Turecko si z Putina nemusí dělat hlavu

Vladimir Putin je tak naštvaný na svého kolegu Erdogana, že s ním na konferenci v Paříži nepromluví. Rusové útočí na tureckou ambasádu v Moskvě a známý radikál, poslanec Žirinovskij, žádá životy 100 tureckých pilotů za život jednoho ruského, jehož stíhačku Turci sestřelili. Jak ale píše Leonid Bershidsky z agentury Bloomberg, Putin se sice tváří, že jde Turecko řádně vytrestat, ale ve skutečnosti trestá spíše domácí Rusy - a tam, kde by mohl Turky opravdu bolestivě zasáhnout, to nedělá.

Od ledna zavádí Rusko sankce na turecké ovoce a zeleninu, lety do Turecka jsou zakázány a obnovuje se vízová povinnost pro Turky. Jenže bojkot ovoce a zeleniny Turkové podle Bershidského lehce zvládnou díky jiným hladovým trhům, zato postihne Rusy, kteří dovážejí z Turecka 20 procent z celkového dovozu zeleniny a téměř 90 procent citrusových plodů. Ceny těchto potravin vyskočí podle loňských zkušeností ze sankcí vůči EU zhruba o 20 procent.

Podobně je to se zákazem turismu. Turecko má dostatek turistů z jiných zemí a výpadek Rusů nebude likvidační, pro Rusy však bylo Turecko jednou z mála destinací, kde se dalo relativně levně jet k moři – 19 procent Rusů, kteří jeli na dovolenou do zahraničí, skončilo právě v Turecku. Tato možnost jim končí.

Důležitější zprávou o tom, že Putin sice naoko trestá sankcemi stále se zvyšující počet nepřátel, které si vykoledoval, ale sám je zranitelný, je fakt, že například na dodávku plynu do Turecka nesáhl, byť Turecko dováží až 60 procent plynu právě z Ruska.

Jenže i v tomto případě je trh s plynem tak široký, že Turecko by nemělo problém nahradit výpadek jinde – Ázerbajdžán by s radostí Rusko nahradil. Stejné je to se stavbou velké atomové elektrárny, kterou má Rusko v Turecku postavit. Kdyby ji Putin zastavil, Rusko by přišlo o důležitou strategickou investici. Takže Erdogan si z Putinových gest těžkou hlavu dělat nemusí a je pravděpodobné, že z krize vzájemných vztahů vytěží více než Putin, uzavírá Bershidsky.

Symetrie není jen kritériem krásy, ale je evoluční výhodou,říká evoluční biolog Robert Trivers. On a jeho tým věnovali léta pozoruhodnému výzkumu symetrie, která je podle Triverse ukazatelem kvality; něco jako měřítkem optimální hodnoty. Z výzkumu víme, že například vyšší muži mají větší šanci uspět u žen, ale to neznamená, že ti nejvyšší mají největší šance. Jaká je tedy optimální výška? Nevíme. Ale co víme, je to, že čím symetričtější má muž postavu a tvář, tím jsou jeho šance větší. Zvláštní přitom je, že v přírodě známe mnoho organismů, které jsou dokonale symetrické, ale mezi lidmi je takových jedinců jen jedno procento.

Symetrie funguje jako symbol síly a zdraví, což je důležité pro sexuální přitažlivost. Trivers dělal pokusy s ptáky, když jedněm samečkům dal na jednu nohu červenou obroučku a na druhou modrou, další skupině pak dal obroučky jedné barvy. A samičky pak věnovaly dvakrát tolik pozornosti samečkům z té skupiny.

Symetrie je důležitá i pro fyzickou zdatnost. Trivers zkoumal 69 mužů ve věku 18–42 let a pevnější stisk ruky měli ti, kteří měli symetričtější postavu. Ještě významnější objevy udělal jeho tým na skupině 285 jamajských dětí. Jamajčané, jak známo, patří k nejlepším sprinterům na světě. Když bylo dětem osm, změřili jejich symetrii – od palců na noze až po uši, délku nohou, dokonce jim rentgenovali ruce. O čtyři roky později změřili jejich běžecké výkony a ukázalo se, že „symetričtější“ děti běhají rychleji.

Ukázalo se také, že pro běh je nejdůležitější symetrie kolen (tedy ne kotníků nebo jiných částí těla). Když měřili kolena nejlepší současné světové sprinterce Shelly-Ann-Fraser-Pryceové, byla tak dokonale symetrická, že je nešlo od sebe rozeznat.

Trivers má však dobrou zprávu i pro ženy, které nesportují. Je objektivním faktem, že u žen je propojení mezi dvěma mozkovými hemisférami silnější než u mužů. Při použití magnetické rezonance se ukazuje, že když ženy řeší lingvistický či prostorový problém, používají obě své hemisféry intenzivněji než muži; jinými slovy využívají mozek symetričtěji. „Já to jako biolog považuji za evoluční výhodu,“ říká Trivers. „Často si říkám,“ pokračuje, „že symetričtější mozky dávají ženám výhodu trojrozměrné, stereofonické sociální inteligence.“

Rusko mělo v celé historii velkou tradici disidentů a rebelů, z nichž mnozí dopadli velmi špatně: byli zabiti, uvězněni v lágrech či na psychiatrii, vyhnáni na Sibiř. Dnes to mají rebelové v Rusku také dost těžké a naděje na změnu k lepšímu je malá. Někteří si proto řekli, že už toho mají dost a chtějí klidný život. Rádio Svobodná Evropa přineslo příběhy tří bývalých disidentů, kteří se rozhodli s aktivismem skoncovat.

Jevgenija Debrjanskaja založila ještě v 80. letech antikomunistickou Demokratickou unii spolu s Valerií Novodvorskou, která bojovala proti diktátorům až do posledního dechu (zemřela loni). Jevgenija si užila dost a dost za svůj aktivismus, když bojovala za práva gayů, zrušení armády či legalizaci marihuany. „Byla jsem uvězněna nespočetněkrát, platila jsem obrovské pokuty. Náš nejlepší veřejný protest byl asi ten, když jsme se sešli v moskevské ZOO pod transparentem Osvoboďte zvířata, zavřete komunisty. Byla jsem tehdy mladá.“

Její rebelské období trvalo 20 let od roku 1986 do roku 2006. Pak už toho měla najednou dost. Nadále věří v ideje, za něž bojovala, ale protest ji už nezajímá. Vrátila se k tomu, co milovala v mládí – k vážné muzice a literatuře. A hodně cestuje po Rusku, které také miluje. Její syn žije v Keni, vnoučata už ani neumí rusky. Lidé si k ní chodí nadále pro radu, když chtějí zorganizovat nějaký protest, a ona poradí ráda, ale už chce být mimo. „Politika mne přestala zajímat, chodím na procházky, mám psy a kočky. A když jdu po ulici nebo si sednu do kavárny, cítím ten ruský smutek.“

Michail Gangan je podstatně mladší, začínal jako radikálně levicový aktivista, proslavil se s partou rebelů, když vtrhli do nejslavnější ruského divadla Bolšoj Teatr, vytáhli transparenty proti Putinovi a připoutali se k sedadlům. Pomáhal také organizovat protesty proti rusko-evropskému summitu v Samaře v roce 2007. Strávil rok ve vězení, pak dostal politický azyl na Ukrajině, ale když se dostal k moci Janukovyč, utekl do USA. Dnes žije v New Yorku a dělá kuchaře.

„Všechno je dnes v Rusku jinak. Policejní režim posílil a není jiná šance na změnu než nějaká radikální. Jenže to dnes nikdo nezkusí,“ říká Gangan. Z Ameriky už se do Ruska nevrátí, protože by skončil ve vězení. Opozice podle něj v podstatě neexistuje. V rodné Samaře mu zůstalo už jen málo přátel: „Všichni odjeli do Moskvy, Petrohradu nebo za hranice. Není se za čím vracet.“

Posledním z trojice je Alexej Dymovsky, bývalý policejní major, který se před šesti lety proslavil videem, na němž kritizoval korupci v policii. Dostal okamžitě vyhazov, ale mnozí se k němu upínali a zdálo se, že opozice má vycházející hvězdu. Jenže Dymovsky se po čase z veřejného života úplně vytratil.

„Nelituji toho, co jsem udělal,“ říká. „Možná jsem jen podcenil způsob, protože jsem tehdy neměl ponětí o tom, jak prohnilá je naše země a jak bezpáteřní jsou média. Udělala ze mě podvodníka, lháře a blázna,“ říká. Dnes žije klidným životem v rodném Novorosijsku a směje se dezinformační kampani, že prý pobývá v Moskvě v luxusním bytě za miliony dolarů od CIA a vozí se v obrovském džípu. „Chovám slepice a pěstuji karibský pepř,“ říká. „A mám čas na svou pětiletou dceru, která už se mnou chodí na vandry do lesů a spí vedle mě venku u ohně.“

Dymovsky teď studuje Bibli, Korán i budhismus. „V žádné z těchto knih se nepíše o tom, že máme lhát. Mluvil jsem s mnoha kněžími, mulláhy a rabíny a všichni mi tvrdili, že musíme říkat pravdu. Ale z nějakého důvodu každý jen lže.“

Jak informuje BBC,na lov velryb do jižních moří odrazila v úterý po roční přestávce japonská velrybářská flotila. Stalo se tak bez ohledu celosvětové protesty a na právní výnos Spojených národů, že tyto lodě nedělají „vědecký výzkum“, jak tvrdí úřady v Tokiu -, ale že jde o čistočistý komerční lov. Na ten je přitom Mezinárodní velrybářskou komisí vyhlášeno od poloviny 80. let moratorium.

Japonsko jej ale vytrvale porušuje právě pod rouškou nutného zabezpečení studijního materiálu k vědeckému zkoumání. Provokativní shodou okolností ovšem tento „studijní materiál“ končí bleskurychle po návratu flotily domů v restauracích a lahůdkářských obchodech. Zahraniční politici, enviromentální aktivisté a milovníci přírody označují tuto tvář japonského gurmánství za „nehumánní“ a „neudržitelnou“. A v roce 2014 vyzval Mezinárodní soudní dvůr Japonsko na základě žaloby podané předtím Austrálií, aby přestalo lhát o vědě a prostě svůj hon za velrybím masem ukončilo.

V první sezóně po rozsudku Japonci nechali své lodě v přístavu, ale teď už dojem vyprchal. Agentura pro rybolov ohlásila, že skupina pěti plavidel včetně obří zpracovatelské lodě Nisshin Maru bude v jižních vodách operovat do března příštího roku a plánuje zabít 333 myšoků.

„Nikdy se nesmíříme se zabíjením velryb jakkoli je kryté rouškou údajného vědeckého výzkumu,“ prohlásil podle BBC před vyplutím velrybářů australský ministr životního prostředí Greg Hunt. Velrybí populace v oceánech setrvale klesá, i když přesné počty nejsou známy. Odhaduje se například, že z někdejšího čtvrt milionu plejtváků obrovských dnes zbylo zhruba 450 kusů.

Japonská odpověď na tyto protesty a obavy je stručná: jde o „nesmyslný a bezvýznamný sentiment“, který se marně snaží donutit lidi v Říši vycházejícího slunce, aby se vzdali jedné ze svých dávných a důležitých tradic. Jistá naděje na přirozený konec této japonské záliby tak leží jen v tom, že podle posledních výzkumů obsahuje maso dnešních velryb velké množství nebezpečných chemických látek jako rtuť, bifenyly či DDT a pojídání zásadně škodí zdraví.

Kromě Japonska se bez ohledu na moratorium lovu velryb věnují ještě Norsko a Island - také s odvoláním na dávné tradice. Kromě těchto rebelů, kteří proti moratoriu podali námitku a nepřijali jej, dostalo od Komise legální výjimku původní obyvatelstvo Sibiře, Aljašky a Grónska.

Kulturní tip: Ve čtvrtek jde do kin filmové zpracování známé knihy Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ.

https://www.youtube.com/watch?v=F2AqgJOJEdo