Útěky do mateřství

Po roce 1989 se v Česku začalo rodit mnohem méně dětí. Nebylo to špatnou ekonomickou situací, ale tím, jaké nové a netušené možnosti se náhle před mladými ženami otevřely. Alespoň tak to vysvětlovala socioložka Jiřina Šiklová, která se dlouhodobě zabývá vztahem gendru a společnosti.

Dneska porodnice odmítají rodičky, novorozenci se v nich do postýlek ukládají po dvou, školky, které se na konci 90. let o děti přetahovaly, praskají ve švech. Dvě děti jsou nutný základ, tři normálka, čtyři paráda. A byla by chyba domnívat se, že tahle lavina malých Čechů a Češek je jen následek dlouho očekávaného hnízdění silných ročníků. Úplně se to nedá vysvětlit ani růstem životního standartu, ten, jak známo, není nikdy dost vysoký, aby nemohl být o něco vyšší. O co tedy v téhle nové módě běží?

Jedná se většinou o rodiny ze středních vrstev a model vypadá takto: mladá žena rezignuje na profesní kariéru, zatímco mladý muž – jako po zuby ozbrojený bojovník – vyráží ráno co ráno do nebezpečného světa, aby se v pozdních večerních rodinách vracel s potřebnou kořistí. Ty mladé ženy tvrdí, že je to přirozené. Přitom mají vysoké školy, kterým věnovaly hodně úsilí a času a jsou pro profesní život dobře vybavené. Tak proč se ho tak snadno vzdávají?

Snad mají – na rozdíl od 90. let - pocit, že se před nimi nic tak lákavého neotvírá? Jak to vyjádřila jedna z matek, které neplánují kariéru: „aby člověk dnes něco dokázal, musí být nejlepší, jinak to stejně nemá smysl.“

Možná mají ty ženy strach. Svět, kam vysílají svoje bojovníky, je totiž tvrdý. A tak tvrdý je i proto, že si bojovníci nastavují svá vlastní pravidla. Člověk, který má na starosti nějaké to dítě, těžko zůstane v práci do deseti večer. Nemůže pracovat o víkendu. Ale proč by měl?

V českém prostředí je navíc pracovní trh k rodičům, kteří se rozhodli skloubit děti s prací, nepřátelštější než v okolních zemích. Zkrácené úvazky jsou stále výjimkou. Soukromé hlídání je tak drahé, že si jej může dovolit jen málokdo. Jesle už nefungují, školky jsou plné. Zdá se ale, že ministr práce a sociálních věcí Nečas si nebezpečí společenského trendu, který nás vrací zpátky asi tak o šedesát let, uvědomuje: jeho právě ohlášená strategie podpory částečných úvazků, firemních školek, nebo „sousedek na hlídání,“ o tom alespoň vypovídá.