Ministerstvo pro lidská práva, nebo stačí zmocněnec?

Čtyři desítky neziskových organizací vyzvaly v otevřeném dopise předsedy stran pravděpodobné vládní koalice, aby obnovili post ministra pro lidská práva. Výzvu zdůvodňují neúnosnou situací v sociálně vyloučených lokalitách, nárůstem extremistických projevů ve společnosti - a na druhé straně dlouhodobým nezájmem vlády se problémem zabývat. Plán podpořili bývalí ministři pro lidská práva Michael Kocáb i Džamila Stehlíková a řada dalších osobností. Co si o návrhu myslí členové stran, které ve volbách získaly nejvíce hlasů?

Michaela Marksová- Tominová, od srpna 2010 je stínovou ministryní pro lidská práva a rovné příležitosti ve stínové vládě ČSSD: S touto iniciativou souhlasím. „Lidská práva“ nejsou jen prázdným pojmem, o kterém popisují intelektuálové stohy papíru. Jedná se o osudy konkrétních lidí, dětí nevyjímaje, které bývají velmi smutné, až tragické; a bez vybudovaného systému ochrany jejich práv, který je běžný v každé vyspělé zemi, jim nikdo nepomůže. Nejvíce diskutovaná část této agendy se týká sociálně vyloučených Romů. Jejich situace se neustále zhoršuje, v ohrožených regionech se stupňuje sociální napětí. Extrémistické strany posilují v celé Evropě. Je nejvyšší čas začít tuto problematiku komplexně a systematicky řešit, stát ji nesmí nechat jen na bedrech obcí. Jenže ona nepatří úplně ani pod jeden resort, je potřeba úzké spolupráce především sociálních věcí, školství a vnitra a postižených obcí a krajů… Pokud člověk mající toto na starosti nebude členem/členkou vlády, existuje obava, že ho ostatní ministři a ministryně nebudou brát vážně tak, jak je potřeba.

Ivan Gabal, KDU-ČSL, sociolog, dlouhodobě se zabývá sociálním začleněním: Bylo by lepší zřídit ho aktivně a teď než pod tlakem třeba za dva roky, až problémy, které ta výzva zmiňuje, ještě více eskalují. Argumentem pro jeho zřízení je i pohled na srovnání výkonnosti v řešení sociálního napětí mezi Topolánkovou a Nečasovou vládou, kdy Topolánek ministra pro tuto agendu ještě měl – a Nečas už ne. Je patrné, že v momentě, kdy tam ministr nebyl a neměl přístup na všechna vládní jednání, se stav agendy zhoršoval až do momentu, kdy před růstem sociálního napětí varuje i BIS. 

Spoléhání se na to, že si tuto agendu vezme na starost nějaký ministr z jiného rezortu, se ukázalo jako plané. Z hlediska sociálního napětí, narušení regionální a etnické soudržnosti jde o nejvýbušnější problém, který máme. A jak ukazuje slovenský vývoj nebo nedávná rozprava v Senátu, může mít takový vývoj velmi dramatický politický dopad.

Myslím si také, že Agentura pro sociální začleňování, která by mohla pod takové ministerstvo nově spadat, už má nakumulované zkušenosti, má za sebou výsledky a zaměstnává velmi schopné lidi – a je schopna poskytovat efektivní a kvalifikovanou podporu na ose vláda-region-obec. Přítomnost člena vlády může výrazným způsobem zvýšit schopnost koordinovat potřebnou spolupráci napříč rezorty.

Za mylný považuji argument, že by zřízení ministerstva vyšlo příliš draze – agentura má momentálně rozpočet okolo 25 milionů, rozšíření její agendy až na úroveň ministerstva by zřejmě nepřesáhlo 250–350 milionů. A 150 milionů přitom stojí měsíční pobyt těžkooděnecké jednotky v místě, kde jsou nepokoje.

Lenka Kohoutová, ODS, 2010 – 2012 byla členkou poslaneckého výboru pro lidská práva: My jsme jako strana nikdy neříkali, že bychom chtěli ministerstvo, my chceme dobré zástupce z oblasti lidských práv na pozici zmocněnce pro lidská práva. Vládní výbory mají tu výhodu, že jsou nadrezortní, patří tedy pod premiéra, ale ne pod jednotlivé ministry, a mohou ten problém snáze řešit napříč rezorty.

Podle mého názoru dohlíží nad lidskými právy především zmocněnec, soud a ombudsman a rezortní ministerstva, státní správa by bobtnat neměla. Domnívám se, že lidskoprávní výbor tuto problematiku řeší dostatečně. Vzrůst počtu protiromských pochodů a napětí na severu či v Českých Budějovicích nejsou znakem špatného nastavení systému, spíš jde o to, že je za premiéra Nečase nedostatečně řešilo ministerstvo práce a sociálních věcí, které se dlouhodobě topilo ve vlastních problémech s nejrůznějšími „cinknutými“ zakázkami, místo aby řešilo problémy v oblastech, jako je romská otázka.

Zároveň si myslím, že pokud nechceme nikoho diskriminovat, neměli bychom mít speciální výbor pro romskou menšinu – máme přece už výbor pro menšiny obecně, tak proč mít speciální ještě pro Romy? A to tím spíš, že když se podíváme na sčítání lidu, většina se jich k této menšině ani nehlásí.

Helena Langšádlová, TOP 09, 2010 -2013 v poslanecké sněmovně předsedala stálé komisi pro rodinu a rovné příležitosti:

Lidským právům je určitě potřeba se věnovat víc, než dosud, ale určitě ne formou zřízení nového ministerstva, protože to je agenda, která se dotýká mnoha rezortů. Lepší cestou je jmenovat silnou osobnost, která bude vládním zmocněncem a silným partnerem i pro jiné rezorty – to však samozřejmě nebude možné bez toho, aby byla práva zmocněnce posílena. Jak přesně to v tuto chvíli nejsem připravena odpovědět, musela bych se podívat přesně do zákona. O to, aby se toto téma stalo prioritou, se musí zasadit i budoucí premiér.

Jaroslav Faltýnek, předseda poslaneckého klubu ANO: Není našim cílem zvyšovat počet ministerstev. Myslíme si, že nové ministerstvo pro lidská práva situaci nevyřeší. Počet vyloučených lokalit se pomalu zvětšuje a napětí roste. Řešením však není sociálně slabé sdružovat do vyloučených lokalit, ale zapojit je do normálního života. Čím déle je občan nezaměstnaný, tím hůře pro společnost, neboť ztrácí rychle smysl pro povinnost a pracovní návyky. Stačí se podívat do jižních Čech do Českého Krumlova, kde velice dobře funguje firma zaměstnávající tyto občany.

Je třeba zlepšit práci úřadů práce, posílit jejich aktivní roli ve vyhledávání práce a ubrat jim povinnost výplaty dávek. Je třeba také výplatu sociálních dávek podmínit splněním některých podmínek, jako je školní docházka dětí nebo klidné sousedské soužití. A je třeba zvýšit kontrolu jejich vyplácení.

Další nezbytnou věcí je začít už u dětí školního věku a vést je k zodpovědnosti za svůj život. Je normální pracovat, starat se sám o sebe a nespoléhat na pomoc státu. A v neposlední řadě posílit i terénní pracovníky, kteří mají na starosti tyto lokality. Nezbytnou podmínkou však je jejich profesionalita a znalost prostředí. Není od věci do těchto terénních skupin zařadit i obyvatele těchto lokalit.