Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Externí hlasy

Nejvyšší oběť

Bulharská občanská společnost se konečně probudila z čtvrt století letargie a apatie. Někteří však za toto probuzení museli položit život.

Demonstrace ve Varně • Autor: Tomáš Sacher
Demonstrace ve Varně • Autor: Tomáš Sacher

Ráno ve východním Bulharsku bylo neobvykle chladné, tmavé dešťové mraky zakrývaly oblohu. Mladý fotograf a horolezec Plamen Goranov (36) měl původně jet s přáteli do slunné turecké Anatolije. Dovolenou však na poslední chvíli zrušil. Místo toho přišel 20. února v půl osmé ráno před budovu magistrátu ve Varně. S sebou si přinesl velký bílý transparent a dvě lahve s patnácti litry benzínu. Před hlavním vchodem do budovy rozložil transparent, na kterém stálo: „Rezignace Kira a celého zastupitelstva do 17:00, 20. února 2013.“

Kirem myslel Goranov varenského primátora Kirila Jordanova, který vykonával svoji funkci nepřetržitě přes třináct let a byl často obviňován z korupčního jednání a spolupráce s místní mafií. Plamen Goranov se předtím aktivně účastnil masových protestů proti vládě a primátorovi, ale postupně podle svých přátel došel k závěru, že aby se skutečně něco změnilo, je nutné zajít ještě dál. Poté co rozložil transparent, otevřel jednu z lahví a vylil na sebe benzín. Ochranná služba objektu to sice zaznamenala, ale než stačila cokoliv udělat, Goran se zapálil. Podle očitých svědků muž v plamenech stihl vykřiknout: „Kiro, Kiro, dnes jsem měl být v Anatoliji.“ V tu chvíli vyběhli z objektu dva muži s hasicími přístroji a snažili se aktivistu zachránit. Avšak ten i přes jejich snahu utrpěl popáleniny na 80 procentech těla. O jedenáct dní později na následky svých zranění zemřel.

Katarze ohněm

Bulharská novinářka Jana Coneva  považuje oheň za hlavní symbol protestů, které začaly na konci ledna pouze jako občanský aktivismus na sociálních sítích, ale postupně se proměnily v hnutí, které zpochybňuje celý bulharský vývoj posledních 23 let. První protesty se objevily poté, co obyvatelé západobulharského Blagoevgradu obdrželi dvojnásobné účty za elektrickou energii oproti předchozímu měsíci. Už tehdy poprvé zaznělo heslo demonstrantů „Spalme monopoly!“ Na mysli měli protestující regionální energetické monopoly rakouské společnosti EVN Group a dvou českých firem Energo-Pro ČEZ Group, které ovládly bulharský trh s elektřinou po masivní privatizaci tohoto sektoru v roce 2005.

Od poloviny února demonstrovali Bulhaři takřka v každém větším městě. Oheň hrál opět během těchto protestů výraznou úlohu, lidé zapalovali veřejně své účty za elektřinu a bulharskou ústavu. Dokonce došlo k několika pokusům zapálit majetek výše zmíněných energetických společností. Celá situace eskalovala poté, co se v bývalém hlavním městě Veliko Tarnovo 18. února upálil Trajan Marečkov (26), který se ve svém posledním vzkazu přímo vyjádřil k situaci v zemi: „Dávám svůj život lidem, rodině a Bulharsku v naději, že politici a vláda zlepší životní podmínky.“ Marečkova do dnešních dnů následovalo dalších šest lidí, mezi nimi i Plamen Goranov. Brzy začalo být všem jasné, že už nejde pouze o vysoké ceny energií, ale o smysl celého postkomunistického bulharského vývoje. Většina Bulharů si sice uvědomovala, že tranzice v zemi neproběhla příliš úspěšně, ale až oběti Marečkova, Goranova a dalších obnažily žalostnou skutečnost. Takřka vše po roce 1989 bylo v Bulharsku špatně.

Všechno špatně

„Kořeny současné politické krize musíme vidět především v chudobě, Bulharsko je nyní nejchudším členským státem EU,“ řekl pro britský deník The Guardian hlavní ekonom sofijské pobočky UniCredit Bank Kristofor Pavlov. Vysoké ceny energií byly pouze pomyslnou poslední kapkou, která vyvedla Bulhary do ulic. Za hlavní příčiny současné situace je podle serveru Balkan Insight považována bezuzdná privatizační politika posledních let doprovázená zfalšovanými výběrovými řízeními a úplatkářstvím. Bulharsko je podle hodnocení Transparency International druhou nejzkorumpovanější evropskou zemí.  

Od roku 1989 poklesl počet obyvatel země z devíti milionů na necelých sedm.

Oleje do ohně také v poslední době přilila úsporná iniciativa pravicové vlády Bojko Borisova, díky které za dva roky sice klesl podíl státního dluhu k HDP ze dvou na polovinu procenta, ale to pouze za cenu dramatického snížení životní úrovně. Průměrný měsíční plat se dnes v Bulharsku pohybuje okolo 400 euro, průměrný důchod nedosahuje ani na polovinu této částky. Od roku 1989 poklesl počet obyvatel země z devíti milionů na necelých sedm. Jedná se o bezprecedentní demografickou katastrofu. Tento výčet by mohl pokračovat takřka do nekonečna, ale pro základní představu o zoufalé situaci v zemi asi naprosto stačí.

Jak varenský primátor Jordanov, tak premiér Borisov v nedávné době pod tlakem lidového hněvu odstoupili. Avšak příčiny krize zůstávají nezměněné a alibistická technokratická vláda Marina Rajkova se podle svých posledních prohlášení neodhodlá k výraznějším zásahům. Naděje politiků se nyní upínají k datu předčasných voleb 12. května. Největší šance na úspěch má Borisovova pravicová strana GERB a spolu s ní Bulharská socialistická strana. Bulharští politici si však stále neuvědomují, že občanská společnost se rozhodla revokovat společenskou smlouvu, kterou se svojí politickou elitou uzavřela na počátku devadesátých let. Obdobnou smlouvu uzavřela s voliči v podstatě každá postkomunistická politická elita, jejím stručným obsahem bylo to, že občané si budou muset na několik let utáhnout opasky, tak aby se mohlo znovu nastartovat nevýkonné hospodářství. A pak se budou mít všichni lépe.

V případě Bulharska ale politická reprezentace svojí část smlouvy nenaplnila, právě naopak. Obyčejní Bulhaři si dnes myslí, že se mají hůře než kdy jindy. Ať už byly bulharské protesty organizovány z jakýchkoliv příčin, všechny byly identické svým apolitickým, nepartijním charakterem a cílem přeformulovat pravidla politické hry. Není důležité, jak dopadnou květnové volby nebo jestli v několika příštích letech Sofie naplní kritéria pro přijetí společné evropské měny, ale podstatné je to, že se bulharská občanská společnost konečně probudila z čtvrt století letargie a apatie. Je jen škoda, že někteří za toto probuzení museli položit nejvyšší oběť.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].