Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Agenda

Zardárí: Celebrita doma štvancem

Přestože se Zardárí ze všech sil snaží před veřejností prezentovat jako silný vůdce, který provede zemi obdobím současné krize, sliby ani ostrá slova na adresu pákistánského Tálibánu Pákistánce příliš nenadchly.

  • Autor: Globe Media /  Reuters
• Autor: Globe Media / Reuters

Velkých ovací a přivítání hodného prominentního spojence ve válce proti teroru se dočkal na půdě USA, kam zamířil na svou první zahraniční cestu poté, co usedl do prezidentského křesla, nový pákistánský prezident Ásif Alí Zardárí.

Muž, který jedenáct let svého života strávil ve vězeňské cele pro obvinění z braní úplatků, za což si vysloužil přezdívku „pan 10 procent“, se prakticky přes noc po násilné smrti své manželky, dvojnásobné expremiérky a předsedkyně Pákistánské lidové strany (PPP) Bénazír Bhuttové, stal světovou politickou celebritou. O své podpoře jej během dvojstranných rozhovorů ujistili nejen prezident George W. Bush a šéfka americké diplomacie Condoleezza Riceová, ale také vůdci sousedního Afghánistánu prezident Hamíd Karzáí a indický premiér Manmohan Singh. (O aktuální situaci v Afghánistánu čtěte článek v posledním čísle Respektu Porazit Tálibán)

Návrat do neklidné země

O co větší sklidil politický benjamínek Zardárí potlesk na mezinárodní scéně, o to chladnější jej čekalo přijetí doma v Pákistánu. Nevrátil se z USA totiž do země, která se po vítězství opozice v únorových parlamentních volbách a srpnové rezignaci prezidenta Parvíze Mušarafa nastartovala cestu tolik očekávané stability a prosperity.

Metropolí země Islámábádem, považovanou dosud za relativně bezpečné místo dostatečně vzdálené od nepokoji zmítaných kmenových územích při pákistánsko-afghánské hranici, otřásl teroristický útok na pětihvězdičkový hotel Marriott, vzdálený jen několik set metrů od prezidentského paláce, budovy parlamentu i nejvyššího soudu.

Požár, který propukl po výbuchu půltunové výbušniny skryté v nákladním voze u brány, si vyžádal život pěti desítek lidí včetně českého velvyslance Ivo Žďárka. Nejen fatální selhání bezpečnosti a téměř každodenní útoky povstalců a teroristů, ale současně také bezprecedentní ekonomická krize vrhá stále větší stíny na zemi, která se po více než osmi letech vojenské vlády opatrně vydává na trnitou cestu demokracie.

Ze dne na den se zvyšují ceny potravin, elektřiny i pohonných hmot, které však nejsou doprovázeny odpovídajícím nárůstem platů. Dříve dostupné maso se stalo luxusním zbožím a chudé rodiny ve snaze zajistit základní životní potřeby posílají své děti stále častěji namísto do školy pracovat.

Poklonkování sluhy

Přestože se Zardárí ze všech sil snaží před veřejností prezentovat jako silný vůdce, který provede zemi obdobím současné krize, sliby ani ostrá slova na adresu pákistánského Tálibánu Pákistánce příliš nenadchly.

O to nepříjemněji je ale překvapily televizní záběry prezidenta z washingtonských jednání s nejvyššími představiteli USA. Ty více než vystupování hlavy stošedesátimilionového státu disponujícího jaderným arzenálem, připomínaly poklonkování sluhy pánovi. A to v situaci, kdy v pákistánském vzdušném prostoru opakovaně operovaly americké bezpilotní letouny Predator shazující smrtící střely Hellfire na údajné úkryty islamistických militantů.

USA, velení sil NATO v Afghánistánu i samotný Kábul, které dlouhodobě volají po rozhodném vojenském zásahu proti útočištím tálibánských a ostatních islamistických militantů na pákistánském území, mají dnes v osobě Zardárího politika, jenž je zřejmě více než jeho předchůdce Mušaraf připraven vyslyšet Západ a razantně vojensky zakročit proti rebelům.

Chybí podpora veřejnosti

To naznačují už několik týdnů trvající prudké boje mezi pákistánskými vojáky a povstalci v kmenovém území Badžaur, chronicky nestabilním údolí Svát a na dalších místech Severozápadní pohraniční provincie (NWFP). Nebudou-li ale vojenské operace doprovázeny jednoznačnou podporovou pákistánské veřejnosti i obyvatel a vůdců kmenových území především, přinesou však zisky na bitevním poli v nejlepším případě pouze krátkodobé zklidnění situace.

Bombardovat základny rebelů je totiž o mnoho snazším úkolem než získat na stranu vlády stále více protiamericky naladěnou veřejnost odlehlých pohraničních oblastí severozápadního Pákistánu. Dokud bude hlavním zdrojem informací pro velkou část tamních Pákistánců kazatelna lokální mešity a nositelem vzdělanosti na venkově radikálními wahhábisty financované náboženské školy (madrasy), vyjdou americké rakety odpalované bezpilotních „Predátorů“ i oběti pákistánských vojáků bojujících v pohraničních horách s Tálibánci zcela vniveč.

Tálibán nezabíjí, pomáhá lidem

Těžko lze podporu pro válku proti Tálibánu očekávat od lidí, kteří jsou lehce ochotni věřit nepodloženým fámám a smyšleným spikleneckým teoriím, podle nichž teroristické útoky z 11. září 2001 spáchali Židé za podpory americké vlády a atentáty v Pákistánu organizuje sama pákistánská vláda. „Tálibán to neudělal. Ten lidem pomáhá, nezabíjí je,“ odpovídají na otázku ohledně viníků islámábádského útoku Pákistánci v odlehlém městě Čitrál na severu NWFP.

A pokud už připustí, že islamističtí extrémisté nesou za smrt pěti desítek lidí odpovědnost, spekulují o tom, že hotel byl rejdištěm nepřátelských špionů ze CIA či FBI. Avšak ani umírněnější a informovanější části pákistánské veřejnosti není lehké vysvětlit, proč mají dnes bojovat proti lidem, které ještě před dvaceti lety z iniciativy a za peníze USA jako protisovětské mudžáhedíny podporovali.

Čím více se prezident Zardárí pokouší vyhovět západním spojenců, tím slabší je jeho podpora domácího obyvatelstva. A to i přesto, že obliba radikálních islamistických stran od minulých voleb podstatně poklesla. Každé narušení hranic, smrt civilistů při vojenských operacích či neuvážené projevy západních politiků na adresu Pákistánu vyvolají vlnu rozhořčení a otřásají postavením prezidenta.

Nostalgie po Mušarafovi

Mnozí z těch, kteří ještě v srpnu hlasitě oslavovali odchod neoblíbeného prezidenta Mušarafa, na něj dnes s nostalgií vzpomínají jako na silného vůdce, který dokázal vzdorovat tlaku USA. Vrtkavá přízeň pákistánských voličů může způsobit, že se stejnou rychlostí, s jakou hvězda prezidenta Zardárího vystoupala na politické nebe, z výsluní také odejde. A to zejména nepodaří-li se prezidentovi a koaliční vládě Pakistánské lidové strany přijít s důvěryhodným řešením chronických ekonomických problémů země.

Není jako Bénazír

Průměrný Pákistánec zná okamžitě odpověď na otázku, kdo může za zdražování, inflaci i oslabující kurz pákistánské rupie. „Zardárí je špatný prezident, nestará se o nás. Není jako Bénazír,“ netajil se v Ráwalpindí odporem k novému prezidentovi dlouholetý člen Pákistanské lidové strany (PPP) Husajn.

Charisma i řečnické schopnosti své manželky postrádající prezident Zardárí si je svého handicapu vědom a neopomene využít každé příležitosti k tomu, aby zdůraznil, že je pouze mužem, jehož úkolem je nést odkaz své zavražděné manželky. K tomu mu má pomoci i fotografie davy zbožňované Bénazír, kterou sebou prezident neúnavně nosí na zasedání parlamentu i politická jednání.

Radovat se z opozičních lavic zatím může šéf Pákistánské muslimské ligy (PML-N) Naváz Šaríf, který po triumfu „lidovců“ zavelel k odchodu své strany z koaliční vlády, kterou obě nejsilnější strany sestavily po volbách. Oproti turbulentním 90. letům, kdy se paňdžábskému politikovi s pomocí armády a prezidentů Isháka ChánaAhmada Leghárího podařilo během 10 let dokonce dvakrát v premiérském úřadě vystřídat Bénazír Bhuttovou, si však bude muset na svou šanci počkat až do dalšího hlasování. To – pokud na svou stranu nepřetáhne menší koaliční strany a nezpůsobí tak pád vlády – proběhne až v roce 2013.

Cyril Bumbálek je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky. Tomáš Maule je studentem School of Oriental and African Studies v Londýně.

Oba autoři pobývali 14 dnů v Pákistánu v Severních oblastech (Nothern Areas) a v Severozápadní pohraniční provincii (NWFP).

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].