pondělí 14. 11. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Politolog Fareed Zakaria, jehož komentáře můžete každé pondělí číst v tištěném Respektu, popsal v novém vydání magazínu Foreign Affairs věnovaném hrozbě populismu konkrétní návrhy, jak čelit negativním důsledkům globalizace.

„Imigrace je posledním stupněm globalizace. Tím nejvíc rozrušujícím, protože už nedochází jen k abstraktnímu pohybu zboží. Lidé najednou tváří v tvář hledí na jiné lidi, kteří vypadají, znějí a cítí jinak,“ píše Zakaria. To může pochopitelně vyvolávat i rasismus a xenofobii; ovšem zároveň je třeba uznat, že tempo změn způsobených globalizací a migrací může být příliš vysoké na to, aby ho lidé dokázali vstřebat.

Reklama
Reklama

Západní společnosti se podle Zakarii musí víc zabývat hrozbami, které z příliš rychlého tempa kulturních změn vyplývají. To znamená, že bude nutné nějak omezit tempo imigrace a přesněji určit, kteří imigranti budou smět přijít a zůstat. Také by mělo být na integraci a asimilaci věnováno více peněz a energie než dosud. Více pozornosti je přitom třeba věnovat popisování reality imigrace, aby veřejnost hovořila na základě faktů, nikoli lží a fobií. Potřebné jsou rovněž pevnější sociální záchranné sítě a lepší vzdělávací programy pro dělníky, kteří v proměňující se ekonomice ztratí práci. A konečně, nic nenahradí osvícené politiky, kteří nebudou sázet na horší lidské instinkty, ale na to lepší v nás.

„Nakonec dnešní problémy překonáme. Nejvíc se názory na imigranty liší podle věku: mladší lidé mají méně strachu z cizinců než jakákoli jiná skupina ve společnosti. Rozumí tomu, že je život v různorodé společnosti obohacuje. Ekonomicky, kulturně, sociálně. Život v otevřeném propojeném světě považují za samozřejmost a chtějí takovou budoucnost. Výzvou Západu je zajistit, že cesta do téhle budoucnosti nebude tak hrbolatá, abychom se na ní dočkali i katastrof,“ končí esej Fareed Zakaria.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Dvouměsíčník Foreign Affairs se v aktuálním vydání v několika esejích zabývá “silou populismu”. Text norského politologa Case Muddeho vypráví příběh jeho vzestupu v Evropě. Co podle něj populismus vlastně je? Ideologie, která společnost rozděluje na dvě v zásadě homogenní a protikladné skupiny: “zkorumpovanou elitu” a “běžné, slušné lidi”, jejichž “obecnou vůli” má podle představ populistů politika vyjadřovat. Pravicové či levicové populistické strany v posledních pěti letech získaly minimálně 16 procent voličských hlasů v deseti evropských zemích. Kontrolují většinu parlamentních křesel v Maďarsku, Itálii, Polsku, Slovensku a Švýcarsku; na vzestupu jsou vlastně všude.

Podle Muddeho se mýlí novináři a politologové, kteří to považují za krátkodobý výkyv. Aktuální ekonomická a migrační krize v EU jsou jen krátkodobým spouštěčem, skutečné příčiny jejich vzestupu jsou dlouhodobější a hlubší.  V desetiletích po druhé světové válce v západní Evropě vládl konsensus ve třech zásadních otázkách: potřebě politické integrace Evropy, prospěšnosti těsných vztahů s USA a nutnosti silného sociálního státu, který zajistí silnou střední vrstvu. Na těchto jmenovatelích se shodovaly levicové a pravicové strany, které spolu jinak vedly spory o ideologických otázkách a reprezentovaly voliče s rozdílnou identitou - dělníci skoro automaticky volili sociální demokraty a věřící křesťanské demokraty.

Reklama
Reklama

Foreign Affairs

V 60. letech se ale systém dostává do pohybu. Postupně mizí těžký průmysl a pracovní místa se přesouvají do sféry služeb, zároveň většina obyvatel přestává chodit do kostelů. Mizí tak propojení voličů se “svými” politickými stranami. Zavedené strany se postupem času také mění, levice i pravice se posouvají ideologicky do středu, shodují se na stále více otázkách. Elity z obou stran se pro běžného voliče stávají skoro nerozpoznatelnými, což vytváří prostor pro nové populisty, kteří se prezentují coby “noví politici bližší běžným lidem” - a hlásají program, který jde proti společnému jmenovateli celé poválečné politiky, proti evropské integraci a vizi kosmopolitní Evropy.

Těží ještě ze dvou dalších důležitých proměn evropské politiky. Moc se totiž dále přesouvá na vyšší úroveň - na nadnárodní rovinu EU či Mezinárodního měnového fondu a směrem k soudům a centrálním bankéřům. Politici různých stran se tedy nejenže v očích voličů podobají jako vejce vejci, navíc působí dost bezmocně a také často voličům své kroky vysvětlují tím, “že není žádná alternativa”. Populisté naopak říkají, že alternativa existuje, a tím zvyšují svou přitažlivost.

K tomu se přidává proměna veřejnosti způsobená internetem. Díky debatám na sociálních sítích, čtení blogů a nových webových stránek mají voliči stále sebevědomější a nezávislejší (nikoli informovanější) názory na aktuální dění. Příběhy vyprávěné populisty na internetu získávají mnohem více prostoru než dříve v klasických médiích. Nyní se víc než v minulosti promítají i do běžných médií: mnohá čelí poklesu čtenosti a sledovanosti právě přebíráním populární agendy populistů na internetu.

“Mnoho odborníků si myslí, že úspěch populistů v Evropě brzy vyprchá, že se jim daří v opozici, ale selžou, jakmile se dostanou k moci. To však není pravda, přání je otcem této myšlenky,” shrnuje Cas Mudde. Upozorňuje na úspěch populisty Viktora Orbána, který vládne šest let a stále nečelí silné nepopulistické opozici.

Mainstreamové strany populistickému trendu nijak nevzdorují. “Populistické strany posilují a současně se ty mainstreamové stávají stále více překonanými… K zastavení populistické vlny budou muset zavedené strany zas s voliči diskutovat o otázkách, které chtěli z politické debaty vyčlenit: o smyslu evropské integrace, imigraci, neoliberálních reformách. Musí vytvořit smysluplnou a logickou alternativu, která odpoví na krátkozraké a zjednodušené nabídky populistů,” radí Case Mudde.

Reklama
Reklama