Trýzeň Gordona Browna

Britský předseda vlády Gordon Brown napsal báječnou knihu. Je o odvážných lidech, kteří „jsou schopni učinit obtížná rozhodnutí v okamžiku, kdy si mohou zvolit mnohem snazší alternativy.“ Britský premiér píše o odvaze, která ho zjevně fascinuje. Vypráví příběhy osmi známých i méně známých hrdinů od Martina Luthera Kinga přes Nelsona Mandelu až k vězněné šéfce barmské opozice Su Ťij. Gordon Brown se netají obdivem. Jeho samotného od mládí pronásleduje strach.

Už několikrát v životě stál tenhle skotský politik před těžkým rozhodnutím. Šlo v nich jenom o politický život, jenže ten je pro něj vším. První politické letáčky začal rozdávat ve dvanácti, sám sebe líčí jako zásadového politika, který věří ve své poslání. Jde jenom o to, jak ho prosadit.

Gordona Browna už dvakrát zastavil strach. V roce 1979 se mohl stát poslancem, jenže si nebyl svým zvolení jistý. Raději nekandidoval a nejspíš se připravil o několik let poslaneckého života.

V roce 1992 se mohl již jako úspěšný poslanec a člen labouristické opoziční stínové vlády stát jejím lídrem. Chtělo to odvahu vystartovat proti logickému dědici, ale zároveň muži, o němž se jaksi dopředu vědělo, že nebude dobrým stranickým šéfem. Brown se neodhodlal.

Následovala osobní politická katastrofa: když o dva roky později lídr John Smith náhle zemřel, měl už ve straně silnější postavení drzý Tony Blair. Gordon Brown musel ustoupit a na třináct let se dostal do postavení žárlící a zatrpklé stranické dvojky. Byl u všeho, co labouristé v Británii dokázali, ale byl vždy jenom pletichářem v pozadí.

Gordon Brown se dvakrát v životě zalekl a vždy se mu to vymstilo.

Teď měl nezvolený britský premiér šanci číslo tři. Od chvíle, kdy letos v červnu konečně vystřídal v čele vlády Tonyho Blaira, rozjeli jeho spolupracovníci spekulace o předčasných volbách. On sám je nikdy nepopřel a mezitím úspěšně řešil jednu krizi za druhou – teroristický útok v červnu, povodně a slintavku s kulhavkou v červenci, krizi finančního trhu a krach hypotéční banky v srpnu.

Preference labouristů vystoupaly nezadržitelně nahoru – před deseti dny se vznášely o jedenáct procent výš nad konkurenčními konzervativci. Ti byli naopak náhle v krizi, rozhádaní a z úspěšného nástupu Gordona Browna trochu zoufalí.

Brown měl jedinečnou šanci. Britský premiér může vypsat volby kdykoliv a mohou se konat během sedmnácti pracovních dnů. Už prvního listopadu mohl být Brown čerstvě zvoleným premiérem s dalšími pěti roky moci v rukou. A ještě víc – labouristé doufali, že zničení konzervativci po prohraných volbách smetou reformátora Davida Camerona a ze strachu se instinktivně vrátí k staré pravicové politice. Už to tak udělali několikrát a jsou kvůli tomu deset let v opozici. Nový tradiční šéf by podle kalkulací labouristů prohrál i za dalších pět let. Británie napětím nedýchala, volby byly považovány za hotovou věc.

Pak přišel odvážný krok konkurence. Nejprve prudký výpad stínového ministra financí, který navrhl nepříliš dobře propočítanou změnu dědické daně. Brown čísla nejspíš časem rozmetá, ale bude to chvíli trvat. Mezitím se vykalkulovaný zásah vyplatil – konzervativcům vyskočila o desítky procent podpora v okrscích, kde je jejich válka s labouristy nejvyrovnanější a kde se skutečně rozhoduje o vítězi voleb.

Pak následoval útok samotného Camerona. Na konferenci jeho strany šlo minulý týden doslova o jeho politické přežití. Všechno viselo na jednom projevu. Buď stranu vyburcuje, strhne na svou stranu veřejnost, vyvolá nadšení. Nebo jeho projev zapadne, Brown vypíše volby a 1. listopadu bude šéf opozice podávat rezignaci.

David Cameron překvapil. Vystoupal na pódium, rozepnul si sako a spustil. Mluvil hodinu a osm minut – bez papíru a bez čtecího zařízení. Burcoval, chodil po pódiu. Jeho projev neměl chybu, na tom se shodl i levicový tisk jindy stranící labouristům. Na konci se Cameron přidrzle podíval do kamer a řekl: „Takže, pane Browne. Vypište ty volby. Ať rozhodnou Britové.“

Poslední termín, kdy mohl Gordon Brown vyrazit za královnou do Buckinghamského paláce a požádat o rozpuštění parlamentu uplynul právě včera. Už od soboty ale víme, že volby nebudou. Po Cameronově projevu a návrhu jeho stínového ministra preference konzervativců prudce poskočily. Výsledek voleb najednou není úplně jistý. Gordon Brown dostal strach. „Nejsem o výsledku přesvědčen,“ řekl prý v pátek odpoledne svým nejbližším spolupracovníkům. Potřetí.