Pokémon Go má kořeny v Dračím doupěti

Obyvatelé Nice se postupně vyrovnávají se čtvrtečním hororem ve městě. Luxusní Promenádu Angličanů, kde jednatřicetiletý Tunisan Mohamed Bouhlel 14. července večer rozjezdil kamionem 84 lidí, zaplavilo moře květin, plyšových hraček – mezi oběťmi bylo také deset dětí – a oblázků se vzkazy od těch, kdo ztratil někoho, koho miloval. Zhruba 1700 metrů odsud, v místě, kde Bouhlela po jeho smrtonosné jízdě zastavila policejní kulka, vyrostl také památník. Nebo spíš antipamátník. Na silnici, kam policisté položili Bouhlelovo tělo, někdo křídou napsal vzkaz „Vrahu!“ a „Srabe!“ - a místní sem začali nosit odpadky jako výraz pohrdání nad útočníkem. Mnohý kolemjdoucí si na vršící se hromadu záměrně odplivne nebo sem odhodí cigaretu.

Pokračující vyšetřování události zároveň přineslo nový vhled do profilu Mohameda Bouhlela. Náboženská radikalizace u něj podle všeho nastala těsně před útokem – kriminalisté na základě analýzy dat z jeho mobilu a emailového účtu mluví o řádu několika málo týdnů. Mnohem delší je však jeho historie násilných výpadů proti okolí a patologického chování vůči nejbližším.

O tom, že Bouhlel fyzicky napadal manželku, s níž se právě rozváděl, se už psalo. Nyní se k násilným útokům ze strany svého zetě přiznala i tchýně; a ta také svěřila francouzským médiím, že se Bouhlel choval agresivně vůči svým třem dětem. Jednou měl například rozpárat nožem jejich plyšové hračky a nejstarší dceři se údajně vykálel na postel.

Bouhlelův otec vypověděl, že jeho syn bral v minulosti medikamenty, protože se u něj jakákoli psychická nepohoda projevovala extrémně agresivním chováním, „kdy rozmlátil všechno a zmlátil všechny ve svém okolí“.

V souvislosti s informacemi o agresivním chování Bouhlela vůči jeho ženě připomíná novinářka Melissa Jeltsen v deníku Huffington Post, že sklony k domácímu násilí a obecně násilí vůči ženám coby nejzranitelnějším elementům v jejich bezprostředním okolí vykazují masoví vrazi často. „Dokonce až příliš často,“ píše reportérka a připomíná, že také střelec v gay klubu v americkém Orlandu v minulosti mlátil svoji ženu a stejně na tom byl Micah Johnson, který zastřelil v Dallasu pět policistů. Johnson před útokem fyzicky napadl kolegyni-vojačku, která následně požádala o soudní ochranu. Melissa Jeltsen proto uzavírá, že jednou z cest, jak zastavit potenciální masové vrahy - nebo se o to aspoň pokusit - je „poslouchat jejich ženy“.

Na stejné téma agentura Reuters připomíná, že se proměnil profil útočníků poháněných radikálním islámem. Od zbožných učedníků Alláha z útoků 11. září jsme se dostali k psychicky narušeným a sociálně deprivovaným lidem, které víra nezajímá a pro něž útoky slouží jako ventil nahromaděných vzteku a nenávisti. Reuters připomíná nedávnou studii Europolu, podle níž má 80 % stoupenců Islámského státu kriminální minulost a 20 % trpí mentálními poruchami.

Pokus o vojenský převrat v Turecku, jeho neúspěch a jeho následky, vyvolává řadu otázek a spekulací; zkrátka hýbe světem. A musel řádně zahýbat i s každým, kdo něco tuší o uskladnění amerických vodíkových bomb ve světě. Protože čtvrtina zásob těchto zbraní celého NATO - a tedy amerických, protože nikdo jiný než Američané vodíkové bomby v alianci nemá - je v dost prekérní pozici. Konkrétně na turecké základně Incirlik, která je strážená tureckými silami, jak je v NATO běžné. 

V sobotu ráno však byla základna odstřižená od elektrické energie a několik hodin poté, kdy ještě spoléhala na vlastní generátory, byl v rámci armádních čistek zatčen její velitel kvůli údajné podpoře vojenského puče. Nic z toho nezní jako ideální místo pro skladování nejničivějších zbraní, jaké známe - a už vůbec ne na základně, která leží sto kilometrů od syrských hranic, kde operují bojovníci Islámského státu.

Ostatně turecká základna je zdrojem starostí dlouhodobě. V polovině sedmdesátých let se na okraji války ocitli dva členové NATO, Řecko a Turecko. Na území obou se tehdy nacházely vodíkové zbraně. Z Řecka proto Američané raději bomby stáhli a na tureckých základnách je v tichosti dočasně „zneprovoznili“. I obavy, že jejich bombu pošle libovolným směrem neamerický personál, mají Spojené státy dlouhodobě.

Například ty „turecké“ jsou osazené zvláštním kódovým mechanismem, který by tomu měl zabránit. Potíž je, že na světě je dost - respektive extrémně málo, ale pořád dost vzhledem k situaci, o níž se bavíme - lidí se schopnostmi jej v řádu minut obejít a bombu zprovoznit. A jak ukázal šest let starý incident z Belgie, kde se protiatomoví aktivisté hodinku procházeli po pozemcích vojenské základny a pak na vnitřní stranu ochranného krytu nalepili protestní nálepky, ani dostat se přes plot zase není takový problém.

Zdá se, že dnes už jsou bomby v Incirliku zase v relativním bezpečí. Jedna věc ale může pozorovatele zarazit - vodíkové bomby se na místo určení dopravují bombardéry, nikoliv pomocí raket. A na Incirliku není žádný stroj, který by to svedl; ani americký, ani turecký. Takže ničivá zařízení čekají v podzemí. A třeba německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier se ptá: K čemu proboha vlastně jsou takové věci? Příliš těžkopádné k použití a příliš nebezpečné ve své vlastní existenci…

Případ sedmnáctiletého Afghánce, který v pondělí večer ve vlaku v Bavorsku těžce zranil sekyrkou čtyři hongkongské turisty, zřejmě nebude akcí narušeného jedince. Alespoň zdá se. Mladík měl během svého řádění vykřikovat „Alláhu Akbar“ a vyšetřovatelé u něj doma později našli ručně kreslenou vlajku Islámského státu.

Afghánec přišel do Německa jako uprchlík před dvěma lety na vlastní pěst, bez doprovodu rodiny, a před rokem požádal o azyl. Posledních čtrnáct dnů žil v pěstounské rodině v Ochsenfurtu ležícím jižně od Würzburgu, kam regionální souprava mířila.

Islámský stát se k útoku okamžitě přihlásil, zda však mladého Afghánce instruoval, nebo „jenom“ inspiroval, nebylo z prohlášení zřejmé a mladík na to nestačil odpovědět. Policie jej na útěku zastřelila poté, co zaútočil také na přivolané strážce.