Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Filmové vývary

Kritiky ve Varech oslovil metal boží a mimozemské monstrum přinášející slast

Nejvíc diskusí vyvolaly české snímky Křižáček a Svět podle Daliborka

Janička
Janička

Nečekaného vítěze má letošní filmový festival v Karlových Varech. Alespoň podle hodnocení mezinárodních kritiků otiskovaného ve festivalovém deníku. Snímek Václava Kadrnky Křižáček v něm skončil až dole. České kritiky spíš rozděluje, a někteří jej v tradiční anketě Respektu dokonce zařadili mezi nejvýraznější filmové zážitky festivalu. Výrazně přesvědčivěji však bodovalo mexické drama Divý kraj nebo neortodoxní muzikál Janička od Bruno Dumonta o dospívání Jany z Arku.

Jaromír Blažejovský (pedagog FF, Masarykova Univerzita v Brně)

Festival nezažije, kdo nesleduje soutěžní sekce. Jejich vrcholem bylo postjugoslávské a posttraumatické drama Chlapi nepláčou (Alen Drljević, Bosna a Hercegovina): jak těžké je opustit nacionální omezenost a dospět ke smíření. Mluvíme-li o slzách, dojaly mne Breaking News (Iulia Rugină, Rumunsko) a zhlédl jsem je (čemuž se u rumunských filmů neumím ubránit) dvakrát. Hltám fotogenii, rytmy, jazyky a chutě, takže i Mariţa (Cristi Iftime, Rumunsko) byla osvěžením, tentokrát z vonné Transylvánie. Jsou filmy, které provokují (třeba že kráčejí od deseti k pěti) a zůstávají v paměti: Chibula (Giorgi Ovašvili, Gruzie) balancuje mezi kultem prezidenta Zviada Gamsachurdii a ironií, snímek Ptáci zpívají v Kigali (Joanna Kos-Krauze a Krzysztof Krauze, Polsko) se nad rwandskou genocidou natolik usilovně snaží neupadnout do hollywoodského kýče, až je z toho extravagantní experiment. Z hlavního programu zmíním ještě nesoutěžní Píseň ze žuly (Pat Collins, Irsko), černobílou báseň o běhu života, vztahu slova a krajiny: Irové v Irsku pijí irské pivo a zpívají v irštině irské balady.

Zklamala mě Absence blízkosti (Josef Tuka, Česko), na níž mi připadá falešný každý chlup: patetický příběh, šustivé dialogy, snobsky anglický písňový doprovod, obraz jako pohled do umyvadla a mimino, které nečurá, nekaká ani je nikdo nekrmí. Vykalkulovanou festivalovou apartností dráždil i debut Střemhlav (Marina Stepanska, Ukrajina). Tvůrci Království (Pelayo Lira, Chile) ze sekce Jiný pohled slibovali vhled do života dnešních vysokoškoláků, ale mnoho vidět nebylo, tedy kromě opilství a kopulací.

Reklama
Reklama

A zaskočilo mne, že jsou některé divačky schopny uprostřed filmu Kendžiho Mizogučiho rozsvítit telefony a posílat textovky.

Jindřiška Bláhová (Respekt)

Den poté (Hong Sang-soo, Jižní Korea, 2017) Když muž se ženou snídá, večeří a pije kafe, může z toho být fantasticky nenápadné drama i nečekaná komedie. Znásobená tím, že oněch žen je víc, některé netuší, o co jde, a muž je sympatický slaboch. Korejský režisér Hong Sang-so natočil absurdní, melancholickou i intenzivně vážnou studii vztahů mezi muži a ženami. Skvěle napsané jako hra na zatajování kdo s kým kde co. Puristické, jednozáběrově klidné polo-celky dialogů mezi partnery, protivníky a kolegy, jejichž role se nečekaně proměňují, jsou emocionálně zcela univerzální.

Wind River (Taylor Sheridan, USA, Velká Británie, Kanada, 2017) Až si zase někdo bude kasat artové triko tím, jak je americká kinematografie komerční, podle šablony a klišovitá, pošlete ho na druhý film Taylora Sheridana (mimo jiné scenárista Sicaria). Krimi thriller přesazený do sněhových plání indiánské rezervace ve Wyomingu chytře a vypjatě pracuje s metaforou přírody, aby odvyprávěl příběh o lovcích a kořistech, o síle přežít.

https://www.youtube.com/watch?v=lXMmMSz9_RY

Divý kraj (Amat Escalante, Mexiko / Dánsko / Francie / Německo / Norsko / Švýcarsko, 2016)  Film, z něhož jde hlava kolem. Film, který zdánlivě nesmyslně, ale úspěšně míchá sociálně kritiku macho mexické a homofobní společnosti s tělesným hororem a fantaskní pohádkou o mimozemských monstrech z asteroidů přinášejících lidem extatickou fyzickou slast. Amat Escalante ze své cesty neuhne ani o píď. Potěšení jde najít na opravdu div(n)ých místech.

 Andrzej Wajda: Akce! (Marcin Sauter, Maciej Cuske, Thierry Paladino, Piotr Stasik, Polsko, 2009) Kdo by tušil, že ikona polského filmu měla takový smysl pro humor. Břitká ironie prostupuje řadou jeho filmů, ale ta může vycházet i z intelektuálního odstupu. Že tomu tak není, ukazuje dokument z natáčení filmu Katyň, který o Wajdovi natočili jeho žáci. Piedestalová úcta na konci vlastně ani nevadí. Doporučuju shlédnout spolu s dokumentem 76 minut a 15 vteřin s Abbásem Kiarostamím.

Janička (Bruno Dumont, Francie, 2017) Heavy metal boží. Muzikál o tom, jak se budoucí Johanka z Arku propaří a prozpívá k odhodlání vést Francii do boje. Je třeba zahodit představy o tom, co je ve filmu možné, a prostě věřit. Vizi režiséra, poměrně úchylné, ale v důsledku zvláštně povznášející v patosu i v humoru - i tomu, že navzdory občasnému břednutí to bude fungovat.

https://www.youtube.com/watch?v=rwFjnRgrIbM

Případ Nile Hilton (Tarik Saleh, Švédsko / Německo / Dánsko, 2016) Proplétání zločinu a vysoké politiky je v současnosti tak častým tématem filmů i seriálů, že by mohlo působit jako klišé. Navíc, tvoří-li pozadí jedno z nedávných revolučních vzedmutí. Švédskému režisérovi Tariku Salehovi se ale podařilo ve vyšetřování případu zavražděné zpěvačky v egyptské Káhiře elegantně spojit žánrová pravidla krimi s drsným (a zkorumpovaným) detektivem a nenásilný komentář k politické situaci v Egyptě roku 2011. Neokázalý thriller a skvěle obsazený Fares Fares do role detektiva.

Ani ne zklamání jako rozpaky nad dokumentem Víta Klusáka Svět podle Daliborka. Pokus o portrét českého neonacisty (a ideálně neonacismu či jistých tendencí v české společnosti) rychle ztrácí půdu pod nohama s tím, jak tvůrci nedokážou zkrotit hurónskou, exhibicionistickou formu k tomu, aby nesla jakoukoliv smysluplnou výpověď. Vychází z toho jen portrét podivína. Sociální obludárium.

Jak praví jedna anglická fráze, u německého dramatu Odnikud je „jury’s still out”. Fatih Akin vnímavě a s režijní virtuozitou ve svých filmech sleduje současnou německou společnost a jako Turka jej zajímá střet kultur. Snímek Odnikud do téhle linie patří příběhem o ženě, které dva neonacisté zabijí tureckého manžela a dítě. O Akinově schopnostech stavět drama není pochyb, jen se v tomhle případě zdá být cesta příliš vykolíkovaná na efekt.

Kamila Dolotina (filmová publicistka, A2, Cinepur)

Janička (Bruno Dumont, Francie, 2017) Dumontův pokus rozšířit rámec vyčerpaného žánru vyvřel v divokou (ale řízenou) jízdu do mysli a srdce světice rozhodnuvší se spasit svět. Rozkošné choreografie grandiózních metalových výstupů jsou originálním a nezapomenutelným zážitkem i v případě, že film nemá hlubší smysl. Toužím po soundtracku!

Divý kraj (Amat Escalante, Mexiko / Dánsko / Francie / Německo / Norsko / Švýcarsko, 2016) Sugestivní obraz touhy, která se příčí společenským normám i racionalitě.

https://www.youtube.com/watch?v=p8f8zHDwv_c

Western (Valeska Grisebach, Německo / Bulharsko / Rakousko, 2017) Silné mužské drama implicitně rozehrává několik paralelních konfliktů, které gradují směrem zcela nečekaným a zároveň nejsmysluplnějším.

Happy End (Michael Haneke, Francie, 2017) Snímek, který sice nepřináší radikálně novou diagnózu  degenerace západní buržoazie (nejen) v ohledu uprchlické krize, nicméně inscenačně a dramaturgicky se pohybuje na výšinách, o nichž se většině festivalových titulů ani nezdálo.

Wind River (Taylor Sheridan, USA, Velká Británie, Kanada, 2017) Surový, ač poetický obraz lidské zloby a vůle se jí postavit.

Zklamání

Arytmie Téma rozkolísaných partnerských vztahů na pozadí společenského rozpadu morálních hodnot nevyšlo za rámec banálních poznatků o hořkosti partnerského soužití a degradace lidské důstojnosti v soukolí populistických neoliberálních praktik. Možnost analýzy Chlebnikov proměnil za mechanický sled repetitivních scén domácích konfliktů a výjezdů sanitky, které namísto rozšíření kontextu mluvily stále o témž. Ve snaze podat civilní obraz současného světa režisér navíc zapomněl na to, že i záběry, které mají působit autenticky, je třeba vystavět a rámovat.

Kamil Fila (jestevetsikritik.cz)

Ciambra Italské sociální drama s neherci, neuvěřitelně dynamické, nezastavující; tak jako má někdo absolutní hudební sluch, může mít i někdo absolutní režijní talent.

Odnikud Německé psychologické drama promyšlené do každého detailu.

Western Německý film odehrávající se v Bulharsku; zdánlivě úplně bez žánru, ale rozhodně ne bez děje, naopak s velmi překvapivým vývojem

Neústupný Íránské psychologické drama, pečlivě poskládaný proces něčího sebezničení

Den poté Jihokorejská konverzační komedie balancující na hraně dramatu, vyprávěná zábavně se zpřeházenou chronologií, takže nevíme, kdo co kdy s kým měl nebo neměl.

Vyložené zklamání jsem nezažil žádné. Poctivou polemiku si zaslouží dva české soutěžní snímky, dokument Svět podle Daliborka a historická poéma Křižáček. Na jisté přehodnocení po pětadvaceti letech jsme dostali šanci s postmoderním podobenstvím Don Gio od bratří Cabanů, který dnes působí méně chaoticky a víc vizionářsky.

Michal Hogenauer (režisér a dramaturg)

Na letošním festivalu mne zaujaly a zůstaly ve mne následující tituly, avšak je potřeba zmínit, že nevybírám z velkého množství, tudíž tento výčet nelze brát jako „to nejlepší z Varů“.

Abriliny dcery mexického režiséra Michela Franca jsou zneklidňující charakterovou studií pekelné matky, která jediná ví, co je nejlepší a nejsprávnější pro její mladé dcery, právě narozené vnouče a jeho mladistvého otce. A v domnění konání dobra dokáže pouze sebestředně odcizovat. Cokoliv, kohokoliv. Nepředvídatelný a pečlivě budovaný příběh se stoupajícím napětím a emocionální emfasí v každé scéně děsí absencí empatie v jedné rodině.

https://www.youtube.com/watch?v=W0hv8I9YbDk

Totožně strohé formální a dramatické prostředky jsou charakteristické i pro tvorbu Michaela Hanekeho. Ve svém zatím posledním filmu Happy End se opětovně zaobírá problémy vyšší třídy, nemotivovaným násilím, banalitou zla, neschopností a odosobnělostí komunikace, nejasnou psychologií postav ve fragmentární a nekauzální naraci. Rodinná freska a sešlost v atmosféře rodičovské ztráty, firemního skandálu a uprchlické krize v Calais. Haneke však nevodí diváky za ruku po celou cestu; jde s nimi pouze do půlky, tu druhou si každý musí dojít sám. A je lehké se ztratit – v těch náznacích a množstvím postav. Avšak i slabší Hanekeův film znamená být stále o několik tříd výš než většina arthousových titulů.

Podobně neutěšenou reflexi světa, ve kterém žijeme, předkládá také Hanekeho střihačka Monika Willi, která musela dokument Untitled sama dokončit za Michaela Glawoggera, jenž během natáčení zemřel. „…film o ničem, bez tématu, chci jen rok cestovat kolem světa a natáčet, co mi přijde přes cestu.“ A přesně jak si Glawogger na začátku řekl, takový je film i na konci. Observační esej, mozaika silných obrazů světa s anonymními lidmi, zvířaty a kraji. Film zrcadlo. Jungle of Eden. Garden of Hell.

S onou druhou stranou života je také spojen americký snímek A Ghost Story od Davida Loweryho. Je možné buď jím zcela opovrhovat, anebo se do něj nechat pozvolna vpít. Mne se povedlo to druhé. V pastelových barvách a vyvážených kompozicích jedna z hlavních postav zemře a poté v márnici vstane jako duch, který se vydává v prostěradle na křehce a smutně pomalou, konceptuálně audiovizuální pouť. Rooney Mara a Casey Affleck jsou hrdiny emocionálně upřímného minimalistického a meditativního filmu o vesmíru ztracených duší lidí a jejich míst v čase i prostoru. A je to silné.

Co mne nejvíce zklamalo? Postupně devastující venkovní bazén Thermalu. Emotivní dohady mezi diváky v kině ohledně obsazených míst. Nemožnost se dostat na konkrétní filmy kvůli těm vyprodaným místům. A to, že po výlezu z kina se člověk ocitá na veletrhu Země živitelka.

Alena Prokopová (filmová kritička)

Janička (Bruno Dumont, Francie, 2017) Nový film Bruna Dumonta nemá s tradiční představou o muzikálu nic společného, malá pasačka ovcí, ze které jednou bude Jana z Arku, však tančí a zpívá s odzbrojující vervou o své pravdě. Velmi fyzické dílo zabořené bosýma nohama do nádherné krajiny, zábava a současně nečekaně „divný“ duchovní zážitek. Dílo blahodárné svou samozřejmou odvahou. Vše, čím není Křižáček.

Oklamaný Sarkastickou vizi věčné války mezi muži a ženami pojala režisérka Sofia Coppola jako rafinovanou, stylovou podívanou, jejíž vizuální kvality umocňuje natáčení na filmový materiál a využívání přirozených světelných zdrojů. Jemná, ale sebevědomá romance naruby navíc vyniká sehranými výkony hvězdných hereckých představitelů s Nicole Kidman v čele.

https://www.youtube.com/watch?v=c_3NMtxeyfk

Přízrak Režisér David Lowery nabízí koncept, kterému sice chybí vyrovnanost, ale rozhodně ne drzost. Navléknout Caseyho Afflecka do prostěradla a nechat ho coby ducha bloudit zacykleným časoprostorem je trochu samoúčelné a vyprávění by slušel logičtější přístup, avšak možná by ho to připravilo o jeho naivní, poetické kouzlo.

Vnitřní slunce Juliette Binoche je v roli citově promiskuitní pařížské umělkyně tak samozřejmá, že její postava málem uniká vší kritice. Důsledně vybudovaný portrét roztoužené ženy hledající životní stabilitu prostřednictvím mužů v závěru získává rozkošný nadhled díky postavě terapeuta, kterého si zahrál Gérard Depardieu. Hra s tím, co obvykle považujeme za povrchní francouzský filmový šarm.

Druhá strana naděje Aki Kaurismäki sice zpracoval módní „uprchlické“ téma, ani ve svém nejnovějším filmu se však nevychýlil z role posmutnělého lakonického realisty, což jistě potěší všechny jeho fanoušky. Čekat od finského mistra vzrušující novinky nemá příliš smysl, jeho současné kvality se opírají o práci se zavedenými prvky – a je to stále velmi důstojná pozice.

Zklamání

Křižáček S nadějí očekávaná středověká road movie je pro mne zklamáním. Václav Kadrnka se pohybuje ve světě tak abstraktním a vyčistěném od „špíny“ reality, že to pro mne blokuje nejen všechny emoce, ale i jakoukoli duchovní hloubku.

Happy end Michael Haneke zkušeně brázdí známé vody rodinného dramatu s menší energií než ve svých předchozích filmech. Na strhující a dokonale nepříjemné drama Láska volně navazuje dramaticky rozvolněnou mozaikou neutěšených rodinných vztahů, které mohou snadno zanechat diváka lhostejným.

Odnikud Apartní drama Fatiha Akina je příběhem ve stylu „ovdověla a trpí“ proměněným v drama nesmyslné pomsty. Diane Kruger je v tradičně vyprávěné story příliš úhledná na to, aby byla něčím víc než modelkou předvádějící režisérovo předvídatelného poselství.

Pavel Sladký (Český rozhlas)

Polský film Ptáci zpívají v Kigali nabízí silný (ženský) náhled na traumatické následky genocidy ve Rwandě a je prostý afrických i hrdinských klišé. Z filmařského hlediska je to výsledek hledání neočekávatelného, svébytného jazyka, kterým jde něco takového vůbec vyjádřit. Film netlačil na emoce, ale rozvíjel prací s rozporuplnými moji lidskou intuici. Společně s – jinak zcela odlišným – Křižáčkem a bosenským filmem Chlapi nepláčou to byl můj letošní favorit z neobvykle silné hlavní soutěžní sekce.

Druhý celovečerní film Jonase Carpignana Ciambra je jízda. Na dvě hodiny mě vhodil do romské komunity v Kalábrii a stimuloval mi bez polevení smysly obrazem i zvukem. A nejenže jsem vnímal velmi autenticky vykreslené prostředí s neuvěřitelnými výkony neprofesionálních herců, ale taky dovedně vystavený příběh o dospívání, rodině, zodpovědnosti a zradě.

https://www.youtube.com/watch?v=6Ns8lm1z7JY

Film Bez názvu je unikátní filmový tvar i předaná mimořádná lidská zkušenost. Rakouský dokumentarista Michael Glawogger (Sladký život kurev, Dělníkova smrt) natáčel 12 měsíců „film na cestě“, pro který si nepřipravil žádné téma. Jeho cesta ovšem skončila v Libérii, kde dostal malárii a zemřel. Z natočeného materiálu a režisérových deníků dokázala snímek dotáhnout jeho spolupracovnice a střihačka Monika Willi. A je to mimořádný (ne cestopisný) zážitek vlastní kategorie. Sám rád cestuju, a tak se mnou vyprávění muže, který chtěl vidět a zažít svět sám, bez příkras i konceptů, a zaplatil za to životem, rezonuje o to silněji.

Hořká gruzínská komedie Moje šťastná rodina je citlivá a pronikavá studie rodiny disponující mnoha tématy. Některé vizuální motivy i hlavní hrdinka, která se po padesátce rozhodne odejít od celé své rodiny, mě dojímaly. Z filmu jsem si donesl pocit hlubokého autorského porozumění člověku a jeho společenskému okolí.

Western je mistrovský kousek současného evropského realismu. Na povrchu neokázalý film o německých dělnících v bulharsko-řeckém pohraničí je příkladem komplexního scénáře s mnoha vhodně se doplňujícími motivy. Vypráví o bariérách mezi myoni, o osamělosti, limitech komunikace a řadě dalších věcí. A taky je skvělou variací na titulní žánr.

Divý kraj mě fascinoval. Režisér Amat Escalante spojil drsné drama ze současného Mexika s chapadlovitým monstrem z vesmíru nadaným mimořádnou sexuální energií. Zní to bizarně a béčkově, vím. Ale Escalantemu to k divákově prospěchu funguje. Všichni přece chceme vidět ještě neviděné.

Zklamání

„Co to je štěstí, tati?“ I takové věty padají v naprosto nesoudné a nesnesitelné podívané Stockholm, má láska. Nenneh Cherry v tomto „eseji“ Marka Cousinse vystupuje jako někdo, kdo před rokem přejel neznámého muže autem, s tragickou tváří chodí po městě a smiřuje se s tím, ve jménu života a architektury města. Nic tak strašného už jsem dlouho neviděl.

Tomáš Stejskal (Hospodářské noviny)

Mnohé vynikající filmy promítané ve Varech už jsem viděl jinde - unikavé drama Western o hledání identity, brilantní návrat do formy Akiho Kaurismäkiho ve filmu Druhá strana naděje, intenzivní thriller Wind River, který zasáhne přímo na komoru, či nejnovější subtilní sondu do vztahů mezi muži a ženami od Korejce Hong Sang-soa Den poté.  Následujících pět filmů mi uvízlo nejhlouběji přímo z Varů. Hned tři tituly z té pětice pocházejí z hlavní soutěže, ale nejde tu o žádné „vyzobávání zbytků“, letošní soutěž byla překvapivě silná.

Chlapi nepláčou Drama o traumatech válečných veteránů, které otevírá staré rány balkánského konfliktu. Nikoli však způsobem, který bychom už mnohokrát viděli. Důkaz, že jde o stále živé téma a film, který hovoří jak o zcela univerzálních tématech, jako je projevování emocí v čistě mužském kolektivu, tak o lokálních jizvách, které uvízly v duších národů i v době, kdy střepiny po granátech doktoři už dávno odstranili.

Divý kraj Mexický režisér Amat Escalante spojil sociální drama s nádechy magického realismu. Na tom by nebylo nic tak divného, obojí má v zemích střední a jižní Ameriky tradici. Když se však z magického pomrkávání stane horor, v němž účinkuje chapadlovité monstrum z vesmíru, aniž film ztratil cokoli ze své společenské tenze, lze mluvit takřka o zázraku. Escalante bravurně mísí žánry a s podobnou nenuceností vypráví o zápasech s vlastní homosexualitou v macho společnosti i o mezidruhové intergalaktické erotice.

https://www.youtube.com/watch?v=TBKnoC29j_c

Requiem za paní J. S neokázalostí známou z rumunské nové vlny a s příměsí jízlivého, patřičně sprostého balkánského humoru toto drama sleduje postarší hrdinku v precizně snímaných prostorách jejího bytu i na pouti po různých institucích. A hovoří o tom, že v této zemi byrokracie brání člověku i kvalitně spáchat sebevraždu.

Ptáci zpívají v Kigali Genocida ve Rwandě patří k událostem, o nichž už se natočilo mnoho. A nejspíš neexistuje způsob, jak zachytit hrůznost činů. Polský snímek hledí na bolest svých hrdinů pomocí lyrických i naturalistických přírodních obrazů. A tak jako jsou hrdinky filmu často mimo centrum záběru, i velká témata tu rezonují jen na okrajích, mezi řádky – ale s o to však větším účinkem na diváky.

Křižáček Je třeba zatleskat rozhodnutí dramaturgů zařadit minimalistický, mlčenlivý historický film Václava Kadrnky do hlavní soutěže. Kadrnka nenatočil ani tak historickou road-movie, jako spíše pouť do stejné míry vnější jako vnitřní, pouť intimním středověkem, které je skrz naskrz symbolickým místem. Pouť, která cele spoléhá na filmovou řeč, na rytmus, světlo – spíše na pomlky než akci a vyprávění. Film, který určitě není bez chyb, ale zároveň český film, jaký tu dlouho nebyl. A jakých je tu třeba.

Zklamání

Fortunata V canneské sekci Un Certain Regard získal cenu pro nejlepší herečku, a jakkoli Jasmine Trinka není bez talentu, tady by jí víc slušela cena pro herečku nejhlučnější. V italském filmu se často křičí nonstop, tady na diváka hulákají jak všechny postavy, tak obrazy či hudební sóla. Manýristický předvádivý film, v němž se nelze ztotožnit s ničím.

V pohodě Ze Sundance si přivezl pověst dalšího originálního titulu čínské provenience, v něčem podobného čínské žánrovce Černé uhlí, tenký led. Ve Varech se hovořilo třeba o tom, že je to „Kaurismäki po čínsku“. V této vesnici, kde nejspíš nežije nikdo jiný než pět protagonistů, kteří se neustále podvádí, skutečně vládne estetika kamenných pohledů a bizarních point. Jen obvykle přijdou o několik minut dříve či později, než by bylo třeba. Film se snaží stát cele na rytmu a geometrických kompozicích, ale z deskriptivy i načasování gagů má čistou pětku.

Svět podle Daliborka Film, který lákal na demytizování českého náckovství i na to, že Vít Klusák místo situační estetiky, kterou bude sám utvářet před kamerou, snímá svého protagonistu jako pozorovatel a inscenátor, v duchu inscenovaných dokumentů Ulricha Seidla. Je to nakonec spíše portrét smutného podivína, který chce tematizovat více věcí, než se mu daří. Film, kde jsou nůžky mezi komedií a tragédií rozevřené až příliš.

Petr Šaroch (televizní a festivalový dramaturg, Festival otrlého diváka)

Wind River (Wind River) Taylor Sheridan, USA, Velká Británie, Kanada, 2017  Především skvěle napsaný a fantasticky zahraný detektivní thriller z mrazem sevřené indiánské rezervace v nehostinné krajině Wyomingu. Film, který dokáže na žánrovém půdorysu s nevšední emocionální silou vypovídat o podstatných věcech života.

Divý kraj (La región salvaje) Amat Escalante, Mexiko, 2016 Suverénně zrežírovaný a naprosto svébytný mix sociálně kritického filmu, vztahového dramatu a hororově laděné pohádky. Nekonečná rozkoš má vždy svou cenu.

https://www.youtube.com/watch?v=zN9PDOoLAfg

Odnikud (Aus dem Nichts) Fatih Akin, Německo, Francie, 2017 Nekompromisní a emocionálně zdrcující drama o srážce s neonacistickým zlem. Film, který s divákem zůstává dlouho po závěrečných titulcích.

Misandrie (The Misandrists) Bruce LaBruce, Německo, 2017 Inteligentní, nečekaně vstřícný a hravě podvratný film o ultimátní vzpouře proti patriarchátu pojednaný s láskyplnou béčkovou stylizací. Čirá radost.

Janička (Jeannette, l’enfance de Jeanne d’Arc) Bruno Dumont, Francie, 2017 Dětství a dívčí léta Johanky z Arku jako heavymetalový muzikál, který ne vždy funguje, ale v okamžicích, kdy do sebe vše zapadne, radostně lovíte čelist kdesi hluboko pod sedačkou.

Pod čarou

Western (Western) Valeska Grisebach, Německo, Bulharsko, Rakousko, 2017 Divácky krajně nevstřícné drama, od nějž přesto nedokážete odtrhnout oči.

Jak balit holky na mejdanech (How to Talk to Girls at Parties) John Cameron Mitchell, Velká Británie, USA, 2017 Punk’s Not Dead - a kdo o tom pochybuje, měl by se této intergalaktické romanci, odehrávající se v Londýně v magickém roce 1977, raději vyhnout.

Jejich nejlepší hodina a půl (Their Finest) Lone Scherfig, Velká Británie, 2016 Na každém festivalu tolik potřebné mainstreamové pohlazení. Výsledný efekt značně posilují Gemma Arterton a Bill Nighy.

Měsíc Jupitera (Jupiter holdja) Kornél Mundruczó, Maďarsko, Německo, 2017 Vizuálně jeden z nejúchvatnějších filmů posledních let.

Zklamání

Svět podle Daliborka, Vít Klusák, ČR, SR, Velká Británie, 2017 Velmi očekávaný dokumentární portrét autentického českého neonacisty bohužel postrádá společenský přesah a zůstává pouze bizarní studií jednoho konkrétního nešťastníka. Škoda, hodně jsem tomuto projektu držel palce.

Happy End (Happy End) Michael Haneke, Francie, Německo, Rakousko, 2017  Kultivovaný a ve všech ohledech profesionálně odvedený artový film o pokřivených vztazích uvnitř zámožné buržoazní rodiny. Od tohoto tvůrce jsem však čekal něco víc.

Antonín Tesař (A2, Cinepur)

Baby Driver Nejlépe natočená automobilová honička letošního ročníku Varů se sice objevila ve filmu Měsíc Jupitera, ale v novince Edgara Wrighta jich je zase mnohem víc a hraje k nim chytlavější muzika. Tvůrce vybroušených hororových komedií s Nickem Frostem a Simonem Peggem tentokrát natočil vysloveně euforickou nadsazenou podívanou se skvělými akčními scénami, romancí z fast foodu a hodně nasraným Jonem Hammem.

https://www.youtube.com/watch?v=KCyk8qbolWw

Divý kraj Amat Escalante natočil nekompromisní drama o podřízeném postavení žen, machismu a homofobii v mexické společnosti a citlivě ho spojil s něčím, co by se dalo charakterizovat jako „tentacle hentai“. Tenhle střet syrového realismu a ujeté fantastiky mu ale umožnil zabývat se na plátně destruktivní sexuální touhou mnohem chytřeji než efektnější a snaživější, ale také o dost prázdněji exhibující filmy Nymfomanka a Love.

Měsíc Jupitera Film, který v Cannes vášnivě hájil jen Will Smith, a já si ve Varech připadal podobně. Kornel Mundruczó natočil snímek rozkročený mezi artem a mainstreamem takovým způsobem, který je pro spoustu artových diváků asi hůře skousnutelný. Styl není třeba obhajovat – dlouhé virtuózní záběry evokují Cuarónovy Potomky lidí, ale tady je navíc ještě několik vyloženě dechberoucích exhibicí (v čele se záběrem, ve kterém hrdina doslova obrátí jedné postavě byt vzhůru nohama). Ani jeho děj ale není tak stupidní, jak se řada kritiků snaží tvrdit – jen nehraje podle artových pravidel. Pohádkové vyprávění s mytologickými kořeny spíš vychází z Hollywoodu nebo z filmů Luca Bessona. Tenhle Hungarywood rozhodně není radno podceňovat.

Western Esence německého kníratého kovbojství a zároveň film s geniálně ironickým názvem. Parta německých dělníků kolonizujících „divoký Východ“ naráží jen na sérii nedorozumění, ve kterých neustále houstne napětí, ale finální přestřelka ne a ne nastat. Ambivalentní a neprůhledný hlavní hrdina hledá své místo v novém prostředí, ale nakonec je vždycky odsouzený jen neobratně a v poslední řadě napodobovat tance domorodců.

Zklamání

Svět podle Daliborka Nedá se říct, že by šlo o zmařenou příležitost, protože problémy tohohle filmu začínají už u základního námětu. Snažit se vytvořit výpověď o českém neonacismu prostřednictvím portrétu člověka vytipovaného na základě toho, že na YouTube zveřejnil sérii totálně nesoudných videí, je hodně riskantní podnik. Právě formát portrétu se tady tvůrcům vymstil: skrze své protagonisty film otevírá spoustu velice podstatných otázek, ale žádnou z nich nedokáže nikam sledovat. A ty letecké záběry na město provázené tklivou hudbou taky nepomáhají film někam jasně zakotvit.

Jan Foll (Divadelní noviny,  Xantypa)

Soutěžní zážitek:

Izraelsko-německý film Cukrář je založený na paradoxu, jenž vzdáleně připomíná zápletku Svěrákova oscarového hitu Kolja. Slušný a bezbranný, homosexuálně orientovaný Němec se v touze oživit vztah s mrtvým milencem vloudí do práce i soukromí jeho manželky. Ve svém dočasném jeruzalémském útočišti přitom naráží na předsudky ortodoxních Židů… Debutující režisér Ofir Raul Graizer je rovněž gay a momentálně žije v Berlíně. Ve svém křehkém dramatu o toleranci vypráví i o největším společensko-politickém zázraku uplynulých sedmdesáti let. Tím je proměna poválečného Německa (respektive bývalé NSR) z fašistického pekla v prosperující demokracii se silným mravním povědomím o zvěrstvech vlastní minulosti.

https://www.youtube.com/watch?v=atBa3S_FzPQ

Mimosoutěžní zážitek:

V americkém thrilleru Wind River, který ve Velkém sále osobně uvedl Jeremy Renner, hrají zásadní role vražedná zima a bělostný sníh. Mráz je katalyzátorem zápletky i závěrečné odplaty, v níž stoický stopař ztrestá machistického moulu. Sněhové pláně ve Wyomingu kontrastují s krvavými stigmaty, jež toto podobenství o různých podobách znásilňování prostupují i pointují.

Retro zážitek:

Feérie Don Gio od bratrů Cabanových mě po pětadvaceti letech od jejího vzniku nadchla z mnoha důvodů. Jako antologie jejich scénických nápadů, jako svědectví o boomu neřízené svobody v postsametových „devadesátkách“ i jako jasnozřivá výpověď o tom, jak snadno se sebehlubší dílo může změnit v bezduchý bulvár. A také jako doklad toho, co lze vykouzlit v jednom televizním ateliéru, jak ukazovat sex pikantně, ale nikoli oplzle - a jak ošidné je filozofovat v mišmaši křiklavých iluzí.

 

Z Karlových Varů 2017:

Recenze: Nikoli film o neonacismu, ale o jednom zastydlém podivínovi

Klusák: Jsou víc znepokojující věci než Mein Kampf v knihovně

Skladatel Howard: U Pretty Woman jsem se snažil hlavně nezaclánět

Proč jezdí lidé na výlety do koncentračních táborů

Thermal slaví čtyřicetiny obavami z rekonstrukce

V Kaurismäkiho uprchlické pohádce ještě Evropa umí pomáhat

Když David Lynch pracoval v tiskárně

Křižáček vyčnívá navzdory klopýtání

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte