Odminování afrických zemí vázne, dárci míří na Blízký východ
Před třemi lety dosáhl východoafrický Mozambik velkého úspěchu - po víc než dvacetiletém úsilí, které nastoupilo po víc než třiceti letech války, byla kdysi zaminovaná země prohlášená za min prostou. Agentury Spojených národů a další organizace od konce tamního konfliktu zlikvidovaly přes tři sta tisíc výbušných zařízení; lidé přestali zbytečně umírat na cestách nebo při práci na poli a hospodářství začalo vzkvétat.
Na takový příběh se ovšem stojí v Africe dlouhá fronta, jak píše server Quartz. Angola, Čad, Etiopie, Senegal nebo Somálsko (ani to není plný výčet) se rovněž snaží se zahraniční pomocí zbavit svá území nášlapných nebo protivozidlových min. Nejenže však tahle práce stále není hotová, navíc se zpožďuje. A nepřímo za to může Blízký východ. Valná část prostředků mezinárodních, národních i nevládních dárců a organizací míří právě do oblasti pustošené největší válkou současné doby. Což znamená, že na Afriku zbývá méně. Vlastně jí hrozí, že bude zapomenutá.
Což je smutné, ale přirozené. Peněz není neomezené množství a situace na Blízkém východě je nejurgentnější. Podle mezinárodních organizací, které se odminovávání po celém světě věnují, tak musí africké země - ale nejen ony, nýbrž všechny postižené státy, na které není upřená mezinárodní pozornost - změnit pohled na čištění vlastního území od min.
Je to sice v prvé řadě humanitární problém, a tak je také nejčastěji zobrazován - v globální mysli jsou nášlapné miny spojené s obrazem zraněného dítěte. Bezpečná krajina však znamená také investici, protože cesty bez rizika znamenají snadnější obchod a rozvoj. “Skoncujme s utrpením” je pravdivé motto. Ale pokud ho vlády postižených zemí doplní souslovím “…a začněme s blahobytem”, mají pak větší šanci, že výpadek mezinárodních fondů nahradí penězi nových, především soukromých dárců.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studně
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
