0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě28. 8. 20144 minuty

Poukaz na „nejlepší den na světě“

Moji studenti gymnázia, kteří nedávno odmaturovali, měli pro mě připravený dárek

Šárka Kvasničková
SarkaQ • Autor: Respekt
SarkaQ • Autor: Respekt

Je neděle, vstávám s trochu zvláštním pocitem kolem žaludku. Moji studenti gymnázia, čtvrťáci, kteří nedávno odmaturovali, mají pro mě na dnešek připravený dárek. Překvapení! V neděli ráno v 8:30 na lačno (!) před domem, šofér David (jeden ze studentů) bude připraven; s sebou pohodlné oblečení, dobrou náladu a kapesníček. Snad to nebude Bungee Jumping! 

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Před domem už čeká auto a David (v obleku). Osobní řidič je prý vždy v obleku! Nasedáme a jedeme Prahou. Na Poříčí před secesní kavárnou zastavujeme a já začínám dnešní pouť. V kavárně už na mě u jednoho stolu čeká skupinka studentů z mé třídy.

Mohu posnídat podle libosti. Snídáme všichni a krásně si povídáme. Studenti mají za sebou přijímací zkoušky, spadly z nich maturitní nervy, mají opravdu o čem vyprávět. Můj dnešní osobní řidič ale zavelí, že musíme pokračovat. Míříme na Malou Stranu.

Na Malostranském náměstí už čeká další skupinka. Jdeme na procházku směrem k Pražskému hradu. Děvčata se tajemně dívají na hodinky a v 11:45 už stojíme před vchodem do zvonice katedrály svatého Víta. Tatínek jedné studentky má na starosti dnešní polední zvonění a umožní nám tedy být při tom.

Čtvrthodina překrásného ohlušujícího orchestru je tak silným zážitkem, že se neubráním dojetí. Prý „poslední zvonění“ pro naši třídu!! Ach jo! Bude se mi stýskat! Po výkladu o historii zdejších zvonů už klesáme po točitém schodišti. Řidič David mě trochu popohání. Zřejmě jsme v mírném časovém skluzu. Nasedám do auta a mávám. Stále jsem jako ve snách.

To už ale míříme Prahou do centra. Čeká nás oběd. Ve známé pražské pizzerii čekají další studenti. Vědí, že italská kuchyně je moje oblíbená. Všichni si jídlo moc pochvalujeme, nálada je uvolněná. Ani se mi nechce nasedat do auta, ale řidič je neodbytný. Odjíždíme.

Cestou do pražské Stromovky jsme sice trochu zabloudili (dnes asi potřetí), ale nakonec parkujeme přímo před Planetáriem. Čekají nás další děvčata. Máme sjednanou soukromou produkci pod kopulí planetária. K velkému překvapení se ale z mikrofonu line hlas mojí studentky Elišky, která vypráví příběh o zrození nového souhvězdí 1K (třídy 1. K) na hvězdném nebi Gymnázia Na Zatlance.

Mezi hvězdy na kopuli se tak dostávají fotografie ze společného života třídy. Sen dnešního dne pokračuje, jsem uchvácena. Po projekci nahlížíme do zákulisí Cosmoramy a pohybujeme vesmírem do minulosti i do budoucnosti. Potom pokračujeme s mým řidičem dál. „Nejlepší den“ totiž ještě nekončí.

Tentokrát vyjíždíme ven z Prahy. Teprve když zastavujeme, poznávám dům, kde jsme po loňských povodních pomohli s vyklízením bahna. Procházíme brankou, za domem u venkovního grilu je shromážděna celá (!!) třída - a vítá mě zvoláním „překvapeníííí“. K mému úžasu je mezi nimi i můj manžel, kterého studenti pozvali na společnou poslední grilovačku.

Potom už následuje grilované maso, klobásy, saláty, brambůrky, koláče od maminek, sušenky, první třešně, jahody a další a další dobroty. K tomu moje vyprávění, jak jsem si ten dnešní den užila, jak moc se mi to líbilo a jak moc mě to všechno překvapilo.

Řidič David nás s manželem dopravil před půlnocí až před dům a já jsem usínala s pocitem naprosté blaženosti. Přála bych každému, aby se mu alespoň jednou v životě dostalo takové katarze z vlastní práce.

A jací že jsou ti dnešní studenti? Nápadití, organizačně velmi schopní, komunikativní, milí a chytří. A tenhle můj názor nezmění ani mediální ministerská prohlášení. Milí studenti, ještě jednou DĚKUJI!

Šárka Kvasničková je učitelka matematiky a fyziky na gymnáziu


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].