Prezidentem Filipín se stal nelítostný starosta města hříchu

Filipínci si zvolili za prezidenta muže, který jako by vyskočil ze stránek noirového komiksu Sin City - město hříchu. Rodrigo Duterte se prohání na motorce, má rád krásné ženy i viagru a nebojí se vzít spravedlnost do svých rukou. To vše doprovází drsnými hláškami. „Ano, zabíjel jsem lidi. Před třemi měsíci jsem zabil“ - tady se na chviličku zamyslí - „asi tři," řekl loni s ledovým klidem reportérce v televizním interview.

Jednasedmdesátiletému politikovi se nepřezdívá Punisher jen tak pro nic za nic. Když  starostujete městu Davao, což je něco jako filipínský ekvivalent sicilského Palerma, musí se to na vás podepsat. Během více než dvacetiletého panování udělal Duterte z jihofilipínského města jedno z nejbezpečnějších míst v zemi, jak se chlubil během volební kampaně, během které si oblíbil zejména líbání svých fanynek.

Duterte, který vyhrál s velkým náskokem, po zvolení oznámil, že chce změnit ústavu a udělat z centralizovaného systému federální. Chce tím vyslyšet přání venkovských obyvatel, kteří si stěžují, že hlavní město Manila spolkne všechny peníze a zbytek země tluče bídu s nouzí. Je otázka, zda splní i další sliby. Pokud bude řídit stát tak, jako vedl své město Davao, čeká Filipínce režim hodně tvrdého skautského tábora: zákaz nočního karaoke, prodeje alkoholu, zákaz nočního vycházení nezletilých po desáté hodině. Komik John Oliver ho ve své show nazval Donaldem Trumpem východu.

Německý týdeník Die Zeit přinesl dlouhou esej o budoucnosti levice - evropské i americké. (Originál najdete tady, anglický překlad zde.) Jmenuje se Dokáže levice ještě bojovat? - a jak správně tušíte, odpověď je, že s bojeschopností tradičních (ale koneckonců i netradičních) dělnických stran to není nijak slavné.

Co se stalo? Lidé směřující do Evropy z Blízkého východu a Afriky podle autorů Bernda Ulricha (zástupce šéfredaktora Zeitu) a Rainera Forsta (profesora politologie z Frankfurtu nad Mohanem) definitivně ukončili dobu, kdy bylo možné globální nespravedlnost schovávat za roh. Provinile o ní vědět, přesto žít dál západním způsobem života, případně se vykupovat individuálními nákupy kozy nebo bezpečného porodu, případně státní rozvojovou pomocí. Uprchlíci, ať už “humanitární” nebo “ekonomičtí”, nám přišli (nevědomky) říct, že ani kozy, ani pár miliard dolarů ročně nestačí.

Z nerovnosti mezi Západem a Jihem - jak podle autorů zní dnešní terminologie, ale možná by bylo přesnější Severozápadem - se stalo něco, co už Zápaďané nemohou odsouvat za oponu, protože jim vstupuje do života. A vstupovat nepřestane. V tomhle smyslu se nespravedlnost narovnává.

Spravedlnost, rovnost, solidarita, to jsou přitom všechno témata tradiční levice. Jak to že tedy tyhle strany v Evropě klopýtají? A nejen tam. Bernie Sanders sice slavil (a pořád slaví) překvapivý úspěch, ale je také pravda, že výše popsanou situaci mnohem víc využívá Donald Trump - a jeho řešením je uzavírání, nepřátelství a hájení už neuhájitelného světa. Což platí také pro starý kontinent (viz Francii, Rakousko, koneckonců i Německo).

Podle autorů totiž tradiční levice nepochopila, že s národními recepty neuspěje. Může to zkoušet, ale výsledek bude tristní, nepřesvědčivý a kolísající, či lépe řečeno padající volební preference tomu odpovídají. A to nemůže trápit jen straníky a jejich příznivce - právě kvůli nástupu populistů, jimž bezradná levice dělá prostor. A koneckonců i ona přijala “jazyk nespravedlnosti” a dělení na my a oni. To je přitom zásadní překážka v řešení problémů dnešního provázaného světa. Jak píší autoři: “tvrdí hoši budou mluvit o naivitě. Potíž je v tom, že dnešní tvrdí hoši (ti, kteří zavírají hranice a vyhošťují celé skupiny lidí jedním rázem, pozn. red.) jsou daleko větší snílci než domnělí naivové.”

Jak už to u podobných esejů bývá, rozbor problému je precizní, nabídka řešení poněkud méně. Jistou esencí je věta “je třeba zevrubné analýzy příčin a propojeností, aby bylo možné zformulovat mezinárodní a strukturální řešení”. Díky za radu. Levici nečeká úplně snadný úkol.

Zevrubnou analýzu provedli i ve firmě Kalašnikov. A legendární zbrojovka došla k tomu, že kvůli sankcím už obchod nejde tak dobře, jak šel, a finanční díru je třeba zalátat (doslova). Tedy módní kolekcí! Nebude ovšem to asi úplně nic hezkého, protože podle vlastního vyjádření se firma snaží “zachytit rostoucí vlastenectví v Rusku, spjatého s tématem války”.

Ale vlastně je to dobrá zpráva. Třeba si všechny zbrojařské firmy uvědomí, že lidé se daleko raději strojí, než navzájem zabíjejí. Nejnebezpečnějším výrobkem amerického Boeingu pak bude srolovaný mokrý ručník - a levici se určitě uleví.

Lidsko-právní organizace Human Rights Watch obvinila turecké bezpečnostní síly ze střelby na uprchlíky, kteří se snaží překročit hranici mezi Sýrií a Tureckem. Podle zprávy HRW bylo v březnu a dubnu zastřeleno pět Syřanů a dalších 14 jich bylo zraněno. Turecké úřady obvinění odmítají, stejně jako předchozí zprávu Amnesty International.

Turecko-syrská hranice je od minulého srpna uzavřena. V Turecku již žije kolem 2,5 milionu syrských utečenců a vláda v Ankaře požaduje zřízení bezletové zóny na severu Sýrie, kde by uprchlíci mohli v bezpečí žít. Proti je Asadův režim a Rusko, které by takový krok považovalo za agresi – ale i západní státy, které nechtějí konfrontaci riskovat.

Ve Venezuele, která patří ke státům s největšími zásobami ropy, lidé nemají elektřinu, stojí v dlouhých frontách na cokoli, státní zaměstnanci pracují jen dva dny v týdnu, protože stát nemá na výplaty, a docházejí mu dokonce i bankovky, protože inflace zrychluje. Jak je možné, že v takové situaci se lidé nebouří?

Text agentury Bloomberg zkoumá příčiny a cituje historika Alejandra Velasca: „Venezuela už zažila diktátory a autokraty, ale je rozdíl, když jedna strana kontroluje všechna patra moci v jednom období, což je dnešní případ.“

Následník Huga Chaveze prezident Nicolas Maduro sice prý není žádný génius, ale také to není hlupák a dokázal soustředit moc do svých rukou natolik, že opozice, i když před několika měsíci vyhrála volby, je prakticky bezmocná. „Lidé jsou unaveni, ale také si zvykli na strádání a stání ve frontách, jako kdyby už neočekávali, že něco vůbec může fungovat,“ říká politolog Javier Corrales.

Drony, miniaturní bezpilotní stroje řízené na dálku, už nepatří jen do výbavy armády. Minulé Vánoce dostalo dron jako dárek na milion Američanů - a jak píše server Quartz, tohle zařízení již brzy dramaticky promění byznysové prostředí. Jak odhaduje analýza společnosti PwC, komerčně využívané drony zastanou práci v hodnotě 127 miliard dolarů.

Díky kamerám, které se na drony instalují, zastanou bezpilotní letadla bezpečnostní dohled a nahradí i práci kameramanů v médiích; zastanou také nebezpečnou práci v dolech nebo na stavbách. Společnosti jako Amazon navíc pomocí dronů plánují doručovat balíčky. Vůbec největší úsporu mají drony přinést v infrastruktuře od energetiky po těžbu ropy, kde mohou ušetřit až 45,2 miliard dolarů.

Video: Jídlo, které se tiskne.

Watch this video on The Scene.

Kulturní tip: Okupace ve 26 obrazech.  ČT art 10.5.2016  21:10

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery