Není kam uhnout
Není kam uhnout • Autor: KVIFF

Kdyby někdo v Česku natočil něco takového jako turecké drama Sivas, šli by z toho všichni do kolen, a pak by si kecli na zadek, od čehož už by bylo blízko k tomu, aby začali tlouct hlavou o zem a vzývat Alláha. A kdyby někdo natočil něco podobného jako Sivas v Americe, podaly by si ho nejprve úřady a ligy na ochranu práv zvířat - a pak hned úřady a ligy na obranu práv dětí. Příběh 11letého chlapce, který se ujme obrovského bojového psa a pak s ním objíždí psí zápasy, prostě není nic pro slabé nátury a při i po sledování vyvolává otázky, jak vůbec bylo možné něco takového vytvořit.

Zápasy se totiž nezdají nijak hrané, navíc je většina věcí ukázána v poměrně dlouhých a širokých záběrech, bez milosrdných střihů a nekonkrétních detailů. Nemáme si co domýšlet, jednoduše to vidíme. Psi do sebe brutálně vší vahou narážejí v běhu a srážejí se na zem, jsou do sebe hluboko zakousnutí, třepou s sebou v děsivých záškubech, teče krev, sliny létají vzduchem, po zápase vyčerpaně leží na zemi nebo kulhají. Do toho kolem v těsné blízkosti běhá a povzbuzuje malý kluk, jehož by psi kdykoli dokázali jedním stiskem překousnout vejpůl nebo mu utrhnout končetinu jako klobásku. Není tu stopa po nějakém digitálním triku, nejde rozpoznat, že by se používaly makety, vše působí absolutně reálně.

Reklama
Reklama


Drobným sondováním po sále si šlo snadno všimnout, kolik lidí v publiku si zakrývá zoufale obličej, aby se na to nemuseli dívat, a přitom zároveň většina nedokáže odejít, neboť jsou vtaženi do příběhu a zajímá je, jak skončí. Celovečerně debutujícímu tureckému režisérovi Kaanu Mujdecimu se podařilo to hlavní: najít v krutosti kousek citu.
Malý Aslan je navíc postava, jakou ve filmech moc nevídáme. Ani roztomilý raubíř (česká a hollywoodská konvence), ani typický deprivant nebo psychopat (konvence art filmu). Spíš kluk, který se trochu nudí, trochu by chtěl zaujmout pozornost spolužačky a hlavně osamělý jedináček toužící po tom, aby měl nějakého kamaráda, který ho nezradí.

sivas
sivas • Autor: Respekt
Obří Sivas, nečistokrevný kangalský ovčák, sice není roztomilé zvířátko, rozhodně se nedá vycvičit nebo zkrotit, ale vyzařuje ze sebe tolik síly, že už ji nepotřebuje dál dokazovat. Spojení mezi ním a Aslanem se odehrává na bázi důvěry beze slov – jako by opravdu měli jakési mystické pouto, neboť Sivas vypadá spíše jako lev než pes - a Aslanovo jméno znamená právě „lev“. Sivas ve svém prvním boji krutě prohraje, ale když se ho Aslan ujme, zdá se, jako kdyby bojoval přímo za něj; z pocitu vděčnosti i potřeby dokázat, že není na odpis.

Všimnou si toho brzy dospělí v horské vesnici a začnou s Aslanem i Sivasem obrážet přespolní zápasy. Přestože je tato barbarská zábava ilegální a hrozí za ně tresty vězením, neváhá se do převážení zapojit i místní starosta. Režisér Mujdeci stvořil příběh o předčasné dospělosti, o tom, že v Turecku je přerod v muže spojen s oslavou násilí. Poselství, že některé bytosti byly stvořeny proto, aby zabíjely, a nemá se jim v tom bránit, traktuje celý film velmi dvouznačně. Je zjevné, že Aslan nechce, aby Sivas byl zabijákem, ubližoval ostatním a jemu samotnému bylo ubližováno, ale zároveň nemá alternativu. Pokud Sivas nebude zápasit, jeho pěstování a sama existence postrádá smysl.

Po zhlédnutí se můžeme s bolestným zmatkem v duši dohadovat, zda nám film chtěl sdělit, že Turecko je krutá země, jež nepatří do civilizovaného světa, nebo nás má dílo naopak trochu podráždit a vmést nám do tváře, jak jsme už my, ostatní Evropané, zhýčkaní a změkčilí.

Mnoho nám nenapoví ani fakt, že Mujdeci část života trávil v liberálním Berlíně, kde provozoval kino, bar a butik a o psích zápasech nejdřív natočil podobně syrový dokument. O tom, zda je jeho dílo kritikou dávné vlasti, od níž se už odcizil, nebo představuje alespoň symbolický návrat do ní, nejde rozhodnout z díla samého. Víc by asi prozradilo až osobní setkání, rozhovor a také další film, který už teď můžeme s nadějí očekávat. Zrodil se totiž úchvatný naturalistický talent.

Mírné zklamání pro mě představovalo opožděné setkání s dílem Larisy Šepiťkové. Tato tragicky zesnulá sovětská režisérka, jež točila téměř vždy na samé hraně oficiálně povoleného, slavívala úspěchy v zahraničí. Na její nejslavnější film Vzestup jsem se těšil. Tragický příběh z druhé světové války o běloruských partyzánech v sobě nesl tehdy nelibě snášenou auru podobenství o Ježíši a Jidášovi – jeden se obětuje pro ostatní, druhý zradí a nedovede pak svou zradu unést.

196 vzestup
196 vzestup • Autor: Respekt

Černobíle nasnímané dílo z roku 1976 na mě dnes působilo zastarale, spíše jako film z let šedesátých: s exaltovaným herectvím, prakticky nesnesitelnou patetickou kakofonickou hudbou, natahováním děje, ani ne komorní, ale divadelní stylizací… Těžké míjení se.

Vzpomněl jsem si, že vývoj sovětského válečného filmu měl několik etap – primitivně řečeno od ideologických propagand přes poetickou relativizaci hrdinství (např. u Tarkovského Ivanova dětství) až k plnokrevnému naturalismu. Jeho vrcholem pro mě je Jdi a dívej se, jež deset let po Vzestupu natočil manžel Sepiťkové, Elen Klimov. Jdi a dívej se je pro mě dodnes vzorem, jak nemilosrdně, bez poetizování ukazovat válku, a dokonale ji publiku znechutit. Jistě, byl asi nutný mezivývojový článek, ale už nějak nemám chuť je sledovat, respektive dívat se na ně jinak než jako archivní studijní materiál. Snad to ze mě nedělá úplného barbara.

Je mi taky jasné, že Jdi a dívej se ovlivnilo třeba Zachraňte vojína Ryana, ale že své místo mají i lyrické metafyzické počiny jako Tenká červená linie, která čerpá zase z jiné tradice. A kdybych si měl nakonec vybrat, dám přednost Linii před Ryanem.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte