Adrian Portmann: Hlavou proti zdi

Adrian Portmann, švýcarský historik, který vyučuje na brněnské Masarykově univerzitě, byl podle mnoha pozorovatelů nejlepším kandidátem na nového ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Z výběru však vypadl již v prvním kole. Redakci Respektu nabídl k otištění dopis, v němž na volbu šéfa ÚSTR reaguje: 

Rok po odvolání ředitele Daniela Hermana z čela Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) se ukazuje, že členové Rady ÚSTR nejsou schopní připravit řádné výběrové řízení a překonat vlastní stín. Rada nepoučitelných výběrem nového ředitele všemu a všem navzdory rozhodla, že nemá vážný zájem o smíření situace - a že řetěz nekoncepčních zásahů jménem takzvaného odpolitizování a konsolidace ÚSTR bude pokračovat.

Do amatérsky provedeného konkursu se přihlásilo pouze pět uchazečů. Byl jsem jedním z nich. Věřím, že svojí kandidaturou jsem nabídnul vážnou a realistickou vizi. Měl jsem širokou podporu; při vší skromnosti snad nejširší. Mezi zaměstnanci, ve veřejnosti, a v neposlední řadě ve Vědecké radě ÚSTR, kterou jsem do počátku tohoto roku jako její předseda řídil. Na konci výběrového řízení snad každý pochopil, proč s touto Radou ÚSTR bylo ochotno spojit své osudy pouze pět osob z celého světa.

Rada ÚSTR je nejvyšším orgánem Ústavu. Má funkci převážně kontrolní, ale ve skutečnosti si současní radní proti duchu zákona hrají na všemohoucí exekutivu, jejíž servilní loutkou je bez konkursu instalovaná ředitelka Pavla Foglová. Počínání Rady - s čestnou výjimkou MUDr. Naděždy Kavalírové - se podobá klubu jakobínů, který jde tvrdohlavě po svém bez ohledu na veřejný zájem či názor kohokoliv jiného. V době konkursu na ředitele byla sice rozdělena do dvou táborů mezi příznivce kandidátů Muriel Blaive a Zdeňka Hazdry, ale permanentní revoluce a neoblomný boj za vlastní pravdu zůstaly samoúčelným principem směrodatné většiny z šestice jejích členů.

Výsledkem pseudomanažerských rozhodnutí Rady ÚSTR jsou prohrané soudy a z nich vyplývající finanční škody, zamítavé dopisy členů vlády, protestní petice a vyhlášení stávkové pohotovosti ze strany vlastních zaměstnanců. Její rozhodování vyvolává nekonečné vlny negativních mediálních zpráv. Současně může mít ÚSTR díky prozíravému vedení (po případném soudním verdiktu o oprávněnosti žaloby bývalého ředitele Daniela Hermana) brzo i dva ředitele - obdobně jako jsme to již zažili v případě policejních prezidentů.

Další kuriozitou je, že někteří radní mi s plnou vážností vyčítali, že jsem z volby ředitele udělal veřejnou věc. Měli na mysli na příklad zřízení internetové stránky, kde jsem zveřejnil svou koncepci a další dokumentaci.

ÚSTR byl zřízen – nikoli za nejšťastnějších podmínek – za účelem udržování a posílení hodnot demokratického státu a občanské společnosti. Má vychovávat občany k úctě před zákonem, podnítit je ke kritickému myšlení a vedení otevřené diskuze. Cílem zákonodárců bylo především přispět k tomu, aby se již neopakovaly hrůzy diktatur, ve kterých Češi a Slováci žili ve 20. století příliš dlouho.

Jenže současní radní dělají naopak vše proto, aby se tyto hodnoty ze společnosti opět vytratily. Mediální vystoupení reprezentantů ÚSTR připomínají jazyk Rudého práva někdy z osmdesátých let či režimních papalášů z okresního výboru kdesi na severu. Schopnost realisticky odhadnout dopady vlastních rozhodnutí a přiznávat vlastní omyly není u většiny radních téměř vysledovatelná. Platí u nich spíše zvláštní nepřímá úměra: čím větší odpor jejich rozhodnutí vyvolávají, tím více se projevuje jejich neschopnost reflexe a pozoruhodný sklon k trucování.

Příkladem je „prestižní“ projekt převedení digitalizace z ÚSTR do Archivu bezpečnostních složek (ABS). Úsilí, s kterým revoluční radní tento záměr od loňského roku sledují, se vymyká racionálnímu pochopení, na místě je spíše mluvit o fetišismu. Jejich záměr již dvakrát zamítlo ministerstvo financí, nedávno premiér Bohuslav Sobotka. V konkursu na ředitele jsem byl jediný kandidát, který tyto potíže předvídal. Ve své koncepci jsem navrhl kompromisní řešení: zřízení společného pracoviště ÚSTR/ABS.

Jsem přesvědčen, že za tento rozumný návrh jsem byl následně při hodnocení náležitě potrestán, zatímco vítěz neférové soutěže Zdeněk Hazdra, který ve svém projektu píše, že „jedině tak” (tedy přesunem digitalizace do ABS) lze docílit řešení, byl za tento „oficiální“ postoj štědře odměněn. Radní evidentně nezajímalo, kdo objektivně prokázal více manažerského umu, ačkoliv tak argumentují. Jejich preference byly ve skutečnosti určeny osobními vazbami, ideologickými ohledy a v jednom případě pravděpodobně i iracionálním frankofilstvím.

V Radě sedí Michal Uhl, syn disidenta Petra Uhla, který před a po listopadu 1989 předvedl příkladnou statečnost v domáhání se práva. Je smutné, že tentýž syn disidenta se nyní podílel na pořádání a nesmyslném obhajování zmanipulovaného konkursu na ředitele, během kterého Rada ÚSTR prokazatelně nedodržela ani vlastní pravidla a dopustila se množství procedurálních a formálních chyb. Stejné otřesné je, když se tento a další radní pozastavili nad tím, že jsem se odvážil upozornit na neregulérnost řízení a jmenovitě na nedodržování pravidel ze strany jedné uchazečky. Co jiného ale zbývalo, když Rada sama kontrolu v konkursu naprosto zanedbala?

Vrcholem cynismu je, že mé věcné poukazování na nedostatky řízení uvedli někteří z nich před volbou jako důkaz toho, že bych jim jako ředitel asi nekonvenoval. Beru si z toho poučení, že je tedy morálnější švindlovat a tiše akceptovat vylepšování životopisů, aby kandidát získal více bodů v hodnocení. Jistě, není to poprvé, kdy údajně udělal chybu ten, kdo upozornil na chybu druhého. Budeme s takovou perverzí morálky nadále žít?

Při pohovoru před Radou ÚSTR těsně před volbou zase jiný její člen nesl nelibě, že v seznamu návrhů členů nové Vědecké rady jsem neuvedl žádného příslušníka státostrany z osmdesátých let.

Vyjádření radního Jana Bureše (viz Lidové noviny, 11.4.2014, Volba šéfa ÚSTR míří k soudu), že mé oznámení soudního napadení konkursu je prý účelové, není na místě. Účelové je Burešovo vyjádření. Kde to jsme, když užívání ústavně zaručených možností, aby se občané postavili proti porušování zákona, začíná nabývat konotací něčeho morálně pochybného? Pan Bureš patří k těmto radním, s kterými jsem v době před volbou komunikoval naprosto čitelně. Vysvětlil jsem jim, jak se dají aspoň nejhrubší nedostatky vyřešit. Neprojevili o to zájem, ačkoliv odvrácení předvídatelné škody patří k povinnostem úředních osob a nekonání takto je trestné.

Další kuriozitou je, že někteří radní mi s plnou vážností vyčítali, že jsem z volby ředitele udělal veřejnou věc. Měli na mysli na příklad zřízení internetové stránky, kde jsem zveřejnil svou koncepci a další dokumentaci. Patrně zapomněli, že záměr provést konkurs převážně v utajovacím a anonymizovaném režimu nebyl kandidátům dopředu vůbec ohlášen. Tak se tedy omlouvám, že jsem z volby ředitele státní instituce učinil veřejnou věc. Ale není ředitel ÚSTR čistě náhodou veřejnou funkcí?

Při pohovoru před Radou ÚSTR těsně před volbou zase jiný její člen nesl nelibě, že v seznamu návrhů členů nové Vědecké rady jsem neuvedl žádného příslušníka státostrany z osmdesátých let. Poukázal jsem na to, že Ústav má v této době jeden všemu ostatnímu nadřazený zájem: uklidnění situace. Soudě podle reakce jsem však nabyl spíš dojmu, že někteří radní jsou tak zásadoví demokraté, že je pro ně větší priorita mít ve Vědecké radě nejméně pět bývalých komunistů z doby normalizace než uklidnění situace.

Každá generace potřebuje své vzory. Etablují-li se však v čele státní instituce, která by měla pěstovat statečnost a vůli se bránit proti bezpráví a politickým diskriminacím, takové vzory, s nimiž jsem se setkal u některých členů Rady, pak to indikuje rakovinu české společnosti v pokročilém stavu.

Jak dlouho se bude tam, kde zdravý rozum zůstal někde na cestě, ještě tolerovat aroganci moci podle motta “Jsme neodvolatelní” (M. Uhl). Lze si přát, aby složení Rady ÚSTR bylo do budoucna světonázorově vyvážené, podíl levicově smýšlejících členů by měl být pokládán za normální a vítaný prvek. Vážným problémem je však pracovní bilance současných radních. Nehledě na politické preference by fatální eskapády těchto převážně nezkušených zástupců občanů neměly projít bez povšimnutí. Chybí mezi nimi opravdové osobnosti, kterým je vlastní nadhled, vědecká erudice a v neposlední řadě i sociální inteligence.

Bez nadsázky: současná Rada ÚSTR je likvidační. Důvěřuje jí ještě někdo, s výjimkou jí samé?