Internet k revoluci nestačí

Není náhoda, že obrazovému zpravodajství z Ukrajiny posledních týdnů dominovalo několik stovek čtverečních metrů do černa očazeného kyjevského náměstí Nezávislosti (nyní známějšího jako Majdan). Nedávné arabské jaro a nyní Ukrajina nám totiž připomněly, že ani dnes si revoluce nevystačí s virtuálním prostorem sociálních sítí a téměř nevyhnutelně potřebuje náměstí. A ne ledajaké.

Úzké uličky

Když se v polovině 19. století Napoleon III. rozhodl přestavět Paříž, měl před sebou podobu tehdejšího Londýna, který - nabuzen průmyslovou revoluci - nabízel svým obyvatelům parky, prostranství a kanalizaci. Tedy něco, co vypadalo dosti odlišně od úzkých, klikatých a přelidněných ulic Paříže. Estetika a hygiena ovšem nebyly to jediné, co se císaři honilo hlavou. Půlstoletí po Velké francouzské revoluci dobře věděl, čeho jsou rozzlobení Francouzi schopní, a že v úzkých ulicích se taková vzpoura nepotlačuje zrovna ideálně.

Baron Haussmann tedy navrhl podobu Paříže, jak ji známe dnes – se širokými bulváry, které se zabarikádují o poznání hůř než malé uličky a jimiž pohodlně projede vojenská jednotka i s děly. Napoleon III. možná neměl zcela promyšlenou urbanistiku diktatury, jak o ní píše magazín The Atlantic. Ale rozhodně chápal, že případná vzpoura a úspěch rebelů hodně závisí na tom, jak velký prostor k ní budou mít.

Od přestavby Paříže není daleko k arabskému jaru, ačkoli k němu došlo o 160 let později. Náměstí Osvobození neboli Tahrír, které se stalo centrem egyptské revoluce, totiž vzniklo při přestavbě Káhiry v 19. století - právě podle vzoru Paříže. Rušná dopravní křižovatka ležící pár kroků od řeky Nil měla název Ismailovo náměstí po autorovi přestavby. Osvobození se dostalo do jména v roce 1952 po revoluci, která svrhla konstituční monarchii.

Možnost, jak politicky využít prostor náměstí v boji proti nové autokracii, která monarchii vystřídala, však zmizela s výjimečným stavem. Ten v Egyptě trval s krátkou přestávkou od roku 1967 a zakazoval sdružování byť malé skupinky lidí na ulici, natož jakýkoli jiný náznak protestu či revoluce.

Jak vypadala snaha omezit veřejný prostor v praxi, popisuje Mohamed El Shahed, zakladatel internetového urbanistického a kulturního magazínu cairobserver. Do 60. let byl Tahrír oblíbeným náměstím s velkou fontánou a trávou, kde se scházeli hlavně studenti či mladé páry. V 70. letech však travnatý porost oddělil plot a Káhiřané se nikdy nedočkali vysvětlení, proč k tomu došlo. Léta se prý spekulovalo o stavební uzávěře pro metro, před pár lety se tu dokonce objevila značka, že na místě má vzniknout podzemní parkoviště. Když protestující plot strhli, ukázalo se, že za ním nic není a sloužil jen jako překážka.

Skvělá podívaná

Husní Mubarak, který v jednaosmdesátém roce prodloužil výjimečný stav, nemohl tušit, že první jiskra revoluce se odehraje na internetu. Zjevně však měl - stejně jako jeho předchůdci - neodbytný pocit, že veřejné prostory jsou nebezpečné. A platí to dodnes. Právě po arabském jaru, které se záhy přesunulo od monitorů do ulic, několik autorů v různých světových médiích upozornilo, že pro „pořádnou revoluci“ je i v současnosti nutné postavit se někam fyzicky a veřejně tu demonstrovat (za) své požadavky.

Jak píše Eric Goldwyn v článku pro New York Magazine: „Potřebujete fyzický prostor, abyste propojili revoluční vášně s každodenním životem a zejména s širší populací. Když se občané sjednotí na náměstí, v parku nebo podél pláže, aby žádali reformy, vytvářejí podívanou, kterou je nemožné ignorovat a která upoutá pozornost každého poblíž; nemluvě o těch, kteří se na ni zatím dívají z domova.“

Olajkovat anonymní prohlášení na internetu nemusí znamenat víc než vyjádření frustrace. Stoupnout si na náměstí je jednoduchým, ale účinným prohlášením ve smyslu „jsem ochoten za své požadavky opustit teplo svého bytu; postavit se za ně veřejně a nést případné následky“.

Větší sílu takovému hromadnému prohlášení dá už samo místo, kde se odehraje. Egypťané si vstupem na oplocený Tahrír vzali zpátky to, co jim bylo léta upíráno. V situaci, kdy není možné obsadit celou zemi, je převzetí takového prostoru symbolickým vztyčením vlajky na území nepřítele. Přivlastněním si toho, co měl režim za výsostně své a nad čím držel kontrolu.

Pro příklad není třeba chodit daleko. Václavské náměstí v Praze si odžilo téměř všechny klíčové dějinné zlomy, které se na zdejším území v průběhu dvacátého století odehrály. Vyhlášením samostatného Československa počínaje přes ikonické záběry sovětských tanků před muzeem a zbořením socialismu konče. S trochou nadsázky lze říct, že kdokoliv chtěl převzít veřejný prostor, musel tak učinit z Václavského náměstí.

Kritika jen na internetu

Přitom neexistuje jasný recept, jak se z obyčejného náměstí stane náměstí revoluční. Klíčový se zdá být jeho historický význam, relativní blízkost vládních nebo jinak významných budov a pak i provázanost lidí s tímto místem. Třeba čínské náměstí Tchien-an-men, kde se odehrál v roce 1989 známý masakr, i přes svůj historický význam tenhle potenciál podle odborníků nemá. Příliš velká prázdná plocha naopak jen umocňuje bezvýznamnost jednotlivce vůči totalitnímu aparátu a historie krvavé potlačeného protestu dnes jen přidává na tíživosti místa.

Přesto je na záběrech z Tchien-an-menu vidět několik bezpečnostních kamer na každém sloupu veřejného osvětlení. Komentátor Fareed Zakaria v této souvislosti popisuje výzkum harvardských politologů, který ukázal, že internetoví cenzoři v Číně do jisté míry „pouštějí“ i kritiku státu. Režim však bedlivě sleduje jakékoliv výzvy k veřejné akci mimo internet.

Strach z náměstí a z toho, co by se na nich mohlo odehrát, neplatí jen pro Čínu. Po potlačení prodemokratických protestů v roce 2011 nechal Bahrajn zničit sochu i trávník na kruhovém objezdu, kde se rebelie odehrály. Saudská Arábie zase využívá náměstí Deera v hlavním městě jako místo poprav; těžko najít lepší způsob, jak odradit další zájemce o protest.

Nejnovějším potvrzením revolučního potenciálu náměstí jsou bezesporu události na Ukrajině. Vzhledem k bohaté historii protestů, které se na kyjevském náměstí Nezávislosti odehrály, neměli Ukrajinci důvod, proč se vydat jinam. Majdan se tak změnil na Euromajdan a stal se centrem protestů proti Janukovyčovi. Současná situace sice ukazuje, že získat náměstí ještě neznamená získat vše - ale bez týdnů protestů v mrazivé zimě by se tamější opozice nedostala ani do tohoto bodu.