Když má dítě urputná biomatka, je to horor

Film Hladová srdce ukazuje, že společenským strachem už není obava z životního prostředí ani z potomků

8. 7. 2015

U některých filmů chvíli trvá, než se dá určit jejich žánr. A když ho pak rozpoznáme, překvapí nás, že se mění dříve zažitá pravidla. Film Hladová srdce, který v angličtině natočil italský režisér Saverio Constanzo, se zprvu jeví jako nezávislá romantická komedie nasnímaná uvolněnou, lehounce zrnitou kamerou v sedmdesátkových retro-okro-barvách.

Mladý muž a mladá žena společně omylem (bez předchozích sexuálních úmyslů) uvíznou na pánském záchodě v newyorské čínské restauraci a prožitá situace plná trapnosti je sblíží natolik, že spolu začnou bydlet (už ne na záchodě). Původem Italka Mina, kterou mají náhle pracovně přeložit do jiné země, však stejně náhle otěhotní a spolu s Judem se vezmou. Pořád jsme uvnitř milostného příběhu, který by snad časem mohl zvážnět do psychologického dramatu, ale zlom je mnohem ostřejší. Na realistickém půdorysu totiž vzklíčí spíše thriller a horor.

Ve chvíli, kdy Mina na základě rozhovoru s kartářkou nadhodí, že dítě, které nosí v lůně, bude „indigové“ (tedy vyvolený spasitel z jiné galaxie nebo whatever), dovede se tomu Jude ještě zasmát a zeptat se, jestli tedy bude něco jako rytíř Jedi (což pobaví zase část publika, které ví, že Adam Driver bude hrát v nových Hvězdných válkách). Jenomže po narození chlapce Mina začne být mnohem urputnější.

Mimino nebere ven, aby na něj nepůsobilo okolní znečištěné prostředí, stravu mu servíruje ryze bio a veganskou, a sama se začíná ztrácet před očima. (Výkon Alby Rohrwacher tu má skutečně nepříjemně fyzický rozměr.) Jude se pokouší být tolerantní a alternativní přístupy chápat, ale když mu doktor oznámí, že dítě neroste a trpí podvýživou, začne s tajným přikrmováním. Jakmile to Mina zjistí, rozpoutá se mezi nimi skrytý a postupně otevřený boj.

Pokud se zápletka shrne takto stručně, může působit trochu legračně: boj o příkrmy jako téma celovečeráku? Jenomže situace se vyhrotí ještě mnohem dále. Nejde jenom o zdravý vývoj dítěte, respektive různé představy, co to může znamenat, ale i o to, že pár zjišťuje, zda se ještě dovedou mít rádi. Film působivě zachycuje klaustrofobií atmosféru přežívání v izolaci od okolního světa v malém bytě. Oba mladí rodiče vlastně nejsou napojeni na své rodiny, Mina dokonce (údajně) nemá na světě nikoho blízkého.

O to je pak – alespoň pro Juda – zásadnější vztah uchovat, protože cítí závazek vytvořit jí rodinu novou. S tím, jak se Mina stává ve své eko-bio přístupu urputnější, proměňuje se i způsob snímání, kdy akci sledujeme skrze deformující „rybí oko“. A náhle si uvědomíme, že koukáme na nejnosatější horor všech dob, protože oba představitelé hlavních rolí nepatří mezi klasicky (stereotypně) krásné lidi.

Přesun od milostného příběhu k hororu je poznamenaný i zjištěním, že monstrem není žádné vnější ohrožení (rodiče, nebezpečný soused, bývalý partner, znečištěné životní prostředí), dokonce ani samo dítě. Hladová srdce v jistém ohledu představují variaci na Rosemary má děťátko, ale posun se odehrává v tom, že monstrem je sama matka. Až doposud byla konvenčním ohrožením mužská sexualita (hrozba znásilnění, domácí tyranie), poté se obavy přesídlily do dítěte (které by mělo být nevinné, ale není). Ohrožení však pociťovala vždy nejvíce matka, nositelka a ochranitelka života.

Constanzův film podle knihy Marca Franzosa však dává jednoznačně přednost perspektivě otce. Mohli bychom v tom vidět nejhorší patriarchální zpátečnictví, kdy se cokoli alternativního spojí s hysterickým ženstvím, a potlačuje se tak ideologicky jakákoli diskuse o tom, zda lze vychovávat děti jinak. Forma působivého hororového nátlaku paralyzuje racionální uvažování. Problém však je, že racionalitu první začala narušovat, obcházet a popírat právě matka.

Zatímco dříve bylo typickým společenským strachem, zda naše děti nezničí neekologické prostředí (což bylo posílenou paranoiou z atomového ozáření přinášejícího deformace plodu), později se rodiče začali bát svých dětí, že z nich vyrostou nezvladatelní hippíci a maniaci (na tomto podprahově stojí působivost Vymítače ďábla). A nyní se ve společnosti uhnízdil strach z toho, že tzv. bio-matky, které získávají informace jen z internetu, ale ve skutečnosti nemají formální vědecké vzdělání, se náhle bouří proti lékařské autoritě a jsou ochotny trápit své děti, i když těm je očividně špatně - a čím je jim hůř, tím je to pro tyto matky jenom důkaz toho, že děti se zbavují čehosi zlého.

Je zřejmé, že snímek (a nejspíš i kniha) se nestaví k Mině férově: líčí ji jako typ strhané fanatičky, která provokuje muže k tomu, aby ji uhodil, a pak to mohla nahlásit jako domácí násilí. Minina perspektiva navíc není složitěji rozváděna, její projevy jsou nezdůvodněné a plně iracionální. Nenávidět ji asi budou svorně mužští diváci i zřejmě také většina ženských divaček. Nabízí se otázka, jestli by v zájmu působivosti žánru mělo vyprávění obsahovat pluralitu pohledů, nebo je nutná taková omezenost.

Jenomže i při nejtolerantnějším přístupu, který reprezentuje právě Jude, už nejde Minu obhajovat. Zlo, které šíří, spočívá v neschopnosti komunikovat, argumentovat a obhájit svůj přístup. Není v ní touha po kompromisu, domluvě, harmonii, veškeré její jednání v sobě má ublíženost a pasivní agresivitu. Finále snímku, kdy v dvojitém šokujícím zvratu vše vyřeší, bude asi většina publika chápat jako úlevný happy end - přestože se jedná o několikanásobnou tragédii.

Saverio Contanzo (jeho předchozí film byl Osamělost prvočísel podle Paola Giordana) původně mj. vystudoval sociologii a teorii komunikace a jeho filmy v sobě mají méně rozevlátého uměleckého ducha a větší racionální přísnost. Něco takového dnes potřebujeme asi mnohem více než samu toleranci ke všemu jinakému.