Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Externí hlasy

A co když jsou na to rdoušení dva

Současné Česko je výjimečné - v cestě za koncem vlastní demokracie

Miloš Zeman přijal demisi vlády Andreje Babiše • Autor: ČTK
Miloš Zeman přijal demisi vlády Andreje Babiše • Autor: ČTK

„Jak umírá demokracie“ je název pozoruhodné knihy Stevena Levitskyho a Daniela Ziblatta (česky vydaná v nakladatelství Prostor v roce 2018). Když jsem ji uviděl na knižním pultu, hned  jsem po ní sáhl, protože mi její název připomněl téma, které považuji za rozhodující v tomto času života demokracií v našem „kulturním pásmu“.  V textu jsem narazil na více než stránkovou tabulku. To mě málem odradilo. S rostoucí nedůvěrou ve společnosti a s potřebou „pevně vládnout“ se tabulky, formuláře, hodnotící stupnice a předpisy rozrostly natolik, že o obsahy už vůbec nejde. Jasně navrch má kontrola skrze předepsané „náležitosti“ a formy.  Takže když vidím tabulku, obvykle od textu utíkám.

Tentokrát se ale ukázalo, že jde o tabulku velmi věcně koncipovanou, která stojí za to, aby byla co nejvíc známá a rozšířená. Jsou v ní totiž koncentrované podmínky a skutečnosti jasně signalizující ohrožení demokracií. Dovoluji si ji proto samostatně prezentovat. Autoři tuto tabulku – v návaznosti na text Juana José Linze z roku 1978 -  nazývají „lakmusový papírek demokracie“. V textu knihy je jejich aplikace nazvána „Čtyři klíčové indikátory autoritářského chování“. (Je na stránkách 43 a 44 českého překladu).

1. Odmítání (nebo chabá podpora) demokratických pravidle hryOdmítají ústavu nebo vyjadřují ochotu k jejímu znásilňování?
Navrhují užívání antidemokratických metod, jako je rušení voleb, znásilňování ústavy nebo pozastavování její platnosti, zákaz určitých organizací nebo omezování základních občanských a politických práv?
Pokoušejí se  užívat (nebo podporují užití) neústavních prostředků k odstranění vlády, jakými jsou například vojenské převraty, násilná povstání nebo masivní protesty zacílené na změnu vlády?
Pokoušejí se hatit legitimitu voleb, například tím, že odmítají uznat jejich výsledky?2. Popírání legitimity politických oponentůPopisují své soupeře jako podvratné síly, nebo nepřátele existujícího ústavního pořádku?
Tvrdí, že jejich soupeři jsou existenční hrozbou národní bezpečnosti, nebo ohrožují  převažující způsob života?
Popisují bez jakýchkoliv důkazů soupeřící strany jako zločince, kteří údajně znásilňují  právo (nebo to mají v úmyslu), a tím je chtějí diskvalifikovat z účasti v politické soutěži?
Tvrdí bez jakýchkoliv důkazů, že jejich soupeři  jsou agenty cizích vlád – obvykle nepřátelských – nebo že s cizími vládami tajně spolupracují  (případně jsou v jejich žoldu)?3. Tolerance nebo povzbuzování násilíMají vazby na ozbrojené gangy, polovojenské oddíly, milice, gerilové bojovníky nebo jiné organizace podílející se na nezákonném násilí?
Financují či podporují  (sami nebo spojenci jejich stran) davové útoky na své oponenty?
Podporují mlčky násilí svých příznivců tím, že je odmítají jednoznačně odsoudit a potrestat?
Oceňují (nebo odmítají odsoudit) jiné zjevné akty politického násilí, k nimž došlo i v minulosti a v jiných částech světa?4. Připravenost omezit občanská práva svých oponentů, a to včetně médiíPodporují zákony nebo jinou politiku omezující občanské svobody, jako je například rozšiřování možností žalob za urážku na cti nebo pomluvu, dále zákony omezující  protesty proti vládě a její kritiku nebo některé občanské či politické organizace?
Vyhrožují, že podniknou právní nebo jiné represivní kroky proti kritikům ze soupeřících politických stran a z řad občanské společnosti či médií?
Velebí užití represivních prostředků užívaných jinými vládami ať už v minulosti, nebo v jiných částech světa?

Autoři zřetelně konstatují (str. 41 českého vydání):  „Politik, který splňuje byť jediné z těchto kritérií, vyvolává důvodné znepokojení.“  A celá kniha je věnována analýzám politických situací, které vedly či vedou k preferencím právě takových politických lídrů, kteří naplňují řadu z uvedených indikací. Vlastně nejobsažnější je výklad americké současnosti. Autoři konstatují, že právě současný prezident USA je jasný příklad volby „populistického outsidera“ - s většinou indikací zřetelně napomáhajících odumírání demokracie.

Z našeho prostředí, tedy ze středoevropských zemí, si autoři všímají jen maďarské a polské současnosti. Jsou zřejmě nejvíce markantní . O situaci v ČR nejsou asi dobře informováni. Mohli bychom jim pomoci a pokusit se najít alespoň jednu z indikací stojících proti ohrožení či umírání demokracie v naší společnosti? Byl by to zřejmě výrazně těžší úkol než najít z uvedené tabulky takové z indikátorů, které v současném politickém vůdcovství v České republice neplatí.

Dostáváme se tím k dalšímu paradoxu – to, co Václavu Havlovi bylo mimo jiné vyčítáno, byla prý jeho preference  „nepolitické politiky“.  Není to přesné ani oprávněné, nicméně asi bychom mohli říci, že mířil na politiku, v níž budou převažovat hlavně témata a úkoly zřetelně napomáhající humanizaci společnosti, a ne nějaké ideologii. Po období komunistického vládnutí to bylo žádoucí. Nicméně v současné době práce s výsledky veřejného mínění jako se základním indikátorem oprávněnosti  vládnutí – protože jejich výsledky signalizují volební preference, a o ně jde na první místě – se ukazuje, že politika bez alespoň rámcového ideového začlenění a možností vnitřní kritičnosti uvnitř politických stran je v zásadě proti potřebám udržení demokracie.

Nejde už vůbec o to, proč by měli voliči vybrat nějaké ideové zaměření či alespoň stranickou orientaci, která by mohla zaručovat aspoň z části nějaké jistoty, ale hlavně o to „jak podkouřit voličům, aby dali své hlasy“ držitelům moci. Ti s mocí pak naloží opět co nejlépe ve vlastní prospěch. Tedy jak to u nás je dobře patrné, uvažováním jen a jen v dimenzích volebního období a výhod či nevýhod pro udržení moci jejími současnými držiteli. (Dobře je vidět jejich bezradnost právě v době současné pandemie – jeden z nesporných indikátorů podoby vládnutí v této zemi je neschopnost vidět dále než za „nejbližší roh preferencí“. Pro dlouhodobější vidění nejsou v současném vládnutí v ČR žádné základy.)

U nás má tato situace zvláštní podobu vlastně i v tom, že v čele jsou osoby dvě. Na obě se hodí většina  charakteristik z přehledu v tabulce „lakmusového papírku demokracie“.  Pozoruhodné je, že spolu nesoupeří. Možná, že bychom mohli autorům oné tabulky navrhnout, aby doplnili své výklady i o situaci, kdy v čele likvidátorů demokracie nestojí jen jednotliví autoritáři, ale i společenství autoritářů. Asi nemůže být příliš veliké a těžko může vyrůstat  společně. Nicméně je to možné. A pokud se vydají cestou opřenou výhradně o marketingovou politiku, tak je to téměř jisté.

U nás je ve výhodě onen přece jen mladší a zdá se, že více zdravý a snad i trpělivý. A pokud si nezkazí svou pozici svou občas přece jen až příliš viditelnou nekompetentností, dočká se zřejmě dominance. Ať bude v jakékoliv podobě. (Největším ohrožením jsou pro něj zvláště situace a témata, která vyžadují dlouhodobější a obecnější vidění než je blesková operativa.) I proto, že dominanci potřebuje také pro únik z tenat zákonů. To je také možnost určitého obohacení uvedené tabulky.

Proč vlastně tabulku „lakmusového papírku demokracie“ co nejčastěji  připomínat?  Snad hlavně proto, že v ní jsou shrnuta největší nebezpečí, s nimiž se musíme soustavně utkávat. A hledat a nacházet cesty, jak se jim vyhnout. A znovu a stále je třeba připomínat, že při vší nedokonalosti je demokratické vládnutí to nejlepší, na co dosud lidé v našem „kulturním pásmu“ přišli. Ale jen tehdy, když je naplňováno, a ne omezováno.

Autor je sociolog

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].