úterý 2. 10. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

V bouřlivé debatě o sexuálním násilí a obtěžování, kterou poslední rok rámuje celoplanetární hnutí #MeToo, často zní názor, že je třeba ctít presumpci neviny a vyčkat na rozhodnutí soudu. Čekání na verdikty je v řadě případů u konce: minulý týden byl k minimálně třem letům (ale možná až deseti, to podle chování) vězení odsouzen americký komik Bill Cosby a tento týden začal rozsudkem, podle něhož půjde na dva roky do vězení Jean-Claude Arnault, francouzský fotograf žijící ve Švédsku.

Českými médii proběhlo několik komentářů, podle nichž neměl Cosbyho případ s MeToo nic společného. „Někde jsem četl, že Cosby je první odsouzená oběť #MeToo. Ne. #MeToo je zmutovaná hysterie. A Bill Cosby je prostě nemocný úchyl, který se ani neobtěžoval obtěžovat, ale rovnou omamoval,“ napsal třeba časopis Týden. Jde ovšem o zcela mylnou interpretaci toho, co se stalo. Jednak Cosby není oběť, je to soudem usvědčený pachatel vážného násilí. A souvisí naopak zcela zásadně s hnutím, v němž lidé obojího pohlaví (ale zejména ženy) buď na sítích pod hashtagem #MeToo nebo v rozhovorech s novináři mluví o svých zkušenostech s obtěžováním a násilím.

Reklama
Reklama

Andrea Constand, za jejíž znásilnění v roce 2004 byl Cosby nyní odsouzen, se po události svěřila matce a společně se obrátily na policii. Státní zástupce jí podle pozdějšího vyjádření uvěřil, nicméně neměl dost v ruce dost důkazů. Ty měl až o deset let později jeho nástupce ve funkci, který mimochodem předchozí nečinnost veřejně kritizoval. A měl je také proto, že o podobném Cosbyho chování začaly vypovídat desítky žen (celkem jich je přes šedesát), byť jejich případy k soudu nedospěly kvůli překročeným promlčecím lhůtám.

Bill Cosby
Bill Cosby odchází od soudu • Autor: Matt Slocum

První kolo soudního procesu v létě roku 2017 s Cosbym nedospělo k verdiktu, protože se porota nedokázala dohodnout (tzv. „hung jury“). V obnoveném procesu, který se konal v měsících následujících po skandálu Harveyho Weinsteina a dalších, však soudce Steven O’Neill povolil výpovědi většího počtu svědkyň - a nová porota, která byla genderově a rasově podobná té předchozí, ale složená z mladších lidí, Cosbyho shledala vinným.

„Bylo v ní více mileniálů, což mohlo hrát zásadní roli, když si uvědomíme generační propast v podpoře #MeToo,“ napsal k tomu týdeník The New Yorker. I řada dalších amerických komentátorů či právníků pak dospěla k názoru, že na průběhu soudu s Cosbym je v řadě ohledů patrná změna atmosféry ve společnosti, v níž posílila pozice a hlas obětí. Jak dále píše New Yorker, Cosbyho případ ukazuje, jak klíčové jsou pro soudní procesy s obviněnými i hlasy těch, kteří už se na orgány činné v trestním řízení nemohou obrátit kvůli promlčecí lhůtě - a časopis tím odpovídá na časté podivení, proč někdo s obviněním přichází třeba až po desítkách let.

Soudy – a platí to i pro ty české – totiž při posuzování případů zkoumají, nakolik se v chování obžalovaného opakuje nějaký vzorec, či zda jde o ojedinělý přešlap. Konkrétně u Cosbyho bylo díky desítkám jiných svědkyň zřejmé, že zdrogování a znásilnění Andrei Constand nebyl omyl, ale součást jeho  dlouhodobého modu operandi. Rovněž se posuzuje, zda jde o jednání naplánované a promyšlené – a fakt, že se opakovalo v desítkách případů, tento závěr podporuje.

Co se pak týče Arnaulta a hnutí #MeToo, švédský list Dagens Nyheter  loni v listopadu popsal zkušenosti osmnácti žen zahrnující sexuální obtěžování i násilí. Co z věci udělalo skandál zahrnující Švédskou akademii, která uděluje Nobelovy ceny za literaturu, byl fakt, že některá z těchto napadení se podle výpovědí měla odehrát v budovách patřících akademii či v uměleckém prostoru Forum. Ten Arnault vlastní se svojí manželkou, členkou Akademie a básnířkou Katarinou Frostenson, a byl institucí rovněž finančně podporován.

Právě tento fakt pak vyústil v komplikovanou situaci uvnitř akademie, která vykrystalizovala v rozhodnutí letos cenu neudělit. Denní menu ponechá stranou otázku, zda šlo o adekvátní reakci, nicméně jde také o reakci logickou, protože po rezignaci několika členů zkrátka akademie přestala být usnášeníschopná.

Žena, za jejíž znásilnění v roce 2011 byl nyní Arnault odsouzen na dva roky vězení, což je ve Švédsku minimální trest za tento zločin, se na policii obrátila několik dní po zveřejnění článku. Na otázku, proč věc nehlásila dřív, odpověděla, že pachatel je blízkým přítelem jejího nadřízeného. Zůstává také v anonymitě, i proto se soud odehrál za zavřenými dveřmi. Vnitřní šetření Akademie pak odhalilo, že donedávna významný aktér švédského kulturního života obtěžoval i několik členek instituce či lidí jim blízkých.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Donald Trump má z pohledu svých politických protivníků jednu nepříjemnou schopnost: částečné plní své sliby, nebo se mu aspoň daří budit zdání, že tomu tak je. Trump sliboval, že si vyšlápne na Írán - a skutečně odstoupil od jaderné dohody. Sliboval, že zvládne vyjednávat se severokorejským diktátorem Kimem - a skutečně zvládl dostat napětí pod kontrolu do té míry, že z Pchjongjangu už neprší výhružky jaderným útokem. Kromě toho dokázal uspořádat pěkné divadelní představení ohledně podílu spojenců v NATO na financování společné obrany, takže většina jeho stoupenců na domácí půdě, kteří zahraniční politiku sledují jen velmi letmo, je bezpochyby přesvědčena, že dal Evropanům pěkně za vyučenou.

Samozřejmě, ne každý slib je možné odškrtnout, třeba “krásná zeď” na jižní hranici USA zatím nestojí a leckdo může namítat, že i údajně splněné závazky jsou spíše velkolepou show než dlouhodobým řešením hlubokých problémů. Takhle to ale v politice nefunguje. Trump prostě koná. Naposled o víkendu voličům novou dohodu o volném obchodu mezi USA, Mexikem a Kanadou. Dohoda nahradí nenáviděnou smlouvu známou jako NAFTA, která je symbolem odchodu firem a pracovních míst do zahraničí.

Reklama
Reklama

Nová dohoda se bude jmenovat USMCA, co je zcela nepoetická zkratka názvu Dohoda mezi USA, Mexikem a Kanadou. Jak moc se vlastně liší od letitého předchůdce NAFTA, je těžké říct - třeba The Economist  to popisuje slovy, že “plný dopad dohody nebude bezprostředně jasný” - že dohoda “obsahuje stovky stran právnického textu” a že v ní experti nakonec nejspíš naleznou nejedno překvapení".

Jestliže jedním z bolestivých symbolů údajného výprodeje Ameriky byla výroba v zahraničí (Kanadě i Mexiku), pak USMCA například zvyšuje povinné množství dílů domácí provenience, jež musí auto obsahovat, aby se mohlo prodávat bez obchodní přirážky. Američané také získají lepší přístup na kanadský trh s mlékem.

https://www.youtube.com/watch?v=8DFNjCDFlyg

The Atlantic, tedy server a časopis, který má k protrumpovským sympatiím hodně daleko, konstatuje, že “Trump v otázce obchodu vítězí”. Ani tady si sice autoři zatím nejsou jisti, jak zásadní změny Trump a jeho tým vlastně vyjednal. “Další detaily budou známy v úterý,” píší. “V pondělí se hodnocení pozorovatelů rozcházela, někteří změny hodnotily jako mírné, jiní jako podstatné. Když nic, dohoda rozhodně pro Trumpa představuje politické vítězství,” dodává přesto The Atlantic.

Zároveň však server především konstatuje, že podle všeho funguje tu Trumpova taktika bezohledného nátlaku na své partnery a spojence. Jeho ochota riskovat letitá spojenectví znamená, že se nakonec prosadí těžká váha amerického trhu: “Američtí partneři jsou navzdory protestům nuceni souhlasit s většinou toho, co největší světová ekonomika žádá.“ Výsledkem je ústup a vzrůstající nechuť k Američanům. V tomto případě prý podle dostupných měření má dnes poprvé v historii většina Kanaďanů na Spojené státy negativní pohled.

Kanadská obchodní komora dohodu komentovala slovy, že je sice potěšena, protože období nejistoty skončilo, zároveň ale došla k závěru, že “Kanada si musí z tohoto nejistého období odnést poučení a již nikdy v budoucnu se nesmí stát natolik závislou na jediném obchodním partnerovi”. Trump se svými výhružkami a brutálním přístupem zjevně severní sousedy pořádně vyděsil.

V podstatě totéž píší Financial Times, když tvrdí, že dohoda je vítána s úlevou, nikoliv nadšením.  “Od okamžiku, kdy Donald Trump vstoupil v lednu 2017 do Bílého domu … se právníci, podnikatelé i úředníci obávali nejhoršího - zhroucení obchodních vztahů, v jehož důsledku dojde narušení regionálních  logistických řetězců a vážnému poškození ekonomik.“ K nejhoršímu nedošlo, takže sláva.

Vlastně vidíme stále dokola stejný postup. Trump na začátku všech vyhrotí, vyvolá silné emoce, strach, obavy z toho, že v nějakém záchvatu spustí katastrofu. Pak ustoupí a dohodne se. Všichni jsou rádi, že příběh má happy end, a Trump prodá výsledek svým voličům jako další důkaz své státnické a vyjednávací geniality. Je to zřejmě krátkozraká taktika, atmosféra mezi zeměmi je stále zakyslejší.

Co se přesně nakonec vyvrbí třeba na Korejském poloostrově, je velmi obtížné odhadnout, Trump s Kimem přece žádnou závaznou a srozumitelnou dohodou nepodepsali. Volebně, v kratším časovém horizontu, však Trump nehraje špatně - a jeho voliči rozhodně nemají pocit, že koupili jen prázdné sliby.

Reklama
Reklama