Tak trochu jiný převrat

Ale tak to bývá v případě „Druhého západního břehu Evropy“ často. Je totiž plný paradoxů a vzpírá se jakémukoli černobílému vidění a jednoduchému uchopení. Jako příklad se nabízí třeba machismus a domácí násilí, kterým je tento kontinent neblaze proslulý. Přitom se ale nenajde část světa, kde by kdy vládlo tolik ženských prezidentek (v čele s  nikaragujskou prezidentkou Violetou Chamorro nominovanou na Nobelovu cenu míru, nebo se současnou prezidentkou Chile Michele Bachelet).

Sousloví „vojenský převrat“ je totiž v honduraském případě nepřesné a není tak jednoznačné, jak o něm informovala domácí média. Události se měly tak: Prezident Manuel Zelaya nejprve porušil honduraskou ústavu, když usiloval o vyhlášení referenda o jeho dalším (a dalším, a dalším…) možném zvolení, přestože Honduras druhý prezidentský mandát nedovoluje (s větším úspěchem takový krok nedávno prošel Hugovi Chávezovi ve Venezuele, Evo Moralesovi v Bolívii nebo Rafaelu Correovi v Ekvádoru). Rozhodl o tom Ústavní soud. Manuel Zelaya přesto nakázal armádě, aby ústavní výnos ignorolovala a 28. června začala rozdávat hlasovací lístky. Když to armádní generál odmítl, Zelaya ho prostě odvolal. Proti tomu se ovšem postavil Nejvyšší soud a generál se vrátil do funkce. Ani po té se ovšem prezident myšlenky na všelidovou volbu a doživotní mandát nevzdal a dál připravoval organizaci referenda. Kongres ho proto obvinil z porušování ústavního pořádku, na což Zelaya před poslanci vykřikl: „Vyhlásili jste mi válku, teď za to ponesete důsledky!“

A tak nakonec sebral svou ochranku a prezidentskou stráž a vydal se dobývat letištištní sklady, kde armáda střežila hlasovací lístky. (Jejich produkci měl údajně obstarat Hugo Chávez, Zelayův přítel a politický souputník v disciplíně zvané socialismus 21. století. Ten to ale popírá). Tady proběhla malá pěstní potyčka a Zelaya se musel s neúspěchem vrátit domů. Do této chvíle se honduraská armáda chovala velmi zdrženlivě a udržovala jen ústavní pořádek. Všechno - včetně mezinárodního image – pokazila až druhý den.

Vojáci probudili prezidenta Manuela Zelayu v půl šesté ráno, posadili ho na letadlo a nechali ho odvézt do San José v Kostarice. Nešlo ale čistě o vojenský převrat, o čemž vypovídá i to, že odvolání Zelayi na druhý den odhlasoval Kongres, a to 122 hlasy ku šesti a na stranu armády se postavil i Nejvyšší soud a Zelayova vlastní Liberální strana. Do prezidentské funkce byl jmenován Roberto Micheletti, a to jen do 27. ledna příštího roku (v tu dobu má skončit Zelayův mandát), kdy Kongres a armáda slíbily vyhlásit nové a transparentní prezidentské volby za účasti mezinárodních pozorovatelů. Do té doby nepadl jediný výstřel a šlo tedy o puč jemný a nekrvavý. Což je v politickém kontextu Latinské Ameriky hodné spíš obdivu, i když i takové chování je samozřejmě třeba odsoudit, protože se vymyká všem demokratickým standardům. Proto také Michelettiho ve funkci neuznala ani Organizace amerických národů, ani OSN ani EU.

A sympatiím samozřejmě brání i další události, kdy armáda v prvních dnech rozháněla Zelayovy stoupence, z nichž dva lidé byli během jejich útoku zabiti. Bylo také zatčeno asi 40 novinářů, i když byli po pár hodinách propuštěni, a Manuel Zelaya zůstává proti své vůli a proti demokratickému pořádku v nuceném exilu.

Teď tedy bude záležet na dvou věcech – jestli armáda včetně současné honduraské vlády a prezidenta dodrží slib a v lednu nové prezidentské volby uspořádá a jestli povolí Zelayovi, aby se vrátil do své země. Pokud to neudělá, přispěje současná vláda Hondurasu jen k dalšímu roztočení kolotoče násilných dějin Latinské Ameriky, ze kterých se už skoro dvě století není schopna vymotat. Tvrdé a jednostranné odsudky, které zaznívají ze všech stran, takovému vývoji ale nepomůžou.