úterý 5. 9. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Britský deník The Times upozornil, že tamní soukromé střední školy začínají ve zvýšené míře odklánět své absolventy od studia na univerzitách a začínají jim radit, ať místo všeobecných závěrečných zkoušek určených právě ke vstupu na univerzity absolvují testy s prakticky zaměřeným ekvivalentem a zamíří do praxe. Jedná se podle všeho o zásadní zlom v uvažování, neboť soukromé střední školy nejsou zrovna laciné a tradičně se od nich očekává příprava pro elitní vzdělání.

Důvody ke zlomu jsou v zásadě dva. Za prvé, univerzitní vzdělání ztratilo výlučnost. Na vysokých školách studuje tak velká část populačních ročníků, že titul sám se stává nicneříkajícím lejstrem. Standardy univerzitního vzdělání se ostatně právě kvůli zpřístupnění širokým masám snížily a běžný vysokoškolský titul tak ani pro budoucí zaměstnavatele není zárukou nadprůměrných schopností držitele.

Reklama
Reklama

K tomu se přidává fakt, že vysokoškolské vzdělání dávno není zadarmo, naopak, školné velmi rychle roste. Když se oba trendy protnou, stojí před branou univerzity po uši zadlužený absolvent, jemuž dosažené vzdělání dávno nezaručuje prestižní zaměstnání a nadprůměrný plat nutný k tomu, aby se z dluhů vysekal. Dlouho ražená teorie, že univerzitní titul téměř automaticky zaručuje lepší společenské i finanční postavení se začíná hroutit. A výchovní poradci začínají více rozlišovat studenty, kteří mají o univerzitní předměty skutečný zájem, a ty, kteří si titulem chtěli jenom vylepšit start na pracovním trhu.

Těm pak často radí, ať se mnohem dříve vrhnou do praxe, doplňují si nezbytné znalosti “za pochodu” podle toho, co skutečně pro svou profesi potřebují, a nezdržují se draze strávenými léty na univerzitách. V textu se několikrát opakuje, že jsme pravděpodobně svědky zrození nového trendu. A že třeba firmy jako Google dávají již delší dobu přednost konkrétním dovednostem a schopnostem uchazečů o zaměstnání před univerzitním titulem. Potřebné znalosti si pak zaměstnanci doplňují právě v praxi.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Bývalý poradce Donalda Trumpa Stephen Bannon poskytl těsně před rezignací rozhovor, v němž celkem zásadně zpochybnil rétoriku svého tehdejšího šéfa: prohlásil, že silná slova proti Pchjongjangu jsou jenom řeči, dokud někdo nenajde způsob, jak zabránit masivnímu útoku na jihokorejské hlavní město Soul, v němž by v takovém případě zahynuly miliony lidí. “Neexistuje vojenské řešení, na to zapomeňte,” prohlásil doslova, “dokud se nevyřeší ta část rovnice, podle které během prvních 30 minut konfliktu nezahyne v Soulu kvůli konvenčním zbraním deset milionů lidí, nechápu, o čem mluvíte.”

To jen tak na počátek z úst bývalého klíčového poradce považovaného za strůjce Trumpova volebního úspěchu. Od té doby se odehrála spousta věcí. Bannon není poradcem, nad Japonskem přeletěla severokorejská balistická raketa a severokorejský režim otestoval jadernou zbraň, o níž tvrdí, že se jedná o vodíkovou bombu použitelnou jako raketová hlavice (ale experti o tom trochu pochybují).

Reklama
Reklama

K nemožnému vojenskému “řešení” jsme nicméně o pořádný krok blíž. Americká velvyslankyně při OSN Nikki Haley například prohlásila, že “Severní Korea si koleduje o válku”. Jižní Korea provedla ostrou simulaci útoku na severokorejské jaderné zařízení a dohodla se s americkým prezidentem na nákupu zbraní za miliardy dolarů. Japonsko vývoj považuje za nepřijatelný.

Existuje cesta zpět? Pokud ano, je stále užší a hůře zřetelná. Dva nevyzpytatelní lídři jsou zaklesnutí v přetahované, v níž nakonec jeden bude muset ztratit tvář. Donald Trump opakuje, že severokorejský program je nepřijatelný a vyhrožuje “ohnivou výhní, jakou svět dosud nespatřil”.  Kim Čong-un se tváří, že nic neslyší, pálí rakety a testuje jaderné nálože. Trump nemůže výhrůžky opakovat donekonečna, pokud nechce začít vypadat směšně. Kim pravděpodobně nemůže výhrůžkám ustoupit, pokud nechce doma ukázat, že není tak silný, jak se zdá - čímž by velmi pravděpodobně ohrozil své (a nejen politické) přežití.

KOREA_KLDR_ARMADA_JADERNE_015
Jižní Korea provádí vojenská cvičení v reakci na test KLDR • Autor: ČTK/AP

Problém neulehčuje fakt, že oba klíčoví hráči (Trump a Kim) čelí podezření, že stav jejich myslí není úplně průzračný. Jak upozorňuje Gideon Rachman, základní teorie Kimova chování praví, že jaderný program považuje za záruku setrvání u moci, poučen osudem Saddáma Husajna a Muamara Kaddáfího, a tudíž se ho nikdy nevzdá.

Tato teorie je celkem útěšná: naznačuje, že severokorejský vůdce nepotřebuje ani netouží zbraně skutečně použít, ale zároveň úplně nevysvětluje, proč napětí tak masivně stupňuje. Kim riskuje, že Američané dojdou k názoru, že to skutečně nemá v hlavě v pořádku - nebo diplomatičtěji, že “není racionálním hráčem”. Pak se ovšem ve víře, že Kim jednoho dne opravdu zavelí na jadernou zteč, zcela mění kalkul - třeba že je lépe riskovat miliony lidí v Soulu než výbuch jaderné hlavice v Los Angeles.

Rachman ovšem dodává, že racionalita druhé strany také není úplně zaručená. Především: proč tlačí Trump tak strašně na pilu, když i jeho vlastní (ex)poradce říká, že vojenské řešení neexistuje? A co třeba reakce na poslední jadernou explozi, kterou Trump doprovodil tweetem kritizujícím Jižní(!) Koreu za snahu najít mírové řešení?

A další postoje vůči Asii jsou podobně zmatečné: Trump vyhrožuje ukončením dohody o volném obchodu (opět) s Jižní Koreou plus “ukončením veškeré obchodní spolupráce s kteroukoliv zemí obchodující se Severní Koreou”. To by v praxi znamenalo přerušení ekonomických kontaktů mezi USA a Čínou, tedy dvěma největšími ekonomikami světa. Následoval by zřejmě totální globální ekonomický chaos.

Rachman k tomu podotýká, že na počátku velkých válečných konfliktů minulého století stál opakovaně zásadně chybný odhad situace: Němci si třeba neuměli v roce 1914 představit, že by Británie vstoupila do války kvůli Belgii, Stalin si zase nedokázal připustit, že by se Hitler rozhoupal k invazi do Ruska.

Hra, která je rozehraná ve východní Asii, je přitom hodně složitá. Jižní Korea ohrožená apokalypsou svého hlavního města se například musí rozhodovat, jestli pro ni v určitou chvíli není výhodnější distancovat se od Washingtonu hrozícího preventivním útokem. Čína, která se hrozí kolapsu Kimova režimu, zase musí zvažovat, jak bude Pchjongjang reagovat, pokud bude zatlačen do kouta. Někdo může snadno udělat chybu, i kdyby se - slovy Rachmana - nejednalo o “jednasedmdesátiletého byznysmena, který neumí držet nervy na uzdě, a třiatřicetiletého diktátora obklopeného vyděšenými patolízaly”.

Reklama
Reklama