Od mrtvé informace zpátky k živému

Ze zpráv uváděných médii by se mohlo zdát, že molekulární genetici nejsou daleko od rozluštění „božího jazyka“ a odhalení tajemství Stvoření.

Takovému optimismu se nelze divit. Skoro obden se dozvídáme o nalezení „genu krásy“ nebo „genu řeči“ a před pár měsíci přinesla média zprávu o tom, že vědci přečetli kompletní dědičnou informaci prvního člověka, molekulárního genetikaCraiga Ventera (který tak mimochodem zjistil, že je vlastníkem „genu, který zvyšuje vlhkost ušního mazu“).

Došli tak díky tomu - a samozřejmě i desítkám jiných prací - k překvapivému zjištění, že DNA dvou nepříbuzných lidí se od sebe liší o jedno až dvě procenta, což je sedmkrát víc, než předpokládali. A právě toto hlubší porozumění textu, DNA a jeho variabilitě časopis Science vyhlásil jako nejdůležitější vědecký objev minulého roku. Dokážeme tedy číst text DNA člověka, teď už jenom stačí naučit se mluvit jeho jazykem a umět ho správně používat.

Z takových zpráv bychom se měli radovat a těšit se nad pokrokem poznání, které se v budoucnu využije v medicíně. Stačilo by třeba objevit, že v DNA nějakého člověka se nachází „gen pro větší náchylnost ke kazivosti zubů“, zabránit jeho expresi a zmíněný člověk už by nikdy nemusel navštívit dentistu.

Jenže z pohledu laika taková výpověď připomíná spíš rozmluvu několika programátorů, kteří se baví o novém softwaru. Programovacím jazykem je tu samotná molekula DNA, geny jsou jednotlivými slovy zapsanými ve formě nul a jedniček a výkonným počítačem je pak buňka, potažmo organismus. V takové vizi se biologie – věda o živém – mění v podivný informatický obor, který o životě uvažuje jako o vykonávání programu zapsaného v DNA. Programu, který je esencí a podstatou života vůbec.

Organismy jsou pak pouhými vehikly, který převáží své geny do dalších generací, jsou pouhými biologickými zbraněmi v evolučním boji o prosazení se. Přibližně tak, jak to popsal Richards Dawkins ve své slavné knize Sobecký gen. A to jsou smutné vyhlídky pro pochopení smyslu existence živého.

Není ale skutečnost mnohem složitější a poutavější? Už jenom když zůstaneme u metafory počítače a softwaru, obé se přece v každém organismu mění vždy znovu a jedinečně.

A pokud zajdeme v naznačené analogii ještě dál, nezáleží přece na samotném textu, ale na tom jak je čten a dekódován. A pokud je gen informací a DNA textem, pak čtenářem je buňka, která s tímto textem pomocí různých molekulárních nástrojů pracuje a upravuje ho podobně, jako když editor upravuje článek eléva do srozumitelné formy: stříhá, slepuje, míchá jednotlivými písmeny genů v procesu přepisu DNA do aminokyselin a pak znovu při sestavování aminokyselin do struktur proteinových řetězců i při jiných pochodech v útrobách buňky. A to všechno podle kontextu, v kterém se buňka nachází a který je schopna aktivně rozpoznávat a orientovat se v něm.

Tím se nebourá základní paradigma, že živé bytosti jsou hierarchií struktur, které můžeme odvodit ze zápisu v molekule DNA. Tím se jenom otázka po živém a po tom, co živé představuje obrací zpátky od mrtvé informace zpátky k živému.

A v tom současná popularizace vědy zaostává a mimovolně pokřivuje živé organismy v pouhý nástroj informace.