Gruzie a Rusko: Válka bez vítězů?

Odstup téměř tří měsíců od vypuknutí konfliktu mezi Gruzií a Ruskem (hájícím mimo svých zájmů i zájmy separatistických režimů v Jižní Osetii a Abcházii) umožňuje alespoň dílčí zhodnocení dopadů konfliktu.

Zdánlivě je rozdělení na vítěze (Rusko a Abcházie a Jižní Osetie) a poražené (Gruzie, Západ) na první pohled zřejmé, ale nabízí se i tvrzení, že ve skutečnosti ztratili všichni aktéři největší krize vztahů mezi Západem (tj. EU a USA) a Ruskem od konce studené války. Jaké jsou tedy po více než dvou měsících diplomatického úsilí zisky a ztráty jednotlivých „hráčů“?

Gruzie

Těžko říci, co vedlo gruzínského prezidenta Saakašviliho k rozhodnutí použít sílu proti Jižní Osetii, je však zřejmé, že na konci tohoto rozhodnutí je stát na pokraji politického a hospodářského kolapsu, což ostře kontrastuje s nedávným hodnocením Gruzie jako jedné z nejrychleji rostoucích reformních ekonomik.

Saakašvili, který se dostal k moci jako lídr „růžové revoluce“ na přelomu let 2003 a 2004, se v posledních letech stále více uchyloval k autoritativním metodám vlády. V předčasných prezidentských volbách v lednu 2008 uhájil Saakašvili mandát a svou pozici posílil i v následných parlamentních volbách, přestože měly oboje volby problematický průběh.

Saakašvili se v průběhu prezidentské kampaně nechal slyšet, že v brzké době obnoví územní celistvost Gruzie, tj. obnoví kontrolu nad Abcházií a Jižní Osetií. Pokud se v srpnu pokusil o dodržení volebního slibu, těžce se přepočítal. Těžko mohl kterýkoli z gruzínských „jestřábů“ předpokládat, že případnou akci proti svým chráněncům nechá Moskva bez odpovědi.

Pravdou na druhé straně je, že síla a rychlost ruského postupu byla taková, že ji nepředvídal nikdo. K rozluštění motivů gruzínské vlády bude potřeba zjistit, co se dělo během kritických dnů mezi 6. a 7. srpnem. Nelze ale ignorovat zřejmé přípravy na konfrontaci ze strany Moskvy v měsících předcházejících samotnému konfliktu.

Přes „normalizaci“ vztahů mezi Ruskem a oběma odtrženeckými regiony, narušování vzdušného prostoru Gruzie ruskými bojovými letadly, až po pobyt ženijních jednotek ruské armády v Abcházii, během něhož byla opravena železnice, kterou jen o týden později použilo Rusko k bleskovému úderu z Abcházie na gruzínský přístav Poti a další města v západní Gruzii.

Skutečností zůstává, že rozhodnutí k akci proti Cchinvali nechalo Gruzii zničenou (následky války, ale rovněž i globální finanční krize), její spojence v nečinnosti a Rusko demonstrující bezprecedentním způsobem, jak dopadl nejvíce prozápadní stát v postsovětském prostoru.

Spojené státy americké

USA nepatří mezi poražené proto, že Gruzii vojensky nepodpořily, ale proto, že příliš dlouho poskytovaly nekritickou podporu Saakašvilimu, což ho mohlo vést k falešné naději, že se za něj USA postaví i vojensky, byť proti Rusku. Pokud jde o chování při samotném průběhu krize, těžko lze realisticky něco USA vyčítat.

Vojenská konfrontace s Ruskem byla nemyslitelná a tak zůstalo u silné rétorické podpory nejen ze strany prezidenta Bushe a jeho administrativy, ale v různé síle i ze strany obou prezidentských kandidátů.

Evropská unie

Porážkou EU je to, že nikoho nepřekvapila. V průběhu konfliktu se projevily veškeré slabiny, které produkuje přijímání společných rozhodnutí v EU, posílené o neshodu jak má Unie jednat s Ruskem (geograficky téměř totožné s Rumsfeldovým dělením na starou a novou Evropu).

Leitmotivem odpůrců silnějšího postoje vůči Rusku je závislost EU na ruském plynu a ropě. Bohužel jen zřídka zaznívají hlasy, že tato mince má i druhou stranu – závislost Ruska na EU jako odbytišti. Rozhodně nelze ignorovat enormní úsilí Unie na diplomatickém poli.

Jenže Sarkozyho „šestibodový plán”, hovořící mj. o stažení všech jednotek na pozice před vypuknutím bojů, si Rusko vykládá po svém. Ke stažení ruských jednotek z „nárazníkových“ pásem došlo až v polovině října, zatímco mezitím Rusko oznámilo, že v Abcházii a Jižní Osetii ponechá po 4 tisících vojáků. Pozitivem je, že došlo k zastavení bojů, ale bylo to skutečně způsobeno diplomatickým úsilím EU, nebo prostě Rusko přestalo v okamžik, kdy dosáhlo svých cílů?

Šestý bod plánu nastiňuje mezinárodní rozhovory o budoucím statutu Abcházie a Jižní Osetie. Po ruském uznání jejich nezávislosti však není prakticky o čem jednat, protože pozice Ruska na jedné straně a Unie, USA a Gruzie na straně druhé vylučují v této otázce kompromis. To se ostatně projevilo i při zahájení rozhovorů v Ženevě 15. října - v ten samý den byly odloženy na listopad.

Rusko

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, se může polemika o porážce Ruska zdát nesmyslnou. Jenže Rusko nedokázalo přetavit své vojenské vítězství v diplomatický triumf. K dnešnímu dni má Rusko ve svém uznání obou regionů podporu od Nikaraguy. A to je vše. Bělorusko se s verbální podporou připojilo až po nátlaku a relativně pozdě.

Ruský krok odsoudila Čína a Šanghajská organizace spolupráce, která dosud platila za „sdružení přátel Ruska“ (příp. Číny). Hlásí li se Rusko o pozici jednoho z hlavních hráčů přicházejícího „multipolárního“ světa, společnost států jako je Bělorusko, Venezuela a Nikaragua vypadá značně tristně.

Ačkoli ruská veřejnost tleskala ponížení „drzé“ Gruzie, objevují se i hlasy, které se ptají po smyslu konfrontace Ruska se Západem, resp. po jejích výhodách a nevýhodách. Velmi rychlý pokles cen ropy a dopady války a finanční krize na ruský trh mohou mít na ruskou ekonomiku ze značné části orientovanou na export ropy a zemního plynu (a proto zranitelné) velmi vážné dopady.

Skrytým, ale společně s Gruzií největším, poraženým je Abcházie. Na rozdíl od Jižní Osetie usiluje o skutečnou samostatnost. Suchumi si svojí prohru zatím neuvědomuje, ale je jen otázkou času, kdy zjistí, že ruští vojáci jsou v Abcházii primárně proto, aby chránili ruské zájmy. Mezi ty nepatří Abcházie jako skutečně suverénní stát. Mezitím, pravda, mohou obyvatelé Abcházie jezdit na abcházské pasy na dovolenou… do Nikaraguy.

Autor je ředitelem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky.