Že ve světě politiky už nějaký čas - mezníkem je nejspíš finanční a následná hospodářská krize - nevede dělítko v zavedených pojmech levice – pravice, kde klíčovými tématy jsou postoj k soukromému vlastnictví či roli státu, je známá věc. Nově dělení je mezi zastánci otevřeného a uzavřeného světa (nebo mezi libertariány a autoritáři, chceme-li to pojmenovat jinak) a pravolevé spektrum to staví na hlavu.
Skalní libertarián totiž může být jak volič levicových, tak pravicových stran (třeba volič progresivního křídla sociální demokracie, nebo liberálnější části TOP 09, abychom zůstali v tuzemsku). A samozřejmě naopak: levicoví autoritáři jsou voliči komunistů, Tomia Okamury nebo Jana Veleby, na druhé straně je to třeba protievropská část občanských demokratů.
Co je hlavní příčinou nového rozkolu? Především je to vysokoškolské vzdělání, jak ukazují detailní průzkumy veřejného mínění po i před hlasováními, která nové dělení reprezentují. Tedy Brexit, americké prezidentské volby, brzy uvidíme německé a francouzské volby - a jistěže i české parlamentní volby. Vzdělaní lidé jsou zastánci otevřeného světa. I ti, kteří nutně neprosperují. Studenti zatížení dluhem nebo studenti vstupující na nejistý trh práce. Jsou jistě nespokojení se stavem věcí - ale buď z toho neviní globalizovaný svět, anebo jsou pro ně hodnoty otevřeného světa cennější než vlastní ekonomický prospěch.
To ale nutně neznamená, že vzdělaní lidé mají vždycky pravdu. Třeba v případě Brexitu to zatím je přesně naopak. Jeho odpůrci (tedy převážně vysokoškoláci) si zcela vážně mysleli, že den po hlasování se zhroutí britská ekonomika a možná i všechny burzy planety. A že svět se pohrouží do temnoty. To se, jak známo, nestalo, pravdu spíš měli “ti nevzdělaní” - Británie je nadále Británií a první ekonomická čísla ukazují, že Brexit žádný katastrofální dopad neměl. Neměl vlastně žádný.
Kdo z těch, s nimiž se přátelíte, chodíte, chodili jste či trávíte čas, nenavštěvoval vysokou školu?
Tedy zatím. Nikdo nemůže tvrdit, že Brexit se Británii zle nevyplatí v dlouhodobějším horizontu - pěti deseti let, jedné či dvou generací. Jak říká stará pravda, po pádu Konstantinopole se také pekl chleba jako den předtím. Že by se ovšem na následující tři století svět nepohroužil do temnoty, to se úplně říct nedá. Obava z rozhodnutí mas - “těch nevzdělaných a nevědoucích”, kteří prý upřednostňují krátkodobé impulzy před dlouhodobou rozvahou - je stejně stará jako demokracie sama. Bál se jí Platón, bál se jí Milton Keynes.
Každá společnost je plná nerovností, jež způsobují pnutí v demokratickém státě. V čem je tedy současné dělení jiné? A je vůbec jiné? Není to jen dobře známá obava (vzdělaných, majetných, rodově privilegovaných) elit z nových pořádků? A není to obava krátkozraká? Vždyť všechny staré elity se nových pořádků bály. Ale tehdejší nové pořádky vedly ke světu, jaký známe dnes – a o který se dnes vzdělané elity bojí.
Ne. Je to jiné, říká v citovaném textu britský Guardian. Protože dnes napadané privilegium je vzdělání - vědění, expertiza, rozum. Uctívané a nezpochybňované hodnoty západní civilizace. V dnešní společnosti je vzdělání vstupenkou do společenské elity. Zdaleka ne každý, kdo má vzdělání, má moc. Ale skoro každý, kdo má moc, má vzdělání. Ty dole, neprivilegované pěti lety na studiích, to pak vede k logické otázce. Opravdu tihle lidé (experti všeho druhu) slouží vědění, opravdu to, co říkají, říkají kvůli pravdě samé, nebo spíš kvůli vlastním skrytým zájmům? To v době, kdy majetní hájily své majetky a šlechtici svá privilegia, nebývalo. Byla to čistá hra a hodnota vědění stála stranou, nedotčena.
A pak je tu druhá věc: v západním bohatém světě se vlastnictví diplomu rozmohlo natolik, že brzy bude lidí s vysokoškolskou zkušeností padesát procent. Ani to dříve nebývalo a vedlo to k tomu, že vzdělání lidé se přirozeně rozprostřeli celou společností. Když je vás deset nebo patnáct procent, nemůžete se přátelit, ženit a vdávat jen v rámci úzké skupiny. Pokud je vás čtyřicet procent nebo polovina populace, jde to už snadno - a přirozeně.
Vy, čtenáři s diplomem nebo alespoň pár zápočty, se tedy cvičně zeptejte sami sebe: kdo z těch, s nimiž se přátelíte, chodíte, chodili jste či trávíte čas, nenavštěvoval vysokou školu? Vzdělaní lidé se sdružují a plodí děti, které nejspíš také půjdou na vysokou školu. Propast a hlavně smrtelná nedůvěra mezi oběma skupinami se prohlubuje.
Jak už to tak u podobných esejů bývá, nekončí návodem. Pouze konstatuje, že politici musí tuhle propast překlenout a “že to nebude lehké”. Dnešní menu pouze preventivně nahlas přemítá: řešením asi nebude rušení vysokých škol.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
