středa 18. 4. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

České servery mají občas zásadně jiné starosti než ty světové, takže pokud jste odkázáni na jejich zpravodajství, vám něco může uniknout. Jako třeba v úterý poměrně významné vystoupení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona před evropským parlamentem  (mezi jinými Financial TimesBBCReutersThe New York TimesEl PaísEl MundoThe Wall Street Journal)

Vystoupení mělo rozhodně několik chytlavých momentů. Tvrdě hájilo evropskou demokracii proti nástupu populismu a proti fascinaci tzv. neliberální demokracií, jak ji předvádí například maďarský premiér Viktor Orbán. Vyzývalo Evropany, ať se přestanou uchylovat k národním antagonismům a raději začnou znovu posilovat demokratickou Evropskou unii jako pevnost klidu a prosperity uprostřed rozháraného a nebezpečného světa. Macron prohlásil, že patří ke generaci, která už si nepamatuje na války, jež vzniku Evropské unie předcházely, že ale nechce být součástí „generace náměsíčných, kteří zapomněli na vlastní minulost“ - a kteří dopustí, aby EU chřadla v atmosféře “občanské války”.

Reklama
Reklama

Macron, který ve francouzských volbách zvítězil s otevřeně proevropským programem, tvrdil, že bude hájit „evropskou suverenitu, protože jsme za ni museli bojovat“ a že „neustoupí žádné formě uhranutosti autoritářstvím“. Celý projev vlastně odstartoval jakousi proevropskou kampaň, během níž chce Macron debatovat s voliči právě na téma budoucnosti Evropské unie. V Česku celkem obtížně představitelné.

https://www.youtube.com/watch?v=PXYDpg883Y0

Samozřejmě, je to jen projev. Francouzská tendence k pompéznosti se s českou zálibou v obyčejnosti dosti míjí. Macron má k tomu domácí problémy se stávkujícími odboráři, takže změna tématu mu jistě přijde vhod. Ale přesto, Francie je klíčová země a v jejím čele stojí politik, který se pokouší koncentrovat energii, burcovat a pozitivně myslet.

List The New York Times upozorňuje, že obraz muže, který pumpuje novou energii do Evropské unie, se ovšem snadno může zhroutit, pokud Macron neuspěje se svými reformami doma. Jisté energetické vyvanutí je cítit i z Německa, Financial Times například citovali Alexandera Dobrindta, významnou postavu konzervativní CSU, který prohlásil, že „nemá absolutně žádný důvod udělat z Macronovy osobní spokojenosti svůj politický program“.

Na druhé straně, server Politico informuje, že u oběda se k úžasu mnoha přítomných sešli u jednoho stolu Macron s vrchním britským euroskeptikem Nigelem Faragem (stále i po referendu pilně docházejícím do Evropského parlamentu pro radost ze hry i výplatu) - a ten byl zjevně oslněn. „Byl velmi zdvořilý a civilní,“ prohlásil Farage o francouzském prezidentovi. „Mám úplně jinou politickou filozofii, ale když jsem se s ním teď sešel a poslouchal jsem ho, musím říct, že je pravděpodobně poslední šancí Evropské unie.“

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Vražda slovenského novináře Jána Kuciaka (a jeho snoubenky Martiny Kušnírové) nebyla šokující jen tím, že mladý novinář a jeho nastávající zřejmě životem zaplatili za jeho práci, ale také tím, že šlo v krátké době už o druhou vraždu novináře v Evropské unii. Tou první byla loni v říjnu smrt maltské novinářky jménem Daphne Caruana Galizia, které kdosi nastražil bombu do auta. Ačkoliv se toto povolání stává stále rizikovějším po celém světě, v Evropě jsme vraždění novinářů trochu odvykli.

Text v americkém deníku The New York Times právě na případu novinářky, kterou označuje za nejslavnější a nejprovokativnější z maltských žurnalistů, ukazuje, jak složité může být takový zločin vyšetřit a dotáhnout k uspokojivému závěru. Hledání vrahů podle NYT „vystavuje zkoušce“ jak maltské politické strany a instituce, tak celou EU. A právě podle její rodiny – a zejména syna Matthewa – v tomto testu neobstály.

Reklama
Reklama

V prosinci sice policie zatkla trojici „kariérních“ kriminálníků, ale kdo je poslal (pokud čin skutečně spáchali, jak tvrdí policie) a proč, to stále nevíme. Vinu trojice odmítá a s vyšetřovateli nekomunikuje. Podle rodiny úřady selhávají také proto, že mezi vyšetřovacími verzemi nemají tu, s níž policie pracuje v Kuciakově případě, tedy že motivy vraždy souvisejí s její prací. A vadí jim, že policie ani neprošetřuje informace, které jí poskytli – třeba fakt, že ministr, o němž Caruana Galizia psala v jednom ze svých posledních textů, chodí často do odlehlého baru, kde bývali zároveň častými hosty dva ze tří podezřelých. Ministr nepopírá, že do baru chodí, ale tvrdí, že s muži nikdy ani nemluvil.

O možných příčinách novinářčiny smrti nicméně píší ve zprávě členové delegace, kterou na středomořský ostrov vyslal Evropský parlament. Podle zprávy měl „brutální atentát“ za cíl „ vzbudit strach“ u kohokoliv. A zejména u těch, kteří se – stejně jako  Daphne Caruana Galizia – zajímali o případy praní špinavých peněz a korupce. Zastrašování nicméně nepodlehlo 45 novinářů z 18 médií z řady zemí, kteří po její smrti začali společně rozplétat kauzy, na kterých pracovala, a také okolnosti její násilné smrti.

Jejich spolupráci koordinuje francouzská nezisková organizace Forbidden Stories, která za uvězněné či zabité novináře s pomocí jejich kolegů z celého světa dokončuje rozdělanou práci. Tzv. Daphne´s project se podílejí i reportéři NYT, britského The Guardian, agentury Reuters či francouzského listu Le Monde.

https://www.youtube.com/watch?v=F-g3ZVkC7AY

Reklama
Reklama