Václav Havel: Kladným hrdinou má být divák

Jak se povedla první ze tří premiér Odcházení (22.5.2008)?
Myslím, že mám důvod být spokojen. Hra se setkala s příznivými ohlasy publika i kritiků, což mne pochopitelně těší. Pojetí Davida Radoka je velmi osobité, musel jsem si určitou dobu zvykat, nicméně jsem mu vděčný, že ze hry vytěžil leccos, co mne samotného nenapadlo. To je v souladu s mým dávným přesvědčením, že hra má být chytřejší než její autor. Dodal tomu zajímavou, malinko surreálnou dimenzi. Možná na úkor něčeho jiného, ale to nechť posoudí odborníci.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Zdá se mi, že jeho pojetí příchodů a odchodů, výběr hudby, to všechno zdůrazňuje tesknotu, existenciální stránku odcházení. Stále něco odchází. Višňový sad tam není náhodou, je to o odcházení jedné epochy.

Ve čtvrtek večer, bezprostředně po premiéře, byl v Událostech živý vstup z divadla Archa. Vladimír Just se v přímém přenosu hádal s redaktorem Divadelních novin, který byl hostem ve studiu, o to, zda je vaše hra povrchní nebo ne. Nepřipadá vám, že co média dělají kolem Odcházení, je samo o sobě trochu absurdní? Jak ten cirkus vnímáte?

Jakýsi rozruch jsem očekával a přežiju ho. Je samozřejmě dobré, že si v té smršti kulturních událostí média mojí hry povšimla a věnovala jí takovou pozornost. Na druhé straně mi není příjemné, kolik místa v novinách zaplnilo bulvární okolí samotného fenoménu.

Myslíte si, že jste jako dramatik spíš chráněn, anebo to máte těžší?

Spíš těžší. Psaní hry mě velmi bavilo a nikterak nenervovalo. Musel jsem ji ale psát v Americe, tady bych na to neměl klid a soustředění. Enervující to bylo potom, když se začalo jednat o jejím uvedení. Divadlo se od dob, kdy jsem s ním měl něco společného, velmi proměnilo. A musím říct, že jsem byl nervózní i teď, jak to celé dopadne.

V čem to ale máte těžší než anonymní dramatik, který napíše hru?

Ten, kdo je jen dramatikem, může stěží mít politické odpůrce. Ale já jsem se tak dlouho pohyboval ve veřejném prostoru, že se mi podařilo jich nasbírat ohromnou řadu. Očekával jsem samozřejmě jejich nájezd.

Ale on se nekoná.

Zatím se nekoná. Ale existuje princip kyvadla. Když mě budou moc dlouho chválit, vznikne potřeba opačná, která ani nebude mít nic společného s odborností nebo s divadlem jako takovým.

Konkrétní umění jsem nikdy nedělal

Zahraniční noviny vyzdvihují politický kontext hry, je tendence číst ji spíš jako šifru, výpověď o konkrétní situaci, vyřizování starých účtů. U nás se poznámky podobného typu drží na samém okraji. Uvítal byste nějakou větší snahu hru dešifrovat?

Já jsem nikdy nepsal ani nechtěl psát publicistické hry o konkrétních reáliích a lidech. Považoval bych za neúspěch, kdyby Odcházení bylo chápáno jako portrét konkrétních politiků. Dalo se ale očekávat, že vzbudí zájem hledat všelijaké předobrazy mých postav. V každém případě není obvyklé, aby se někdo dlouhá léta věnoval prezidentství a pak napsal hru a to ještě na téma souvisejícím s politikou.

Primátor Bém nedávno v souvislosti s novou výstavou skupiny Guma Guar na Nábřeží kapitána Jaroše prohlásil, že nemá rád angažované umění. Co si o angažovaném umění myslíte vy?

A co tam vystavují?

Velké fotografie známých českých tunelářů a pod nimi heslo, kterým Praha propaguje Olympiádu. Všichni jsme Olympijský tým, nebo tak nějak.

To je dobré (smích). Pavel Bém samozřejmě nemá rád umění angažované proti jeho názoru. Já sám jsem takto konkrétní umění nikdy nedělal, ale absolutně ho respektuji. Důležitá je ovšem kvalita. Některá provokace je suverénním uměleckým dílem a jiná může být jen klukovskou recesí bez jakéhokoli vyzařování. Angažovanost není ani zárukou kvality ani nekvality. Ale principiálně mi nevadí a docela mě i baví.

Myslíte si, že pozornost, která je upřena na premiéru Odcházení může nějak přitáhnout pozornost k iniciativě Za Prahu kulturní – tedy k souboji pražské kulturní obce s magistrátem?

Pokud nějak přitáhne pozornost, budu rád, já sám se chystám, jakmile budu mít trochu času, do těchto rozprav vstoupit a něco napsat. Neříkám něco provokativního, spíše apelativního, v širších souvislostech.

Podepsal jste petici Za Prahu kulturní?

Ne, ale moje žena ji podepsala. Já jsem ji nepodepsal právě proto, že jsem se chtěl projevit trochu jiným způsobem než jen podpisem. Nechtěl jsem omezit radiační pole svého hlasu. Ale i kdybych chtěl petici podepsat, mohl bych až teď, po premiéře. Před ní by to nebylo vhodné.

Na tiskové konferenci k Odcházení ovšem padalo jméno pana radního Richtera. Tím, že je vaše hra incenována právě v Arše, se problém kulturní politiky hlavního města zviditelňuje.

To je dobře a já bych ho rád zviditelnil ještě víc. Nejde totiž jen o pět nebo šest pražských divadélek, ale o pojetí státu a jeho role, což je dost zásadní věc zasluhující hlubší pozornost.

Jinak a svobodně

Na tiskové konferenci jste zmiňoval nápad na novou hru. Máte vůbec čas a klid na psaní?

Doufám, že dříve nebo později budu mít nejen čas, ale i soustředění, a že ještě něco napíšu. Je pravda, že Odcházení je taková bilanční hra, jako by na rozloučenou. Nikoli náhodou jsou mezi odkazy, kterých je plná, opakovány i repliky či situace z mých předchozích her. Je to jakési uzavírání, ale zároveň to nijak nevylučuje, že bych později, úplně jinak a svobodně napsal ještě něco dalšího.

Odcházení ale není ani tak o vašem odcházení jako dramatika nebo člověka, ale o vašem odcházení z politiky.

Tématem hry je odcházení obecně. Je o hroutícím se světě člověka, který přišel o své postavení a prodělává určitý vývoj. Nejprve se tak trošku zblázní jako král Lear, potom absolvuje výslech, který má podobu masáže, jakou dostal Jack Nicholson v Přeletu přes kukaččí hnízdo. Nakonec přichází fáze poslední, nejhorší, kdy rezignuje na zásady a důstojnost a je ochoten potupně přijmout jakoukoli funkci.

Ale váš hrdina Rieger se ani na začátku neprojevuje jako nějak zvlášť zásadový člověk.

Je to celkem normální, „standardní“ politik, který je ješitný, říká banality a zajímá se hlavně o míru své popularity. Je navyklý jako motor opakovat rozmanité fráze.

Ve vaší hře není žádný kladný hrdina – snad kromě višňového sadu.

S Janem Grossmanem jsme si vždycky mysleli, že kladným hrdinou má být divák a takové divadlo jsme nazývali apelativním. Před divákem se otevřel pohled na hrůzy světa jako výzva, aby si s nimi poradil, nebo o nich alespoň, než dojde domů, přemýšlel.

Pojedete v září do Londýna na zahraniční premiéru své hry?

Ano, to bych rád.

A necháte se přemluvit, abyste namluvil svoje vstupy do hry i v cizích jazycích?

Ne. V zásadě si myslím, že by to nebylo dobré. Pokud by na tom nějaké divadlo trvalo, možná bych podlehl, ale špatná výslovnost by odváděla pozornost od toho, co komentátor říká. Tady je to snadné, protože můj hlas je obecně znám, každý ví, že jsem to já a dává to hře jakýsi další rozměr.

Děkuji.

Recenzi ke hře Odcházení čtěte v posledním čísle Respektu 22/2008 - Když jde o vilu.