úterý 12. 12. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Dříve či později to nejspíš přijít muselo: američtí liberálové začínají váhat, zda smršť obvinění kampaně #metoo není přece jen náhodou příliš plošná, neohrabaná, tupě nerozlišující mezi podstatným a méně důležitým. Rozbuškou je neslavný konec oblíbeného demokratického senátora Ala Frankena, o němž se americká levice domnívala, že by z něj mohl být jednou třeba i dobrý prezidentský kandidát.

Senátor - původně komik - byl v uplynulých týdnech obviněn z nevhodného chování; konkrétně z toho, že si v průběhu předešlé herecké kariéry vynucoval polibky a sahal ženám na zadek, když se s nimi fotil. Problém je v tom, že senátor sice pod tlakem stranických kolegů rezignoval, ale jeho omluva zní dost neochotně a přiznání se nekoná žádné. “Některá obvinění jsou vyloženě lživá a na jiné události se pamatuji zásadně jiným způsobem než zmíněné ženy,” tvrdí sveřepě padlá demokratická hvězda před odchodem do politického zapomnění.

Reklama
Reklama
Reklama

List The New York Times tak přichází s komentářem s výmluvným titulkem "Nejsem si jistá, že by měl Franken odstoupit". Autorka, právnička, vysokoškolská učitelka a dlouholetá politická aktivistka Zephyr Teachout, tu dospívá k názoru, že Kongres nemá žádné nástroje, jak záležitost vyšetřit, a že Frankenův osud vlastně nemusí být vůbec fér.

Liberální server The Politico ve stejném okamžiku přinesl rozsáhlý text, podle nějž se stoupenci #metoo musí připravit na to, že se kampaň může obrátit proti nim. Právnička Emily Yoffe zde stopuje původ očistné vlny k oficiální politice Baracka Obamy, jehož ministerstvo školství v dobré víře rozjelo na univerzitních kampusech boj proti sexuálnímu násilí. V dopise z roku 2011 rozeslaném 4600 institucím vyššího vzdělávání ministerstvo formulovalo nové zásady, s jejichž pomocí mají kampusy vymýtit sexuální násilí. Regule obsahují základní rysy známé i z dnešní vlny metoo: oběť má vždy pravdu, je potřeba uplatňovat “zaujatost proti pachatelům”, nemá smysl rozlišovat mezi různými typy sexuálního nátlaku.

Al Franken
Al Franken • Autor: ČTK

Uplatňování je podle autorky, jež o fenoménu napsala sérii reportáží pro server The Atlantic, občas dost zdrcující: aby se vyděšené univerzity nedostaly do problémů se zákonem, “rozšířily zásady tak, že postižitelnými prohřešky se stalo i běžné flirtování nebo sexuální vtipkování mezi studenty”. Autorka tvrdí, že (téměř výlučně) mladí muži někdy čelí obvinění, aniž se vůbec dozvěděli, kdo je vlastně vznesl.

V praxi se prý dost často jedná o životem nepolíbené studenty prvních a druhých ročníků, kteří se zodpovídají z činů spáchaných oboustranně v těžké opilosti, kdy se vzpomínky účastníků značně rozcházejí, jsou-li vůbec nějaké. Proti obvinění není odvolání. Tresty jsou vždy “radikální” a mezi různými formami prohřešku se nerozlišuje. Filozofii dobře vysvětluje Jared Polis, demokratický kongresman ze superliberálního okrsku Boulder v Coloradu, podle nějž “i kdyby se z deseti obviněných provinili pouze jeden nebo dva, je lepší, když se zbavíme všech deseti. Nakonec nemluvíme o odnětí svobody nebo trestu smrti, pouze o nuceném odchodu na jinou univerzitu, o označení problému”.

Funguje to tedy vlastně tak, jakoby se v trestním právu nerozlišovalo mezi přestupkem a závažným trestným činem a neexistovalo právo na obhajobu. Emily Yoffe tvrdí, že vlna #metoo je vlastně okamžikem, kdy se univerzitní praktiky začaly přelévat do širší společnosti se stejnými pravidly hry. Trestem je v tomto případě zostuzení a většinou jakási “profesní poprava”. “V uplynulých týdnech zmizelo z veřejného života v sovětském stylu mnoho obviněných mužů,” nebere si servítky autorka. “A začíná se debatovat o tom, zda si "všichni obvinění zaslouží profesní trest smrti, nebo zda by neměla existovat škála trestů” podle míry prohřešku.

V již zmíněném komentáři The New York Times se řeší přesně totéž: zda by Franken (a jemu podobní) neměli mít možnost se hájit před nějakou vyšetřovací komisí, a zda by případný trest neměl být úměrný míře provinění. “Nulová tolerance musí jít ruku v ruce se spravedlivým procesem a proporcionalitou,“ píše právnička, jež se jinak označuje za vášnivou stoupenkyni #metoo a boje za rovné příležitosti žen.

Nejde o ojedinělé výkřiky. O deformovaném odkazu Obamovy iniciativy píše The Economist, The New Yorker i  The Washington Post. Věc je komplikovaná, dobře to zachycuje rozsáhlá reportáž The New York Times, jež končí slovy, že “proces může být pokřivený pro oběti i pachatele a náprava věcí může zajít příliš daleko”. Další inteligentní a nejisté uvažování najdete v článcích reportérky The New Yorkeru  Mashy Gessen nebo komentátora The New York Times Rosse Douthata.

Čtěte také: Proti Trumpovi promluvilo devatenáct žen

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Kapitalismus, alespoň v “klasickém” anglosaském podání, má za sebou mizernou dekádu. Netvrdí to nikdo jiný než kapitalistický věstník The Economist - a hned připomíná prudký nárůst nerovnosti ve společnosti a finanční nestabilitu, která vyvrcholila kolapsem právě před deseti lety. “Neúprosná honba za vyššími cenami akcií dovedla velké firmy k chování, s jehož přispěním se svět jeví jako horší místo k životu. Sedadla v letadlech jsou stále menší, energetické firmy znečišťují ovzduší, nadnárodní společnosti exportují pracovní místa do zahraničí a firmy ze Silicon Valley se vyhýbají placení daní,“ konstatuje britský týdeník. Ale kromě žehrání se snaží hledat řešení. Nedávno jsme na tomto místě v menu zmiňovali, že doba je zralá pro hledání alternativ a nečekaných zvratů. The Economist nabízí možnost přímé demokracie - ovšem nikoliv v politice, ale v řízení firem.

Není to úplně výmysl redaktorů z centra Londýna, text stojí na studii držitele Nobelovy ceny za ekonomii Olivera Harta z Harvardovy univerzity a Luigiho Zingalese z Chicagské univerzity, autora knihy Capitalism for the People (Kapitalismus pro lidi). Ti tvrdí, že chování firem by mělo odrážet nejen hlad investorů po zisku, ale také jejich další životní hodnoty a postoje. Díky informačním technologiím to je prakticky proveditelné. A naše vlastní představy o tom, jak vlastně kapitalismus funguje, by se jen v jistém smyslu vrátily o kousek nazpět.

Reklama
Reklama
Reklama

Poměrně nedávno se za nedílnou součást zdravé kapitalistické společnosti považovalo masivní investování drobných “kapitalistů” na burze. Ještě v 60. letech držely 80 procent všech amerických akcií jednotlivci, v Británii to bylo 50 procent. Margaret Thatcher vedla širokou privatizační kampaň právě s představou obyčejných lidí, kteří získávají skrze akciové trhy nejhlubší účast a zájem o fungování kapitalistické ekonomiky.

Čtěte také: Digitální demokracie v Reykjavíku

Dnes sice třeba ve Spojených státech investuje sto milionů Američanů, ale většinou tak činí skrze různé fondy a investiční společnosti. Osobní vazba je ta tam; skutečným vládcem je investičním manažer se svým báječným platem. Z investorů se stala anonymní masa dožadující se zisku, aniž přesně chápe, odkud vlastně plyne. Systém základní odpovědnosti za zdroje peněz se rozpadl. “Pokud například supermarket vydělává na prodeji zbraní mentálně vykolejeným zákazníkům,” píší zmínění profesoři ve své studii, “držitelé podílů nemají žádné nástroje, jak následkům zabránit.“ A většinou o tom nemají ani tušení. Jedinou hrází a pojistkou slušného chování je potom regulační politika vlády. A tu, jak známo, není zase tak složité zlobbovat.

A teď si představme zvrat. Něco jako investiční aplikace na chytrém telefonu, která umožňuje miliónům drobných investorů uplatňovat “investiční demokracii”. “Babičky z Grand Rapids a kovbojové z Colorada by třeba hlasovali pro víc místa na nohy na palubách letadel Delta Airlines, pro to, aby Exxon akceptoval vyšší cenu za skleníkové plyny při těžbě ropy, aby IBM přesunulo část pracovních míst z Dillí do Detroitu a Apple aby platil vyšší daně než dnešních 18 procent, “ sní The Economist.

Nepochybně by to mělo velká rizika. Požadavky investorů by ve skutečnosti mohly být snadno natolik zmatečné, že by si s nimi žádný firemní management nebyl při nejlepší vůli schopen poradit. Nebo by investoři sice shodu našli, ale byla by - slovy týdeníku - “stupidní, vrtošivá a hrozivá”. Jak jen to zní povědomě, ovšem tady by aspoň investoři zplakali nad svým vlastním výdělkem.

Autoři studie ale nejsou naivní - ani záludní jako někteří populisté, kteří tlačí na přímou demokracii v politice. Předpokládají, že by hlasování muselo mít přísná pravidla a že by pravděpodobně muselo zůstat nezávazné - správní rady by byly povinny je zaznamenat a zvážit, ale nebyly by nuceny podle nich za všech okolností jednat. Celý nápad je asi trochu sen, nicméně zajímavě odráží napětí doby. Něco nefunguje a mnoho lidí trpí pocitem, že správu veřejných věcí nemají v rukou. A alespoň podle týdeníku The Economist, který je jinak zásadním odpůrcem přímé demokracie, jsou firmy vlastně na neustálé zasahování zvenčí a společenské tlaky uzpůsobeny lépe než politická struktura parlamentní demokracie.

Reklama
Reklama