, ať už tu jedete kamkoli.) Nakonec natrefíme na mezinárodní skupinku turistů a kolem půl desáté konečně vyrazíme.

Ke kostelíku sv. Kvirika a Ilvity se dostaneme kolem poledního. Provoz aut, často i osobních, které by sem za normálních okolností vůbec nejely, stejně jako počet policajtů či piknikujících skupinek po cestě vypovídá o tom, že se skutečně něco děje. Policajti nás nechtějí pustit dál do vesničky, ale přece jen zde fungují rodinné vazby (celá Svanetie je přes několik „kolen“ příbuzná), takže vše se dá domluvit a můžeme dojet přesně tam, kam chceme.

S batohem na zádech vyrazím do asi kilometrového, poměrně prudkého kopce. Potkávám mladé i starce, bábušky, kněze, turisty… Cesta je přeplněná lidmi a všichni si solidárně pomáhají – jak nahoru, tak dolů. Slečny s podpatky se zeptám, jestli se jí tu jde dobře, ta se však jen usměje, a mou ironii v hlase nepochopí. Proč by se ve slavnostní den neměla vyparádit? Do prostor kostela se dostanu několika obratnými kroky a výšvihem přes kamennou zeď – čekat frontu před ucpaným vchodem nemám trpělivost.

Brzy pochopím, že Kvirikoba je především setkání známých a příbuzných než akce s pevně stanovenými pravidly. Procházím mezi postávajícími či posedávajícími skupinkami – jedí maso ze zaříznutého obětního býka, pijí víno, hrají národní písně na panduri. Mladí muži opodál se snaží zvednout sto šedesátikilový zvon (trojí zazvonění je prý symbolem síly a dotyčnému má splnit přání) či balvan, který mají přehodit přes hlavu. U bábušky před kostelíkem koupím svíčky a jdu je zapálit do venkovního přístřešku, neboť vchod  do něj je permanentně přeplněný.

O maso se dole v kuchyni stará několik mužů. Ze zaříznutého zvířete zbyla pouze hlava, kterou se krátce po mém příchodu snaží rozseknout sekerou. Po chvíli už mi nabízejí mozek a jazyk – prý to nejvýživnější, nejchutnější maso. Ale já na něj nemám žaludek, tak ve slušnosti odmítnu a panáka vinné vodky „čači“ zajím chlebem.

Předpověď hlásí odpolední průtrž, na svaté místo však nakonec nespadne ani kapka a dokonce vysvitne sluníčko. Venku posedávají hudebníci. U jedněch se potkám s ukrajinskými trekaři. Připojí se k nám Gruzín s vínem a začne očekávaná politická debata na téma situace v Ukrajině či kremelské politiky.  Andrej a Koba se názorově neshodnou, ale respektují posvátnost kostela a naštěstí z jejich hovoru nevznikne bitka. Koba se rozloučí se slovy: Car esť Gruzin, Stalin Džugašvili. Běhá mi z nich mráz po zádech.

Kolem čtvrté hodiny se s Ukrajinci rozloučím, vyměníme si kontakt a s davem posledních oslavujících se dostanu na bahnitou zpevněnou cestu, po níž vyrazím do Ušguli – vesničky asi deset kilometrů vzdálené, kde mám sraz s kamarády-cyklisty.

První auto stopnu asi po 4 km a to mi hned zastaví. Je plné, přesto mě posadí k děvušce na spolujezdcově sedadle a odvezou mě na místo. Během cesty stihneme probrat „povinnou abecedu“ otázek (Jak se jmenuju? Odkud jsem? Kde jsem se učila rusky? Co dělám? Jestli mám rodinu?…) a cesta nad útesem příjemně ubíhá.

Podezřívavost a ostražitost jsou zde opět zbytečné – mí noví „přátelé“ se mě ujmou zcela nezištně. V Ušguli mě pohostí ovocem, zeleninou, pivem a neustále si chtějí povídat. Nad Šcharou se blýská a hřmí. Začne prudký déšť. Skupina cyklistů nikde. Goga a jeho kamarádi mě tedy hodí zpět do Mestie. Přece si nebudu stavět stan někde, kde prší, když navíc vůbec nevím, jestli ti, na něž čekám, dorazí. A samotnou mě tam nenechají!

Do Mestie dorazíme už za tmy. Slíbím Gogovi, že až budu ve Tbilisi, ozvu se. Vezmu si od něj telefonní číslo a chleba na cestu. Rozloučíme se.

Další vydařený den prožitý v rytmu kavkazských hor a pastvin.

Autorka je překladatelka