pondělí 24. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Gerald Knaus možná zachránil EU. Jeho think-tank European Stability Initiative (ESI) v létě roku 2015 vymyslel evropsko-tureckou migrační dohodu, kterou posléze do praxe prosadila německá vláda. Podepsání dohody vloni v březnu prozatím ukončilo evropskou uprchlickou krizi: Z Turecka k řeckým ostrovům od té doby připlouvá jen zlomek původního počtu gumových člunů s žadateli o azyl a stejně dramaticky klesl i počet utonulých běženců.

EU nyní čelí sice výrazně menší, ale přesto trvale neudržitelné krizi na jiném místě. Z Libye do Itálie připlulo letos již 93 tisíc žadatelů, o třináct procent více než za stejné období minulého roku. V letech 2013-2016 do Evropy připlouvali většinou uprchlíci před válkou, letos však z Libye plují prakticky pouze ekonomičtí migranti ze západní Afriky a Bangladéše. Gerald Knaus v rozhovoru otištěném v aktuálním vydáním týdeníku Der Spiegel stručně představuje možné řešení situace, která začíná být zvláště pro Itálii neudržitelná. Rozhovor zatím není dostupný on-line, podrobné informace ale najdete na webu ESI.

Reklama
Reklama
Reklama

Potřebujeme s těmito státy podepsat dohody, že si vezmou zpět všechny občany.

Tweetni to

„Můžeme evropskou námořní hranici chránit jen pokud uprchlíci budou vědět, že bez opravdového nároku o azyl nemají šanci v Evropě zůstat. Prakticky žádnému evropskému státu se zatím nedaří vracet ekonomické migranty, jejichž žádosti o azyl byly odmítnuty, do jejich vlasti. Naprostá většina migrantů pocházejících z Nigérie, Senegalu, Gambie, Pobřeží Slonoviny nedostanou azyl, ale zůstávají v Itálii. A to ačkoli jsou tyto státy politicky stabilní,“ říká Knaus. „Potřebujeme s těmito státy podepsat dohody, že si vezmou zpět všechny občany, kteří do EU připlují po jistém smluvně stanoveném datu.”

Knaus pak jako příklad hodný následování uvádí dohodu mezi USA a Kubou z roku 1995. Desítky tisíc Kubánců připluli v první polovině 90. let ke břehům Floridy. I mezi nepřátelsky naladěnými vládami ve Washingtonu a v Havaně se poté podařilo najít dohodu: Kuba byla ochotna vzít napříště zpět všechny své občany, kteří připluli do USA po moři. Výměnou za to Spojené státy nabídly předem dohodnutý počet legálních víz pro Kubánce, které jejich držitelům umožnili cestu za prací nebo studiu v Americe. Pro vydání víza platila jasná pravidla, část z nich byla losovaná v loterii.

Dohodu s Tureckem pro EU prakticky sama vyjednala Angela Merkel. V jednání se západoafrickými vládami oproti tomu chybí jasný lídr. Knaus navrhuje, aby Německo, Itálie, Francie jmenovali nějakého vysloužilého evropského premiéra vrchním vyjednavačem, který by s africkými vládami tyto dohody vyjednal.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Promluvit veřejně o poruše příjmu potravy vyžaduje hodně odvahy. Promluvit o bulimii, když se jako muž pohybujete ve světě tak „chlapáckého“ sportu, jakým je ragby, vyžaduje speciální druh kuráže. Přesně to nicméně nyní učinil dlouholetý britský ragbyový rozhodčí Nigel Owens.

Šestačtyřicetiletý Owens trpí bulimií – poruchou příjmu potravy vyznačující se přejídáním a následným vyvolaným zvracením – bezmála třicet let. Teprve nyní ale vyhledal odbornou pomoc a také o svém problému obšírněji promluvil v dokumentu BBC věnujícímu se právě mužům a chlapcům trpícím bulimií či anorexií. Ačkoliv si tento typ obtíží obvykle spojujeme s ženami (podle odhadů zmiňovaných BBC jich je v Británii přes milion), zasahuje také muže – až čtyři sta tisíc.

Reklama
Reklama
Reklama

Je jich navíc stále více nebo o svém problém alespoň více mluví a žádají o pomoc. BBC zjistila, že počet mužských pacientů léčících se ambulantně za poslední tři roky narostl o více než čtvrtinu. Tento nárůst může být právě způsoben tím, že se muži více než v minulosti obracejí na lékaře. Byť stále ne v dostatečném množství, jak naznačují studie na toto téma. Britská organizace Beat odhaduje, že pomoc vyhledá jen jeden muž z deseti.

Muži mají strach ukázat slabost, stydí se přiznat, že něco v jejich životě nefunguje, jak má.

Tweetni to

Muži to mají těžší mimo jiné také proto, že lidé si obvykle tyto nemoci spojují s ženami, a méně si tedy u mužů všímají varovných signálů. Důvody a okolnosti jsou nicméně podobné jako u žen. Velmi často jde o zástupné vyjádření jiného problému. Pro Nigela Owense byl spouštěcím momentem okamžik, kdy si jako mladík z malého města uvědomil, že je gay, a coby kluk s nadváhou dospěl k názoru, že se nikdy nebude líbit mužům, kteří se líbili jemu. Přejídání a zvracení pak zkombinoval s častým cvičením, kde si ke všem svým problémům přidal závislost na steroidech. Hluboká deprese, do níž následně upadnul, pak v jeho pětadvaceti letech vyústila pokusem o sebevraždu. S nemocí zápasil až do svých šestatřiceti, kdy jej do kruté reality probudila rakovina jeho matky.

Na čas se mu podařilo nad bulimií vyhrát, ale před třemi lety jej stres ze zkoušek fyzické kondice, které jako rozhodčí absolvoval před světovým šampionátem, stáhl zpět. Dnes se léčí a doufá, že jeho odvaha inspiruje další muže. „Muži mají strach ukázat slabost, stydí se přiznat, že něco v jejich životě nefunguje, jak má. Máme být ti silní. Dospěl jsem ale k závěru, že svěřit se příteli, kolegovi, lékaři nebo členovi rodiny je příkladem velké síly,“ říká Owens.

Reklama
Reklama