Denní menu

středa 19. 4. 2017

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Když o něčem vytrvale měsíce tvrdíte, že se nestane dřív než za tři roky, a pak zničehonic oznámíte, že se to stane za měsíc a půl, je jasné, že to leckoho překvapí. Přesněji – úplně všechny. Překvapené reakce na oznámení britské premiérky Theresy May, že parlamentní volby nebudou v roce 2020, jak dlouhodobě slibovala, ale už zkraje letošního června, nicméně rychle vystřídaly debaty, co tenhle krok bude znamenat pro nedávno oficiálně zahájený Brexit.

Motivace, která premiérku vedla k zásadnímu obratu, mohla být několikerého druhu. Připomeňme si, že jedno z nejklíčovějších jednání v dějinách země vede politička, která se v čele své strany zatím neucházela o podporu voličů. Namísto toho byla loni do úřadu vybrána poté, co z něj odstoupil architekt referenda a vítěz posledních voleb David Cameron. Dnes je Theresa May nejpopulárnější političkou v zemi – byť je v tomto kontextu zvláštní, pokud se premiérka plánuje vyhýbat televizním debatám, jak o tom na základě informací z Downing Street píše BBC.

A k tomu klíčová jednání vede za situace, kdy nemá úplně stabilní podporu ani ve vlastní straně, což se jasně ukázalo při projednávání několika zákonů z poslední doby, třeba při návrhu vyrovnat odvody zaměstnanců a živnostníků. May je totiž vázaná manifestem, s nímž šli konzervativci do voleb v roce 2015 a který měl podle tehdejších očekávání projít značnou revizí po prodloužení koaliční spolupráce s liberálními demokraty. Jenže po překvapivě jasném vítězství konzervativců nebyla koalice potřeba a manifest nyní funguje v konzervativní straně coby zdroj vnitrostranického pnutí, což je poslední věc, kterou premiérka nyní potřebuje. (Blog konzervativního časopisu Spectator nabízí sérii bodů, které nejspíš z manifestu vypadnou.)

Reklama
Reklama

Předčasné volby by tak měly May zajistit jasný mandát od voličů, zbavit ji svazujícího stranického manifestu a dát jí jasnější většinu, která se očekává na základě průzkumů veřejného mínění. Silnější většina v parlamentu pak bude také klíčová ve finálním hlasování o podmínkách odchodu země z EU. Přidejme ještě pohled, který říká, že pokud by se volby odehrály v roce 2020, začátek kampaně by se časově shodoval s klíčovou fází vyjednávání s EU a jednotliví ministři by mohli být vedeni spíše snahou zalíbit se voličům.

A nyní k otázce, která všechny zajímá: co bude tahle změna kurzu znamenat pro Brexit? Jednu z odpovědí nabízí deník The Guardian, který píše, že předčasné volby odchod z EU definitivně a nezvratně pojistí. Jak list připomíná, z reakcí řady evropských politiků bylo možné v uplynulých měsících vyčíst jistou naději, že Britové si celé ještě rozmyslí. Že sice oficiálně zahájili odchod, ale že je stále možné se mu vyhnout. EU má nakonec na kontě řadu „opravných“ referend o zásadních otázkách.

Předčasné volby však tyto naděje rázně ukončí. S očekávanou podporou voličů, kteří budou ve volbách hodnotit jak dosavadní výkon kabinetu při vyjednávání s EU, tak rozhodnutí odejít jako takové, už nebude pochyb, že „Brexit znamená Brexit“ -  jak premiérka ráda opakuje.

Jistě, výsledek voleb nemusí dopadnout tak jasně podle očekávání jak by se mohlo zdát. Strany, které chtějí rozhodnutí odejít z EU ještě zvrátit, zaznamenaly prudký nárůst žadatelů o členství (liberálním demokratům během hodiny od premiérčina oznámení jich přibyla tisícovka). Vyrojily se spekulace, že se do kampaně zapojí ex-premiér Tony Blair, který i bez aktivního zapojení vyzývá občany, ať podpoří anti-brexit partaje. A hodí se připomenout, že stejně jako v dalších zemích, také v Británii průzkumy často míří vedle. Čekají nás zajímavé týdny.

Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

V řece Hudson nalézá policie mrtvé lidi poměrně běžně, nakonec nikoliv překvapivě v tak zalidněném městě, jakým je New York. Mrtvola ženy, k níž byli policisté přivoláni minulé úterý, však přitáhla větší pozornost, než je zvykem. Šlo totiž o pětašedesátiletou Sheilu Abdus-Salaam, soudkyni newyorského odvolacího soudu, kde působila od roku 2013. Průlomové bylo její jmenování proto, že se stala vůbec první černošskou soudkyní v bezmála stosedmdesátileté historii dvora.  Mluvilo se o ní také jako o první muslimské soudkyni, nicméně islám nevyznávala.

Jak píše list The New York Times, Abdus-Salaam se – věrna svým dělnickým kořenům – stala u soudu „jedním z nejspolehlivějších a nejvytrvalejších liberálních hlasů“, u něhož nacházeli zastání ti nezranitelnější členové společnosti. Chudí, imigranti, lidé psychicky nemocní. Případně lidé, kteří našli odvahu upozornit na neetické či kriminální jednání velkých firem.

V jednom z prvních případů, na kterém jako právnička pracovala, vyhrála pro skupinu třiceti řidiček autobusů antidiskriminanční žalobu, v níž si stěžovaly, že je na rozdíl od mužských kolegů odmítal zaměstnavatel povýšit. Minulý rok pak vynesla průlomové rozhodnutí, v němž rozšířila práva nebiologických rodičů ze stejnopohlavních svazků žádat po rozchodu o svěření dítěte do péče či o možnost dítě vídat. Soudkyně krok odůvodnila tím, že právo musí reagovat na rostoucí počet rodinných konstelací, které se v moderní společnosti objevují.

Reklama
Reklama

Ačkoliv policie na těle právničky nenašla žádné známky „cizího zavinění“ a prohlásila, že soudkyně si nejspíš sama vzala život, spekulace o tom, co přesně se stalo, neustávají ani po týdnu. Sloupkařka deníku Boston Globe Renée Graham připomíná, kolik konspiračních teorií se okamžitě vyrojilo na sociálních sítích. Nakonec není divu v současné neklidné politické a společenské atmosféře Spojených států. „V našem nalomeném národě musel někoho zaskočit černošský úspěch do takové míry, že této ženě ublížil – tak zní konspirační argumenty,“ píše Graham, mimochodem sama černoška.

Sama nepopírá, že to tak možná bylo. Nicméně dodává mnohem zajímavější vysvětlení těchto reakcí. Sebevražda je v americké společnosti tabu, mimořádně velké tabu je v její afroamerické části - a zcela nepředstavitelná je pak u někoho, kdo dosáhl velkých úspěchů. Lidé, jejichž předci tak dlouho bojovali za přežití a za dosažení základní lidské důstojnosti a práv, mohou sebevraždu chápat coby „nejhorší hřích“. Přitom jsou na pionýry, tedy na ty, kteří něčeho dosáhli „jako první“, kladeny často nerealistické nároky.

Gragam zároveň do příběhu dodává důležité dílky, díky nimž se sebevražda nejeví jako záhada, ale naopak jako možné vysvětlení. Vlastní život si totiž vzala jak matka Sheily Abdus-Salaam (v roce 2012), tak její bratr (o dva roky později) - a oba kolem Velikonoc.

Reklama