Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Glosa

Salazar jako zpráva pro Evropu

V Lisabonu se televizně soutěžilo o Největšího Portugalce. I v Lisabonu – podobně jako jinde Churchill, de Gaulle, Adenauer – vyhrál konzervativec, zhruba vrstevník našeho Jana Masaryka. Jenže v Lisabonu to je António Salazar, který zemi autoritativně vládl 36 let. A to už leckomu vstávají vlasy na hlavě.

Gustáv Husák jako největší Čech? Ta představa je bizarní už kvůli jeho slovenské národnosti. Ale být na jeho místě třeba Lubomír Štrougal? To už bychom se otevřeněji hlásili k tomu dobrému z normalizace – že byli lidé tak nějak více spolu, měli více času, tak nějak si méně záviděli a hlavně byli poctivější, tehdy se přece netunelovalo.

Tyhle úvahy osvěží zpráva z minulého týdne. I v Lisabonu – podobně jako v Londýně, Paříži, Berlíně – se televizně soutěžilo o Největšího Portugalce. I v Lisabonu – podobně jako jinde Churchill, de Gaulle, Adenauer – vyhrál konzervativec, zhruba vrstevník našeho Jana Masaryka. Jenže v Lisabonu to je António Salazar, který zemi autoritativně vládl 36 let. A to už leckomu vstávají vlasy na hlavě.

Co se to s Portugalci stalo, že si za Největšího svobodně vybrali normalizátora? Proč pohrdli Vasco de Gamou, básníkem Camoensem, „karafiátovým“ prezidentem Mário Soaresem? To vůbec nejsou akademické otázky. Vždyť sami Portugalci vědí, že Evropa je přijala až po revoluci, jež karafiáty odzvonila zbytkům salazarismu, podobně jako nás akceptovala až poté, co jsme se vypořádali se zbytky husákismu.

Portugalsko je dobré měřítko. Desetimilionová země, odedávna se vymezující vůči velkému španělskému sousedovi podobně jako my vůči Němcům. Do EU vstoupila na jejím chvostu a právě před rokem jsme se my na Portugalsko coby prvního člena „staré patnáctky“ hospodářsky dotáhli. Portugalci měli své velikány, kteří sloužili Španělům – třeba mořeplavce Magalhaese. I my jsme zdrženliví vůči svým velikánům, kteří sloužili Habsburkům – třeba maršálu Radeckému.

Ale u Salazara podobnosti končí. Z chudých poměrů vzešlý, asketický, přísný politik, vládl od roku 1932 až do infarktu v září 1968. Přímo se tu nabízejí asociace s Francem, Mussolinim, ne-li ještě horší. Jenže. Salazar sice opravdu nebyl demokrat, leč cíleně nevraždil. Nenechal si jako Franco ještě za svého života (rukama vězněných republikánů) postavit mauzoleum. Portugalská vláda nemusela jako teď španělská Zapaterova prosadit zákon zapovídající falangistům srazy u mauzolea v dny Francových výročí.

Na Salazarově venkovském hrobě stojí nápis „Mýlit se je lidské“. Na jeho rodném domku zase „Muž, který vládl a nic neukradl“. I historik Paul Johnson píše, že dějiny zaujmou k Salazarovi mnohem příznivější stanovisko, než jaké bylo v módě ještě počátkem 80. let. Nyní takové stanovisko zaujali sami Portugalci.

Ano, Portugalci si mohli dopřát luxus, který by u nás v husákovském podání vyzněl tragicky. Ač sami nejlépe vědí, za co vše vděčí EU, neformálně nyní sdělili, že hodnoty jako poctivost mají pro ně význam i v Salazarově zosobnění. Svým způsobem je to informace zajímavá i pro Brusel. Proč nejsou stejně televizně přitažlivé stejné ideály v evropském balení? Proč nevyhrál Mário Soares, muž, který byl za Salazara vězněný, ale pak dovedl Portugalsko do Unie? To už je zcela aktuální otázka pro ty, kteří si teď lámou hlavu nad budoucností evropských smluvních dokumentů.

A my buďme rádi, že Největším Čechem zůstává římský císař Karel IV.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].