Velezrada pro Klause

Politici si oddychli, že už mají Lisabonskou smlouvu pod střechou, a s nimi si oddychlo i celé Česko, že národní sebezostuzení způsobené likvidací vlády předsedající Evropské unii má alespoň jakž takž důstojné vyústění.

Je tu ale problém. Čeká se na podpis prezidenta, který je podle ústavy k definitivnímu schválení dokumentu nezbytný. A první muž země dal ústy svého nejhovornějšího mluvčího Ladislava Jakla najevo, že svou možnost zasáhnout do věci využije, jak nejlépe bude umět - souhlas parlamentu je dle Jakla jenom „předběžný“.

Takže se dá čekat, že s Lisabonskou smlouvou bude ještě trápení. Prezident říká „možná podepíšu“ a čeká, že jeho spojenci v Senátu odešlou Lisabonskou smlouvu na přezkoumání k Ústavnímu soudu (a zároveň zdůrazňuje, že to může udělat i on sám). To je fakt. Když se ale celá hra ve stylu „prezident versus všichni ostatní“ uchopí za ten správný konec, mohla by to nakonec být docela legrace.

Prezident nemá podle ústavy zrovna silné pravomoci, může ale své protivníky přitlačit – a tím zároveň prosazovat svoji vůli – jakousi pasivní rezistencí. Kromě odmítání podepsat ten či onen mezinárodní dokument nebo vracení zákonů parlamentu může i ochromovat chod důležitých institucí, jejichž osazenstvo navrhuje či jmenuje. A byl to právě pět let starý boj mezi senátem a prezidentem o obsazení Ústavního soudu, který ukázal, že i s pasivně rezistentním prezidentem se dá dohodnout, když se použije ten správný nástroj.

Václav Klaus tehdy otálel s navrhováním nových členů nejdůležitější soudní instituce v zemi a tím blokoval její akceschopnost – a zvyšoval svoji vlastní moc. Senátoři, kteří návrhy prezidenta schvalují, protestovali, ale bez výsledku. Vypadalo to na nekonečnou válku a ochromený Ústavní soud. Dokud se v senátu nezrodil nápad pohrozit prezidentovi obviněním z velezrady.

To lze na jinak beztrestného prvního muže státu vytáhnout například tehdy, pokud jednání prezidenta „směřuje proti demokratickému řádu republiky“ a je k němu potřeba podpisů třetiny senátorů. Ačkoliv tehdejší iniciátor obvinění, senátor za lidovce Zdeněk Bárta, nesehnal ani tři podpisy, představa, že by mohl být souzen a nakonec přijít o hradní křeslo, pohnula Václavem Klausem natolik, že ústavní soudce jmenoval.

Podobné by to molo být i teď. S nápadem vytáhnout kvůli blokování Lisabonské smlouvy na prezidenta velezradu přišla o víkendu v diskuzi se čtenáři na webu Tyden.cz senátorka Alena Gajdůšková (ČSSD). Kromě již jednou osvědčené velezrady by prý chtěla ještě vyzkoušet i dočasné pozastavení výkonu prezidentského úřadu a přenesení jeho kompetencí na předsedy sněmovny a vlády, které lze podle ústavy uplatnit, pokud není prezident způsobilý vykonávat svou funkci. Neschopnost podepisovat smlouvy sjednané vládou a schválené oběma komorami parlamentu by se prý takto dala interpretovat.

Nejde tu samozřejmě o to, udělat z prezidenta velezrádce či osobu zbavenou způsobilosti, ale donutit ho jednat.

O co Václavu Klausovi skutečně jde, přesně nevíme. Naopak úplně přesně víme to, že má daleko do politika, ovládajícího umění kompromisu. A je fakt, že slabší kalibr, než hrozivě znějící slovo „velezrada“, ho asi ke kompromisům nepřiměje.