Malá zelená rebelie

Někde to prostě muselo vyvřít. Úsměvy, jednota a – nebojme se to říct – klidná síla, které ze zelených vyzařovaly od voleb do sněmovny (a ještě pár měsíců před nimi) působily přece jen trochu podezřele. Aspoň ve srovnání s vnitřními boji, jakými si strana procházela roky předtím mimo parlamentní půdu. Tou rozbuškou, která proklamovanou jednotu rozkymácela, byl až nedávný odchod Dany Kuchtové z vlády. Není divu. Levicovější část zelených, která nikdy nepřijala za své angažmá ve vládě s ODS, brala Kuchtovou jako protiváhu Bursíkovu křídlu. A teď s jejím odchodem přišla o poslední důležitý post, a to už je důvod zvednout hlas. Pochopitelně, že způsob odchodu Kuchtové ve srovnání s Jiřím Čunkem musel pobouřit i řadu členů loajálních vedení. S evropskými fondy se potýká prakticky celá vláda a bývalá ministryně školství rozhodně vůči kolegům nebyla pozadu. Mohlo se zdát, že zatímco lidovecký klan svého „kmotra“ hájil do posledního dechu, zelení až příliš snadno Kuchtovou obětovali. Bursík naznačoval mezi řádky, že k tomu měl jeden zásadní důvod. Od svého nástupu totiž tvrdil, že strana musí kromě ekologických nabízet i jiná témata, a na prvním místě bylo vzdělání. A když se od Kuchtové začala odvracet odborná veřejnost, mohl mít dojem, že strana přijde o ty voliče, kteří ji nahoru vynesli: vzdělanou většinou liberální vrstvu. Možná že v tom sehrály roli i jisté osobní spory s bývalou ministryní školství, které se přes navenek korektní vztahy nedařilo úplně zakrýt.

V každém případě ale po debatách o radaru na únorovém sjezdu zase vycítili rebelové šanci a pozvali si Bursíka na kobereček na republikovou radu. Ne náhodou, protože to je poslední platforma, kterou ještě předseda nemá pod kontrolou, a na minulém sjezdu se neúspěšně pokoušel si ji podřídit. Jejich šance něco zásadně změnit ale byly dopředu odsouzené k nezdaru. Republiková rada nemá žádné pravomoci a zvýšený výskyt vnitroopozičních tváří z ní dělá sice mediálně zajímavou, ale přece jen žvanírnu. Požadují odchod zelených z vlády? Výborně, ale jak to prakticky udělat, když celý poslanecký klub samozřejmě včetně ministrů za vládou stojí? Chtějí víc postů náměstků a členů dozorčích rad ve státních podnicích? Ani do toho nemůžou mluvit, nehledě na to, že bude těžké u zelených ty lidi hledat, když jim dělalo potíže obsadit i ministerská křesla. U strany s asi dvěma tisíci členy většinou bez zkušenosti ve vrcholné politice ani není divu. Volání po obsazení funkcí odráží přeměnu idealistického hnutí v normální politickou stranu. V očích řady členů se zelení ušpinili už vstupem do vlády, kde museli přistoupit na kompromisy. Požadavek na tolik diskutované „pašalíky“ či „fleky“ ve státních firmách jsou jenom dalším logickým krokem. Straníci prostě mají své zájmy a mezi ně patří i zajistit vlivná místa pro zasloužilé členy. Například liberecká organizace, odkud pochází nepřehlédnutelný Petr Pávek, je jednou z největších a přitom nemá nikde žádné zastoupení.

Jak bylo řečeno výš, vnitrostranická opozice u zelených dnes nemá velkou váhu, takže vítá jakýkoliv přešlap Bursíkova křídla. „Rebely“ oslabuje, že po odchodu Petra Uhla nemají (přes až křečovitou veřejnou snahu Matěje Stropnického) respektovanou a vyzrálou osobnost, která by je zaštítila. Nezdá se, že by se této role chtěla ujmout Dana Kuchtová, i když by ji v ní řada krajských šéfů ráda viděla. Všechno je jenom otázkou času a konstelace. Bursík drží pořád stranu pevně v rukou, v jeho prospěch hrají stabilní volební preference, účast ve vládě, podpora důležitých orgánů. Opozičníci jsou si toho vědomi a ostré návrhy třeba na odchod z vlády v Brně mírnili. Bursík jim to ovšem dával při příchodu na republikovou radu až příliš okatě najevo a to je může dál radikalizovat. Už teď ze strany hlasité jihočeské organizace zaznělo, že by se měly změnit stanovy a rozšířit pravomoci rady tak, aby měla větší vliv „ve vztahu k volbě a pravomocím orgánů strany, a volených zástupců strany v zastupitelstvech, parlamentu a vládě.“ Jedno dílčí vítězství si „rebelové“ připsali už teď. Dana Kuchtová prosadila, že Republiková rada podpořila na uvolněné křeslo ministra školství „jejího“ kandidáta Dušana Lužného. Pokud bude předseda většinový názor ignorovat (a seč mohl si k tomu na tiskové konferenci hledal zadní vrátka), mohl by se lídr nespokojených zrodit rychle. Teď o víkendu se tak prozatím nestalo.