V západní Evropě je jedna země v samém epicentru současné uprchlické krize, protože do ní přijíždí tisíce lidí z Afriky a Maghrebu měsíčně. Mít přehled o takovém množství lidí je asi nad síly každých úřadů a výsledný chaos je ideální prostředí pro přípravu (a provedení) teroristických útoků, které jsou v zemích na západ od Česka takřka na týdenním pořádku. Jak to, že se tedy Itálii, o níž je řeč, tyto zločiny doposud vyhýbaly, ptá se britský list The Guardian.
Důvody jsou dva. Zaprvé se Itálie od Británie, Belgie či Francie liší v tom, že v ní žije jen malý počet imigrantů v druhé generaci, kteří by se mohli radikalizovat (přeloženo dle zkušeností z dalších zemí: málo imigrantů z muslimských arabských zemí). A za druhé je to precizní práce italské policie, která má dost zkušeností z boje s tamní mafií a pravicovými i levicovými politickými teroristy v předchozích dekádách.
To dobře ilustruje případ Jusufa Zagby, který nedávno zabíjel na London Bridge. Italské policii (Zaghba se narodil v Itálii) byl znám a věděla, že představuje riziko. Jeho matka, Valeria Collina, vzpomíná, že pokaždé, když přistál v domovské Bologni, čekali na něj policisté a s mladíkem si promluvili. Důsledně a přátelsky. Zagba věděl, že je pod dohledem, a italské tajné služby měly aspoň jistý přehled. Možnost zabíjet dostal Zagba nejspíš proto, že britská MI5 na italské rady a varování nedala a Zaghbu nesledovala.
Mafie, ozbrojení fašisté a komunisté ve druhé polovině 20. století naučili italskou policii logistice - ví, koho a jak sledovat. Umí se infiltrovat do uzavřených skupin a její příslušníci jsou psychologicky zdatní v práci s potenciálními teroristy. Tamní bezpečnostní složky příkladně spolupracují a vyměňují si informace.
Sami italští strážci zákona ale vědí, že jim zásadně pomáhá italská demografie. V jiné zemi by jejich ozkoušené metody fungovaly o poznání méně. Už zmíněný malý počet druhogeneračních “rizikových” imigrantů doplňuje fakt, že v Itálii nejsou opravdu velká města. A v těch docela velkých (Řím, Milán, Bologna, Turín) zase nejsou imigrantské čtvrti podobné těm londýnským, bruselským nebo pařížským, které je těžké dlouhodobě mapovat. V Itálii převažují menší města, a to je výrazně přehlednější prostředí.
Zároveň platí, že italská policie má velké pravomoci: podle tamních zákonů je snadné i při malém podezření vyhostit občany druhých zemí. A je přípustné ve velkém odposlouchávat telefony. Zatímco v Británii či Spojených státech sledování komunikace budí obavy kvůli možnému zásahu do občanských práv, podle Guardianu panuje v Itálii společenská shoda, že rozsáhlé policejní pravomoci se vyplatí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
