Ještě předtím, než přinese čtvrteční menu zprávu, musí přiznat, že o jejím obsahu má dlouhodobé pochybnosti. Jde přitom o osvědčenou otázku sociologického bádání po celém světě, která se ptá na sympatie k jednotlivým národům a státům. Na otázku “Jak jsou vám sympatičtí ti a ti” je totiž po krátké úvaze jediná správná odpověď na všechny národy: “Nijak”. Neexistuje sebemenší důvod, aby někomu byli například všichni Švédové sympatičtější než všichni Portugalci. A to jsou ještě v tuzemském kontextu národy nevinné a nepříznakové. Chléb se v Česku z dějinných i aktuálně politických důvodů láme u Židů, Romů, Arabů, Němců či Rusů.
V momentě, kdy tazateli řeknete “Chorvati mi nejsou sympatičtí”, je možné v tom číst hluboce zažranou špatnou zkušenost od letního moře, což je sice hloupé a nesmyslné, ale pořád ještě v zásadě neškodné. S větou “Židé mi nejsou sympatičtí” začnou na dveře klepat dějiny a s větou “Arabové mi nejsou sympatičtí” zase Tomio Okamura. Přitom odpověď neznamená, že vám všichni Arabové či všichni Židé jsou nesympatičtí. Jen vám nejsou o nic sympatičtější než třeba všichni Poláci. Což je vlastně mravnější než být ze všech Židů či všech Arabů automaticky nadšený. Podobný výzkum se dělá zpravidla na škále 1 až 5, ale když dáte všem národům trojku, za prvé sabotujete dotazování a za druhé ve výsledku vyjdete z výzkumu jako někdo, kdo nemá nikoho rád či ráda.
Druhou možností je otázka na sympatie k jednotlivým státům, což už je uchopitelnější. Je možné argumentovat, že Švédsko je sympatičtější než Uzbekistán, protože jedno je svobodná země, kde panuje blahobyt, a druhé je krutá diktatura, kde panuje chudoba. Z pohledu běžného Čecha je ale podivné poměřovat třeba Švédsko a Finsko. V čem podstatném se liší? A zmíněné Švédsko a Portugalsko? Švédové jsou bohatší, je tam zima a mají Balt, v Portugalsku je lepší jídlo, i v únoru je tam příjemně a jeho břehy omývá Atlantik. Co z toho se ovšem počítá? Dají se z toho vyvodit nějaké “sympatie”?
To všechno jsou však jen řeči, protože ve skutečnosti se tato otázka se ptá na předsudky, iluze či strachy; ty spolehlivě měří. A nyní tedy můžeme přejít k samotné zprávě.
Polské centrum pro výzkum veřejného mínění CBOS zveřejnilo zprávu, že Poláci přestávají mít rádi okolní svět. Míra sympatií k cizím národům klesla u všech, ale naprosto u všech, na které se tazatelé ptali. U Čechů (kteří i tak vedou), Italů, Američanů, Rusů, Syřanů, Němců, zkrátka po celé planetě. CBOS nenabízí vysvětlení, ovšem byl by v tom čert, kdyby se v pohledu občanů na svět neodrazila rétorika politických vůdců.
Ti v polském případě bez ustání varují před nebezpečím z Berlína, Bruselu, Moskvy a Blízkého východu. Politickým tématem posledních týdnů je v Polsku boj za ochranu dobrého jména Polska ve světě, především v souvislosti s událostmi druhé světové války - což zaprvé znamená, že ho má někdo úmyslně ohrožovat, a za druhé vedlo k vážné roztržce s Izraelem a Ukrajinou. Pokud politici prezentují celý okolní svět jako hrozbu, což je někdy oprávněně, ale většinou nesmyslně, výsledkem je pak všeobjímající nedůvěra, nechuť a nepřátelství.
Ostatně pokud se podíváme na zatím poslední, říjnové výsledky z Česka, kde se CVVM ptá na sympatie k jednotlivým státům, zjistíme, že s výjimkou Japonska a Izraele, které mírně povyrostly, spadl v očích Čechů okolní svět úplně stejně jako u sousedů Poláků.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
