čtvrtek 10. 11. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

I pochmurná doba přináší šťastné zprávy. Brigádníci Evropské banky pro obnovu a rozvoj a Světové banky obešli 51 tisíc domácností ve 34 zemích. Mluvili s lidmi od portugalského Lisabonu po kyrgyzský Biškek a zkoumali, jak jsou šťastní.

Došli k tomu, že obyvatelé postkomunistických zemí v pocitu štěstí či spokojenosti po 25 letech kapitalismu více méně dohnaly Západ. Může za to do velké míry růst příjmů a pokles chudoby v zemích bývalého východního bloku - ale také pokles štěstí na Západě. Mezi Východem a Západem došlo ke konvergenci v pocitu štěstí, píše EBRD „poeticky“.

Průzkum ale třeba také zjistil, že lidé narození na přelomu komunismu a kapitalismu v 90. letech jsou v průměru o jeden centimetr nižší než ti narození před nimi nebo po nich. Výskyt tohoto fenoménu je přitom nejčastěji spojován s obdobím války. „Centimetr je hodně. Je to efekt, který ukazuje bolest konfliktu,“ komentoval pro Financial Times zjištění Sergei Guriev z EBRD. Protože jsou však šťastnější, nebo ta bolest snad příliš velká.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Kritika se po prezidentských volbách valí i na americké novináře, kteří nedokázali přesně popsat a pochopit vzestup Donalda Trumpa. Na vině jsou prý také sociální média – příliš mnoho novinářů zůstalo uzavřených v sociální bublině názorů, které jim konvenovaly, a nepostřehli dění ve zbytku země. A důvodem jistě mohou být i ekonomické škrty a propouštění v minulých letech, kvůli nimž muselo tak velký příběh pokrývat mnohem méně autorů než v minulosti. Kyle Pope, šéfredaktor Columbia Journalism Review, však vidí ještě jiné profesní selhání.

„Ve velké části Ameriky – vskutku ve většině Ameriky – se rozvířil vztek a rasismus, ale velmi málo novinářů si vzalo čas na to, aby trávili čas s lidmi žijícími mimo velká města u západního a východního pobřeží a naslouchali jim,“ kritizuje Pope. „Přitom v těchto volbách, stejně jako v jiných volbách, byli právě voliči podstatným příběhem, mnohem víc než manažeři volebních kampaní, mluvící hlavy z think tanků nebo komentátoři se spoustou příznivců na Twitteru.“

Reklama
Reklama

Pope dále kritizuje, že vlastní názory reportérů byly překážkou toho, aby skutečně dokázali naslouchat tomu, co se kolem nich děje. „Musí začít nová éra, v níž budou novináři ochotní vypravit se za lidmi, s nimiž mají zásadní osobní a světonázorové neshody a snažit se je pochopit,“ pokračuje mediální kritik z New Yorku. „To musí být doprovázeno návratem k opozičním kořenům novinařiny. Reportérům neprospělo, že se začali cítit jako součást establishmentu či se stali megafonem zavedených názorů.“

Pope volá po návratu ke staré novinářské tradici: dělat mocným problémy, říkat věci, které ostatní neslyší rádi. Ovšem neznamená to říkat nadále hlasitěji (a třeba ještě hlasitěji než dosud) i věci, které Trump a jeho voliči slyšet nechtějí?  Pope to nerozvádí, konkrétní je však v jiných návrzích: redakce mají být názorově pestřeji složené než nyní; reportéři se mají vyprostit z klecí oficiálních agentur a tiskových mluvčích a jít víc do terénu. Mají klást menší důraz na sociální média a psát příběhy, které jsou podstatné, i když nevyústí do vlny retweetů.

Reklama
Reklama