Palestina třikrát jinak

Po jejich filmech se před Redutou v Uherském Hradišti tvořily diskusní hloučky. Už kvůli tomu má Letní filmová škola smysl. Tři dokumentární filmy ženských režisérek z různých koutů světa přinesly tři radikálně odlišné pohledy na úděl Palestinců. Spolu s návštěvami palestinských tvůrců Raschida Masharawiho a Michela Khleifiho to byla jedinečná příležitost podívat se do světa, který je u nás kromě zkratkovitých zpravodajských šotů přece jen v mediálním stínu.

Když se těsně po sobě podíváte na sondy do života palestinských dětí ve filmech Brooke Goldsteinové a Mai Masriové, máte pocit, jakoby obě dvě nenatáčely na Západním břehu, ale na různých planetách. Ve filmu Zrod mučedníka je palestinská mládež prezentována jako nebezpečná armáda frustrovaných dětí ulice, indoktrinovaných cynickými militanty a nenávistnými televizními pořady k nelítostnému boji proti židovskému státu. Kanadská studentka práv udělala kus dobré investigativní práce, dostala se například k veliteli brigád Al-Aksá v Jeninu, kterého izraelská armáda léta marně nahání, ale vyznění jejího filmu naráží na limity jejího světonázoru. Jako by si jela do Palestiny jen potvrdit svou ideologicky zatvrzelou tezi o zlých barbarech. Jistě – vymývání dětských mozků členy fanatických bojůvek je obzvlášť zavrženíhodné. Ale režisérky by neubylo, kdyby při všech těch oprávněných litaniích na adresu zkorumpované samosprávy a bojovníků Hamasu, kteří rekrutují puberťáky za pár dolarů s příslibem panen v ráji, připustila jen náznakem, že na náladách na palestinských územích se podílí nečernobílá realita dlouholetého konfliktu, v němž Izrael také není úplně bez másla na hlavě.

Jedna z hlavních hrdinek dokumentu Hranice snů a strachů, čtrnáctiletá Manar žijící v uprchlickém táboře poblíž Betléma, se jako hrdinové výše uvedeného filmu v rámci druhé intifády cvičí v házení kamenů na izraelské vojáky. V Libanonu žijící palestinská režisérka Mai Masriová to poněkud zvláštně prezentuje jako nevinnou dětskou hru. Je to jeden z několika podivných tónů v příběhu vzájemně si dopisujících skupin dětí žijících v utečeneckých kempech v Libanonu a v Palestině. Její dospívající hrdinky oddělené hranicí s ostnatým drátem mají stejné sny a touhy a vedou stejné životy jako jejich vrstevnice všude v západním světě. Ne, tady se nemluví o mučednictví, holky se pubertálně smějí hloupostem, štěbetají o klucích, cákají se v řece, volný čas tráví v zájmových kroužcích. Všechny ale truchlí po domově, ze kterého jejich rodiče či prarodiče museli uprchnout. Není ale tahle realita také uměle nakašírovaná? Režisérka své hrdinky zabírá skutečně zblízka a intimně, přesto se člověk nemůže ubránit dojmu, že některé situace a některé vnitřní monology v komentáři mimo obraz nenapsal život, ale ruka režisérky, která ví, jak pro dobro palestinské politické agendy dosáhnout co největšího emočního účinku. Chytré citové vydírání je vlastně jen umírněnější propagandou opačného znaménka než film Goldsteinové.

Nejobjektivněji a přitom nejprovokativněji vychází z této trojice portrét jedné z nejkontroverznějších postav palestinské novodobé historie nazvaný výmluvně Leila Khaledová: únoskyně. Lina Makboulová, Palestinka žijící ve Švédsku, v něm zpovídá ikonu palestinského osvobozeneckého odboje z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, která na sebe přitáhla pozornost světových médií únosy civilních letadel. Kromě rozhovorů s charismatickou šedesátnicí, žijící nyní poklidným středostavovským životem v jordánském Ammánu, zapřádá řeč i s posádkou unesených letadel a jejich pasažéry. „Já se svým pohodlným životem ve Švédsku bych si samozřejmě přála, aby se bitva o svobodnou Palestinu bojovala raději na poli diplomacie než spektakulárními únosy,“ vyznává se Makboulová a ne vždy úspěšně se snaží někdejší teroristku přitlačit otázkami ke zdi. Autorka si nehraje na to, že má patent na pravdu a její film proto zanechává v divácích spoustu otázek. Jaký je rozdíl mezi terorismem a bojem za svobodu? Určují ho vždy vítězové? Jak měli a mají Palestinci v boji za svá práva postupovat? Srovnala by se Leila Khaledová s tím, kdyby se při jejich akcích něco stalo nevinným civilistům? A uvědomuje si, že svými činy pomohla Palestincům u světové veřejnosti ke špatné pověsti? Tuhle poslední otázku položila režisérka své hrdince přiznaně zbaběle až ze svého švédského domova. Odpovědí jí bylo v telefonním sluchátku dlouhé ticho.