Na seriály se dnes musí divák soustředit, k relaxaci jsou jen sportovní přenosy

Máloco je zbytečnější než zatahovat popové hvězdy do politických debat, ovšem v souvislosti s blížícím se referendem o Brexitu je evidentní, že vystoupení Británie z Evropské unie by markantně postihlo i hudební průmysl. A to není zanedbatelná položka, protože příjmy z populární hudby v současné době v Británii stále rostou; daří se jí lépe než celému zbytku zdejší ekonomiky a kupříkladu v roce 2014 přispěl hudební byznys do britské ekonomiky sumou 4,1 miliardy liber.

Británie je hudební tahoun Evropy. Jak se ale shodují odborníci z nejrůznějších odvětví hudebního trhu, pokud Británie Unii opustí, může na takové příjmy zapomenout. Laura Snapes ze serveru Pitchfork si dala tu práci, že zmapovala situaci jak na trhu s hudebními nosiči, tak na koncertní scéně - a málokdo by tu Brexit skutečně uvítal.

Už jen na koncertním trhu by při evropských turné britských kapel nastal naprostý chaos. Získávat individuální víza pro každou zemi Schengenu by se náhle stalo velmi složitou, časově i finančně náročnou činností (podobně jako dnes do Spojených států nebo do Japonska). Nehledě na to, že by pro kapely vznikla také povinnost přesně evidovat každý kus vybavení a nástrojů, které s sebou vezou.

Další rozměr věci dodává festivalová turistika, kdy na velké britské akce míří lidé z celé Evropy – a jen loni díky tomu přidali do britské kasy 3,1 miliardy liber. I zde by nastal úbytek. Odchod by mohl mít vliv i na cenu hudebních nosičů pro britské fanoušky. V Británii se dnes prakticky nelisují žádné vinyly, všechny funkční továrny sídlí na kontinentě; nové požadavky na cla by se i tady na byznysu negativně podepsaly.

Zatímco se Brit Reynolds vyznačuje velmi analytickým stylem a v minulosti ho proslavila třeba kniha Retromanie o nostalgické náladě naší současné kultury, Američan Klosterman (na snímku) je v mnohém experimentálnější a spekulativnější myslitel. Nejinak je tomu i v případě jeho aktuální knihy But What If We're Wrong? - jež se pokouší pohlížet na dnešní aktuální kulturní provoz okem pomyslných budoucích historiků a antropologů.

Analogie se bere namátkou za příklad Hermana Melvilla, jehož Bílá velryba ve své době u kritiky zcela pohořela. Melville pověsil psaní na hřebík a román byl znovuobjeven až po první světové válce, kdy se kompletně proměnila nálada. Velmi pravděpodobné je, že budoucím klasikem se také stane někdo jako Franz Kafka – tedy člověk, o jehož existenci nemají jeho současníci naprosto žádné tušení.

Další podnětná část rozhovoru pak přichází ve chvíli, kdy oba kritici popisují proměnu televize v posledních dvou desetiletích: „Joyce Carol Oates napsala asi v roce 1980 esej pro TV Guide o seriálu Poldové z Hill Street a začíná ji tím, jak se někdy ona i její intelektuální přátelé stydí za to, že si spolu povídají o tomhle televizní seriálu. Ovšem dnes jsme v době, kdy Emily Nussbaum z New Yorkeru vyhrála Pulitzerovu cenu za televizní kritiku. Když se něco stane takhle významné, zcela to mění způsoby sledování. Televize dříve sloužila k odreagování, dnes se na seriály musí divák soustředit,“ vysvětluje Klosterman, jak v moderních seriálech, které diváci hltají po celých sériích, záleží na pozornosti v každé minutě. Jinak člověku může utéct zásadní zvrat. „Dřív nikdo nečekal, že se budete na televizi soustředit. Když vám utekl jeden díl, nic se nestalo, prostě jste ho neviděli. Dnes mají takovou úlohu už jen sportovní přenosy.“

https://www.youtube.com/watch?v=4QiWXIcnMxg

O tom, jak digitální půst změnil jeho postoj k masturbaci, o tom, proč nebylo vhodné přirovnat Donalda Trumpa k Hitlerovi, o tom, proč ve svých stand-upech už nepoužívá slovo buzna - nebo také o tom, jestli je v dnešní době vůbec někdo zvědavý na trápení zabezpečeného bílého muže ve středním věku. To jsou jen některé okruhy, které s humorem i mimořádným vhledem v rozhovoru pro server Vulture rozebírá komik Louis C.K.

Teror začíná doma. Tak zní titulek komentáře Margaret Talbot pro The New Yorker. Krátce po nedělním masakru v Orlandu, přiznala totiž Sitora Yusufiy, někdejší žena střelce Omara Mateena, že v době jejich krátkého manželství před sedmi lety ji Mateen soustavně bil a zamezoval, aby se stýkala se svoji rodinou. Poznali se na internetu, takřka okamžitě se sestěhovali a stejně náhle začalo i domácí násilí: „Přišel třeba domů a začal mě mlátit třeba jen proto, že prádlo ještě nebylo vyprané,“ vzpomíná Yusufiy.

Autorka komentáře si ale všímá jiné statistické souvislosti. Ze 133 masových útoků, které proběhly v letech 2009 až 2015, vyšlo najevo, že v 57 % případů útočník zabil také svoji současnou nebo bývalou partnerku či jiného člena rodiny. V 21 případech měl útočník již za sebou obvinění z domácího násilí. Namátkou střelec z Virginia Tech, Čo Sung-hui, byl obviněn ze stalkingu a bostonský atentátník Carnajev byl v minulosti zadržen kvůli domácímu násilí a ublížení na těle.

Video: Skoro přesně deset let od svého průlomového hvízdavého singlu Young Folks se švédské popové trio Peter, Bjorn and John vrací s novinkovou deskou Breakin' Point. Klip k titulní stejnojmenné skladbě alba natočilo dánsko-norské režisérské duo HochR. Zachycuje zmateného muže, kterého na poutí divočinou provází zvláštní stvoření trošičku podobné obřímu mopu a postupně si ho podmaňuje.