Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Ryby cítí bolest a rozpoznají lidskou tvář

Nová města na Hedvábné stezce • Bilingválností proti Alzheimeru • Dítě s mozkem mimo lebku

Cichlida papouščí • Autor: Wikimedia Commons/George Chernilevsky
Cichlida papouščí • Autor: Wikimedia Commons/George Chernilevsky

U příležitosti návštěvy českého premiéra v Číně je dobré přečíst si na serveru Politico reportáž Bruno Macaese z města Khorgas na hranicích mezi Čínou a Kazachstánem. Toto město vyrostlo za pouhé tři roky a žije v něm už sto tisíc lidí a jeho bulváry připomínají „kalifornská města“, píše autor.

Důvodem pro toto možná nejrychleji rostoucí město v lidských dějinách je Hedvábná stezka, kterou Číňané staví ohromujícím tempem. V Khorgasu už se rýsuje obrovské překladiště, kde nejmodernější obrovské stroje dokážou přeložit náklad z jednoho vlaku na druhý za 47 minut. Pulzuje tady život, stěhují se sem byznysmeni z celého světa, dá se tady rychle vydělat jmění. A stěhují se sem zejména draví mladí Číňané, kteří utíkají z obrovských měst na východě, kde je dusí smog a zpomalení ekonomiky.

Autor: Kroulik, Pavel
Autor: Kroulik, Pavel

Na druhé straně hranice pokračují koleje přes Kazachstán a další státy jako Kyrgyzstán, Uzbekistán, Turkmenistán, dále přes Írán a Turecko k Černému moři. Odsud je už na skok do Evropy. Právě Evropa je hlavním cílem Hedvábné stezky – lodím trvá cesta po moři z Číny do Evropy 36 dnů, vlakem to bude 10 dnů.

Čína investuje do stavby kolejí a překladišť miliardy dolarů, které se jí zřejmě vrátí v podobě zisků s obchodů s Evropou, jenže tento projekt není ani tak ekonomický, jako spíše geopolitický. Ostatně historikové tvrdí, že i význam někdejší Hedvábné stezky ve středověku byl mnohem víc kulturní než ekonomický. Šlo o výměnu idejí, znalostí a zručností, které se přenášejí lehčeji než fyzické zboží odkázané na počet karavan.

Projekt Hedvábné stezky je součástí čínské ofenzivy v Evropě, o které něco ví i Češi - a v článku Keithe Jonhsona ve Foreign Policy jsou příkladem toho, jak si Čína kupuje politickou přízeň. „Většina přímých čínských investic v zahraničí nejsou normální zahraniční investice,“ říká Phillippe Le Corre z jednoho nejvýznamnějších amerických think tanků Brookings Institution a spoluautor knihy Čínská ofenziva v Evropě.

Číňané si kupují vlády všech zemí po trase Hedvábné stezky. Kazachstán je pěkným příkladem, když s Čínou podepsala tamní autoritářská vláda dohody o investicích za 50 miliard dolarů. Má to však háček: kazašský režim čelí v posledních měsících protestům obyvatelstva, kteří kromě toho, že se jim nelíbí diktatura, mají strach také z Číňanů, kteří chtějí v jejich hornaté a panenské zemi těžit nerostné suroviny. Kazaši vědí, jak dopadli sousední Mongolové – Číňané tam těžbou nerostů a uhlí zdevastovali a zamořili rozsáhlá území.

Město Khorgas na čínské straně je zbrusu nové, ale jeho „sestra“ v Kazachstánu je hloučkem starobylých domů a jedné mešity; kromě kolejí a supermoderního nádraží tam už jinak není nic, jen v dálce se tyčí obrovské hory a za městečkem se šíří téměř nekonečné pastviny. Kazašský Khorgasu je „plný dějin“, píše autor reportáže, „ale v čínském Korgasu žádná minulost. Žádné ruiny, žádná mausolea. Vše, co tady vidíte, je jen budoucnost“.

Bilingvní lidé mají lepší kognitivní schopnosti a jejich mozky jsou lépe chráněné před demencí - a pokud dostanou Alzheimera, v průměru jim to hrozí o pět let později než obyčejným smrtelníkům. Tyto výhody jsou dány tím, že mozek takových lidí musí být flexibilnější, zejména když přeskakuje z jednoho jazyka do druhého. A tento trénink zvyšuje jeho schopnosti.

K tomuto závěru přichází další z výzkumů popsaný v deníku The Independent, který navíc odhaluje, že lidé, již mluví plynně dvěma různými jazyky, v těchto jazycích také různě myslí. Jinými slovy, sama gramatika a struktura jazyka ovlivňuje naše myšlení. Vědci ukázali německo-anglickým bilingválům videoklipy například se ženou jdoucí k autu nebo muže na kole jedoucího k supermarketu a zeptali se jich, jak by tuto scénu popsali.

Německy mluvící lidé mají tendenci popsat nejen akci, ale také její cíl, takže řekli „Žena jde ke svému autu“ a „muž jeden na kole k supermarketu“. Na rozdíl od nich anglicky mluvící lidé jen řekli „Žena kráčí“ nebo „Muž jede na kole“ - bez toho, aby zmínili cíl. Je to zřejmě proto, že lidé mluvící německy vidí svět v širších souvislostech, zatímco anglicky mluvící se soustředí na samu akci (což pochopitelně neznamená, že jeden jazyk je lepší než druhý, je jen jiný).

Toto rozlišení myšlení je důležité, protože se tak dá měřit právě schopnost bilignválů myslet v jazyce, kterým právě mluví. A pokusy to potvrdily. Když byla tato videa ukázána německo-anglickým bilingválům, popisovali scénu podle toho, v jakém jazyce jim byla promítána. Jednoduše: když mluvili anglicky, mysleli jako Angličané, když mluvili německy, mysleli jako Němci. Dokonce byli schopni „přeskočit“ v myšlení i během jedné věty, když je vědci překvapili náhlým přechodem z jednoho jazyka do druhého.

Bilingvní lidé o sobě často tvrdí to, co teď ukázaly výzkumy - že opravdu myslí jinak podle toho, v jakém jazyce právě přemýšlí. A nejen to: dokonce říkají, že také jinak pociťují emoce. Většina bilingválů má jeden jazyk jako mateřštinu a druhý je „cizí“, často však právě v tomto druhém jazyce myslí racionálněji, protože jim chybí hlubší verbální usazeniny v mateřštině, které mají často iracionální podstatu a ovlivňují myšlení emocemi.

Sierra Yoder začala rodit přesně podle plánu, během noci Všech svatých. Na sobě měla oranžové tričko s obrázkem dýně na břiše. Na ní bylo jméno jejich druhého syna a jeho předpokládané datum narození: Bentley. 10/31/15. Do porodnice s sebou Sierra a její muž Dustin nepřivezli žádné dětské propriety, pleny, nebo autosedačku, ve které by si Bentleyho odvezli domů.  Zabalili jen jednu věc – modrou dětskou kombinézu s hvězdičkami, na pohřeb. Očekávali, že syna pochovají velmi brzy po porodu.

Dustin a Sierra Yoderovi, jejichž příběh přinesl The Washington Post, žijí v Sugarcreeku, malém městečku v Ohiu. Už dlouho před porodem věděli, že jejich druhý syn trpí velmi zřídka se vyskytujícím poškozením, kdy se jeho mozek dostal ven z lebky. Doktoři jim předpovídali, že jejich syn nebude žít po porodu víc než pár minut. A pokud nezemře, zůstane ve vegetativním stavu.

Když se manželé tuto zprávu dozvěděli, rozhodli se pro potrat - ale noc před zákrokem si to navzdory silnému nesouhlasu lékařů rozmysleli.  A tak tedy na Dušičky vyjeli do porodnice. „Těšili jsme se, až ho potkáme, i kdyby to mělo být jen na hodinu“ řekla Sierra v rozhovoru pro The Washington Post. „Byli jsme jen hrozně vděční, že to dotáhl tak daleko a že ho uvidíme, budeme ho držet v náručí a uslyšíme ho dýchat. “

Ale Bentley měl jiné plány. Přežil nejen první hodiny po porodu, ale i první týdny – během kterých rodiče na radu doktorů začali hledat hospicovou péči. Neurochirurg na klinice v hlavním městě jim po testech řekl, že Bentleyův mozek je poškozen ve své venkovní i vnitřní části tak, že dítě prostě nemůže přežít. Proroctví se ale nevyplňovalo a chlapec navzdory občasným zdravotním problémům projevoval velkou vůli žít.

Když mu byli čtyři měsíce, vzali ho rodiče do kliniky v Clevelandu, kde jim doktoři řekli, že dítě mozek používá, takže zřejmě není poškozen tak, jak se soudilo. Tým v Clevelandu ale pochyboval o tom, že je možné bezpečně jej vrátit dovnitř Bentleyovy hlavy.

Pak přišel zázrak v podobě Bostonské dětské nemocnice. Tam manželé Yoderovi potkali lékařský tým, který podobné případy dělá několikrát do roka. Pětiměsíčnímu Bentleymu vyčníval v té době z lebky váček obsahující zhruba 100 centimetrů krychlových mozku. Část, která kontroluje motorické funkce, část, která umí řešit problémy a kontroluje zrak.

Bostonský tým vytiskl na 3D tiskárně model a na něm nacvičoval zásah. Aby mohli vyčnívající mozek vrátit zpátky, museli chirurgové počítat s rozšířením lebky a vložením speciálních destiček, které udrží část lebky otevřenou, aby mohl mozek lépe zapadnout zpět.

Operace začala 24. května. Oholili Bentleymu vlásky a dali se do práce. Už předem varovali rodinu s tím, že není jasné, jak velké poškození mozku může operací vzniknout.

Práce trvala zhruba pět hodin. „Když jsme je uviděli přicházet, bylo nám strašně.  Mysleli jsme, že se to nepovedlo, původně nám říkali, že bude operace trvat mnohem delší dobu.“ řekla Sierra novinářům.

Teď je Bentleymu sedm měsíců, je schopný udržet hlavu vzhůru, jí, směje se, užívá si den. „Narůstají mu vlasy, vypadá jako jeho bratr,“ říká Sierra Yoder.  Nikdo zatím neví, jak bude Bentleyho budoucnost vypadat. Doktoři jsou ale přesvědčeni, že ho čeká plnohodnotný život.

Většina z nás myslí na ryby maximálně v souvislosti s obědem, Jonathan Balcombe to má jinak. Jako ředitel Institutu pro vědu a politiku se zabývá výzkumem cítění a vnímání zvířat - a speciálně ryb. „Díky obrovským pokrokům v neurobiologii, sociobiologii a etologii jsme dnes schopni porozumět rybám víc než dosud, a dokážeme si představit, jak se jim jeví svět,“ cituje Balcombeho server Fresh Air.

Ve své knize What A Fish Knows: The Inner Lives Of Our Underwater Cousins (zhruba Jak to vidí ryba: vnitřní svět našich vodních příbuzných) Balcombe uvádí důkazy, že ryby mají vědomí sebe – nebo „vnímání“, které jim umožňuje cítit bolest, rozpoznávat lidi a pamatovat si. Podle Balcomeho bychom proto měli přehodnotit způsoby, jakým se v současné době loví a chovají ryby.

"Lidstvo zabije něco mezi 150 miliardami a dvěma bilióny ryb ročně. A způsob, jakým to dělá, je – aspoň co se komerčního rybolovu týče – docela depresivní,“ říká Balcombe. "Podle toho, co teď víme, by bylo potřeba v našem vztahu k rybám opravdu hodně věcí změnit.

Autor: Daniel Hoksza
Autor: Daniel Hoksza

V interview, které s Balcombem přinesl server npr.org, se hovoří o řadě věcí: o zmíněné schopnosti ryb rozpoznávat lidské tváře, o jejich etice a speciálních smyslových orgánech. Na ukázku dalšího tématu odcitujme příklad „nejelegantnějšího pokusu“, který Balcombe podle svých slov dokázal schopnost ryb cítit bolest. Což je mimochodem bolestná rána pro naši hezkou vánoční tradici vystavovat kapry na celé dny podmínkám pomalého dušení a stresu v kádi s vírou, že když ryby mlčí, nemohou přece trpět.

Zmíněný pokus provedla před několika lety bioložka z liverpoolské univerzity Lynne Sneddon. Použila skupinu 30 sladkovodních a pokusníky velmi oblíbených ryb známých mezi akvaristy jako zebřičky. Napřed nechala celou skupinu plavat v nádrži rozdělené na dvě komory; jedna byla vybavena kameny a vodními rostlinami, druhá měla jen holé stěny. Komory byly volně propojené a není těžké uhodnout, ve které z nich trávily ryby veškerý čas - v té „zařízené“, která jim dovolovala schovávat se, objevovat, něco zažívat.

A pak vědci náhodně rozdělili ryby na dvě poloviny. Prvním vpíchli do těla roztok žíraviny, která by jim měla způsobovat bolest, pokud by ji byly schopny cítit. Druhým vpíchli do těla neškodný roztok soli, jehož jediným bolestivým dopadem bylo píchnutí jehlou.

Obě skupiny se po vpíchnutí chovaly na první pohled úplně stejně - prostě dál plavaly v „zařízené“ části a rozdíl mezi nimi nešel rozpoznat. Pak ale výzkumníci ve druhé, holé části nádrže rozpustili látku tišící bolest. A hle - některé ryby najednou začaly trávit čas v téhle dosud odmítané oblasti. A vždycky šlo jen o ryby se žíravinou v těle, a ne s bezbolestným roztokem soli. „To považuji za hodně přesvědčivou demonstraci faktu, že ryby cítí bolest,“ říká Balcombe.

Video: Reportérka Aktuálně.tv Silvie Housková se ptala v Londýně účastníků poslední velké debaty před referendem o případném vystoupení Británie z EU.

Kulturní tip: Skype rozhovor s Taryn Simon. Galerie Rudolfinum, čtvrtek 23. června v 18 hodin. Poprvé v historii galerie mají diváci možnost zúčastnit se Skype rozhovoru s vystavujícím autorem. Taryn Simon bude s kurátorem Michalem Nanoru hovořit o své současné výstavě v Rudolfinu. O konceptech, které stojí za množstvím sesbíraného fotografického materiálu, i o přístupu k fotografii.  Co stálo za vznikem snímků; co musela podstoupit, aby se dostala do jinak nepřístupných prostor? Ptát se mohou i návštěvníci, vstup na přednášku je při předložení platné vstupenky na výstavu zdarma.

Taryn Simon • Autor: Profimedia, Eyevine portraits
Taryn Simon • Autor: Profimedia, Eyevine portraits

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].