Kdybych lidem říkal, že se mýlí, tak by mě hnali

Starostové obcí Šluknovského výběžku nedávno poslali dopis premiérovi, v němž žádají pomoc státu a varují, že by se nenávistné pochody proti Romům mohly v létě v jejich městech opakovat. V létě 2011 svolávali neonacisté sérii pochodů do měst na severu Čech a rozezlení občané z kraje stiženého velkou nezaměstnaností hrozili lynčováním Romů.

Při návštěvě obcí Šluknovského výběžku – Varnsdorfu a Rumburku – se ukazuje, že zmírnit napětí mohou i sami starostové (viz reportáž v novém Respektu). Městečko Dolní Poustevna, obklopené ze dvou stran Německem, stojí na počátku toho všeho. Nedávno se sem přistěhovalo několik romských rodin. Jak si s tím obec poradí?

Dolní Poustevna je malá obec, donedávna v ní žily necelé dva tisíce obyvatel, z toho třináct procent jich bylo bez práce. Teď tuto dvoutisícovou hranici těsně zdolali díky několika romským rodinám, které se do města za půl roku přistěhovaly. Ve městečku obklopeném Německem hned ze dvou stran to vzbudilo rozruch, lidé proudí na radnici a chtějí po starostovi, aby odtud Romy dostal pryč. 

„Je jich nejméně třicet a je to hrůza, možná padesát,“ říká mladá žena s dvouletým dítětem na kočárku, „vůbec se tu už nedá žít. Přestali jsme kvůli tomu chodit na dětské hřiště, ty jejich děti jsou strašně živé a jejich rodiče tam kouří.“ Mladá žena se nové obyvatele – jak říká – bojí požádat, aby si šli zapálit dál od hřiště, protože je nezná a má obavu, aby na ni nebyli sprostí. Slyšela prý, že mezi sebou mluví dost vulgárně. „Nám nevadí Romové, žili tu už předtím, ale to jsou bezproblémoví starousedlíci, ty známe. Tyhle ne a nevíme, co čekat.“ Co bude dělat, neví, seznámit se s novými obyvateli bojí; nechce s nimi nic mít, a tak bude doufat, že jak přišli, tak zase odejdou.

Před bytovkou, do níž se nastěhovaly dvě romské rodiny z Domažlic, si hrají čtyři malí chlapci, z okna je kontroluje maminka – muž šel někam načerno shánět práci, občas si ho tu prý najmou za pár stovek vietnamští prodejci, jejichž stánky u hranic lemují silnici do Německa. „Přišli jsme sem z Klatov proto, že majitelům nevadilo, že jsme Romové a nechtěli po nás kauci,“ říká další nájemník v domě o kus dál, který tu žije v přízemním bytě se svou družkou, dítětem a rodiči.

I když při procházce městečkem nic nenasvědčuje nějakým rozbrojům, starostovi se podle jeho slov na radnici netrhnou dveře se stížnostmi. Lidé chtějí, aby ty nově příchozí zase dostal pryč. „Je to takový strach z neznáma, lidem je nepříjemné kolem nich jen projít,“ vysvětluje Miroslav Jemelka, „denně čelím výtkám, jak jsem mohl něco takového dopustit. Vysvětluju lidem, že kdybych mohl, tak je sem nepustím, ale nemám zákonnou možnost, jak nepřizpůsobivým odmítnout pobyt, když si tu zařídí bydlení.“

Nedávno prý někdo ukradl nářadí z loděnice a kousek za německou stranou hranic komusi zmizely ze zahrady sušící se utěrky. „Všichni si myslí, že to dělají oni. Navíc je divné, že vylézají hlavně za šera, proč asi?“ udělá starosta s brýlemi posazenými na špičce nosu dramatickou pauzu. „Jak víme, že si nechodí obhlížet, co se dá kde vzít?“

Odborníci na sociální začleňování mu poradili, aby zkrátka ty nově příchozí seznámil se starousedlíky, aby se počáteční strach utlumil. Že se tomu říká komunitní setkání a obvykle to pomůže; zvláště v případě, kdy se v obci nic dramatického neděje. Jenže to má zádrhel – panu Jemelkovi je devětapadesát a vypočítal si, že do důchodu mu chybí rovné čtyři roky, což je přesně jedno volební období.

Na podzim chce znovu přesvědčit spoluobčany, aby jej zvolili, a pokud se mu to nepodaří, mohl by i on skončit na dávkách. Na radnici je ve funkcích už od roku 1992; profesi stavaře, kterou se živil předtím, už dávno zapomněl. „Vždyť já už nic neumím, kde bych hledal práci,“ říká zadumaně, „a kdybych teď všem těm naštvaným lidem začal říkat, že se mýlí a že se vlastně nic neděje a měli bychom ty Romy napřed poznat, tak by mě hnali. To fakt nemůžu.“

Starosta Jemelka tedy nemíní pro zklidnění nic dělat, jen přitakávat naštvaným starousedlíkům a spoléhat na cenu dráhy. Na úřady kvůli dávkám a sociální pomoci musí místní jezdit do Šluknova nebo do Rumburku a to není pro lidi, kteří mají hluboko do kapsy, žádný špás. „Jedna cesta stojí třeba osmdesát korun, na to nebudou mít, teda doufám v to. A pak snad zase půjdou.“

Text Dva světy v jednom výběžku najdete v novém Respektu 26/2014, který vychází v pondělí 23. června (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).