0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě28. 5. 20204 minuty

Pohled zevnitř

Silvie Vaisová

Je 6 hodin ráno a usedám k počítači, otevírám ho a opět na mě čeká spousta nevyřízené pošty. Trochu to nechápu, protože jsem poštu kontrolovala předešlý den ve 22 hod. Mám půl hodiny, opět jsem nestihla odpovědět na všechny zprávy a objevuje se mé dítko. Už teď vím, že na něj opět nebudu mít celý den čas. Někdy si říkám, proč jsem nezůstala doma na 80 % platu? Měla bych spoustu času, peněz sice méně, ale všechno bychom zvládali mnohem lépe. Vzdychnu si, i ta myšlenka mě překvapí, vždyť jsem součástí vzdělávacího systému, děti mě potřebují, ale červíček někde vzadu v hlavě mi našeptává, a to Tvoje dítko Tě nepotřebuje? Skutečně musí platit, že „kovářovic kobyla chodí vždycky bosa“? Objevuje se manžel, který mi sdělí, že má dnes spoustu práce.

S domácí výukou spěcháme, náš čas se krátí a já sleduji hodinky. Máme domácí školu od 7:45 – do 9 hod. Déle nemůžu, protože mi začíná online výuka. A pokud to není online výuka je to webinář, který je mi doporučen, abych si rozšířila své vědomosti během práce z domova neboli home office.

Reklama

Webinář je do 12 hod. Aha, takže zase bude muset být něco rychlého – kuskus, ne ten byl včera, bulgur, jo, to by šlo, je rychlý a k tomu ohřátý párek. Jo, to bude stačit. Manžel nic neříká, je rád, že je aspoň něco. Po obědě opět zasedám k počítači, dítko se na mě dívá smutnýma očima, takže si zase nebudeme hrát? Ach, jo. Posílám své dítko pryč, protože se musím soustředit na opravování zaslaných úkolů. Je potřeba, aby měly děti zpětnou vazbu o tom, jak se jim daří. Ne všechny to využívají, ale ty, které ano, mají mou plnou podporu, chválím jejich práci, opravuji chyby, prosím o jejich opravu. Jsou 4 hodiny odpoledne. Vím, že jsem ještě neudělala přípravy na zítřek. Bude to muset počkat, protože musím opravit úkoly svého dítka. Procházíme je spolu, opravujeme, cítím únavu, nedůtklivost. Dítko to vycítí a je taky napružené.

Nic, končíme, jdeme ven. Ještě rychle zkontroluji mail. Uzemní mě zpráva od nespokojeného rodiče, který se rozčiluje nad tím, že učitelé pobírají 100 % svého platu a vlastně nic nedělají!?! Chvíli hledím na zprávu, zavírám počítač a totálně rozladěná se vydávám se svým dítkem na procházku. Dítko brebentí, ani nevím co, a v hlavě mi zní slova, která bolí, urážejí a navíc, necítím, že bych nic nedělala. Asi bych se na to měla vykašlat. Proč jsem nešla na to OČR? Proč mám pocit, že se beze mě školství neobejde? Špatný pocit. Ještě, že s námi šel skvělý manžel a super táta. Cítí, že nejsem naladěná na stejnou notu a přebírá veškerý hovor na sebe.

Přicházíme domů, jdu dělat večeři, stále bez nálady. Musím se vzchopit už jenom kvůli tomu svému dítku, které je už přes dva měsíce odstrkované, může se cítit nemilované a nechtěné. Je samo, zavřené doma, rodiče doma sice jsou, ale kvůli své práci se mu nevěnují tak, jak by potřebovalo.

S pocitem lítosti a se slovy omluvy, za to, že opět nebyl čas na hraní, dávám své dítko spát. Opět usedám k počítači a jdu dělat přípravy na následující den. Počítač zavírám ve 22 hodin poté, co jsem zkontrolovala maily. Žádný tam není, třeba tam ráno taky nebude, ale už teď o tom pochybuji.

Jsem unavená, rozzlobená, naštvaná, vyčerpaná a některými rodiči urážená. Chápu je, taky toho mají dost. Ale kdy začnou respektovat rodiče-učitele, kteří se na jejich děti nevykašlali a nešli na OČR, na které měli nárok stejně jako oni?

No nic, jdu spát, zítra budu mít pocit, že mě děti potřebují a budu dál vykonávat svou práci s úsměvem, ale s lítostí nad vlastním dítkem.

Učitelka 1. stupně ZŠ.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].