Levice i pravice straší. Svět nezažívá rekordní migraci

Vcelku neviditelně, bez velké mediální pozornosti jsme se posunuli při hledání mezinárodní spravedlnosti. Senegalský soud poslat na doživotí za mříže bývalého diktátora Čadu Hissene Habrého.

Dnes 73letý Habré se v pouštní zemi dostal k moci v roce 1982 s podporou CIA, která ho jako protiváhu k Libyi Muammara Kaddáfího držela u moci i v dalších osmi letech. Během té doby byl odpovědný za smrt čtyřiceti tisíc lidí a mučení a tvrdé věznění dalších desítek tisíc. Po svém pádu utekl do Senegalu, kde si ze zpronevěřených peněz příjemně žil. Jakkoli byl v Čadu v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti a například Belgie několikrát žádala o jeho vydání.

Spravedlnost požadovali především jeho oběti, respektive potomci obětí. Sesbírali stovky podrobných svědectví o zločinech Habrého režimu a s podporou lidsko-právní organizace Human Righs Watch po mnohaletém úsilí skutečně dosáhli vyšetřování a procesu. V roce 2012 Mezinárodní soudní dvůr v Haagu nakázal Senegalu, aby Habrého stíhal anebo vydal Mezinárodnímu trestnímu tribunálu (ICC).

Afričané jsou však vůči ICC nedůvěřiví, mnozí ho považují za politický nástroj mocných Evropanů, protože zatím stíhal jen politiky a válečníky z jejich kontinentu - jakoby se zločiny proti lidskosti neděly i jinde. V této nedůvěře jistě hraje roli i komplex z koloniálních časů. V kauze Hissene Habrého proto Senegal společně s Africkou unií vytvořil zvláštní tribunál: bylo to úplně poprvé, kdy justice v africké zemi soudila a nakonec poslala za mříže diktátora z jiného státu.

„Může se to stát vzorem pro budoucí procesy s africkými diktátory,“ píše Paul Jackson, politolog z univerzity v Birminghamu, na webu The Conversation. A dává tento přístup do kontrastu s mnohem viditelnějšími zatykači Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu, který však zatím nedokázal žádnou bývalou oficiální hlavu státu dostat do vězení.

Když se mluví o uprchlících, mělo by se mluvit také o Portugalsku. Podle kvót stanovených Evropskou unií by tato desetimilionová země měla přijmout 4500 běženců – lisabonská vláda se však v únoru ozvala a z vlastní vůle kvótu navýšila na 10 500 lidí.

Portugalsko se i tímto způsobem zbavuje nálepky špatně hospodařící země, již získalo během finanční krize, a naopak vysílá do Evropy signály solidarity. A na tomto přístupu se podle reportáže švýcarského deníku Neue Zürcher Zeitung (NZZ) shodne vláda s opozicí; žádné vnitropolitické hádky o přijímání uprchlíků se nekonají. Tamní debata je tedy prakticky opačná než ta ve střední Evropě, jakkoli mají Portugalci výrazně vyšší nezaměstnanost, a přitom srovnatelnou hospodářskou sílu.

Reálná čísla příchozích běženců se však přislíbené kvótě zatím zdaleka neblíží -  proto zmíněná reportáž vypráví o netrpělivém a pohostinném čekání na běžence, kteří však nepřicházejí. Proces přerozdělování uprchlíků se - jak známo - rozbíhá velmi pomalu, do Portugalska bylo z Řecka přesídleno teprve 400 běženců. I to je ale po Finsku a Francii nejvíce z EU.

Za pozornost dále stojí, že Portugalsko skvěle vychází i z dlouhodobého srovnání integrace přistěhovalců. V žebříčku Migration Policy Index, který porovnává integrační politiky 38 bohatých států v roce 2014, je hned za Švédskem na druhém místě (Česko je na 23. místě)

Současná debata o uprchlické krizi vyvolává pocit, že se planeta dala do pohybu a zažíváme historicky nebývalé přesuny lidí. To však není pravda. Tvrdí to Guy Abel, statistik z Wittgenstenova centra pro demografii ve Vídni, který migrační proudy měří a srovnává jejich vývoj v čase.

“V roce 2015 počet mezinárodních migrantů dosáhl 244 milionů, to je nárůst o 41 procent oproti roku 2000,“ hlásala nedávná tisková zpráva OSN a různé mutace tohoto titulku následně obletěly servery na celé planetě. Podle Abela, jehož práci dokumentuje nedávný text v německém týdeníku Der Spiegel, je však tento údaj zavádějící ze dvou důvodů.

V roce 2000 na světě bylo 173 milionů migrantů, kteří tvořili 2,8 procent z 6,1 miliardy obyvatel Země. Nyní je migrantů 244 milionů, počet lidí však mezitím narostl na 7,3 miliardy – migranti tak tvoří 3,3 procent globální populace. OSN tedy mohla klidně vydat mnohem méně dramatickou tiskovou zprávu, která by třeba říkala, že “od roku 2008 podíl migrantů stoupl pouze o 0,5 procentního bodu“.  Proč to neudělala?

„OSN dostává málo peněz. Její potravinový program, který pomáhá hladovějícím, je dlouhodobě podfinancován a kampaně na pomoc Sýrii také. Z této finanční nouze vyplývá, že OSN vždy vyhlašuje nová data s maximální hlasitostí a snaží se tak k tématu přitáhnout pozornost zaneprázdněného světa,“ píše Der Spiegel. To samé se dle Abela týká dramatických apelů o „rekordních počtech“ uprchlíků, které přispívají k současné emotivní debatě.

Navíc i onen počet 244 milionů migrantů žijících na světě je prý zavádějící. Kumuluje totiž všechny migranty a do tohoto čísla se počítá jak vloni do Dortmundu přišedší syrský uprchlík, tak 40 let v Berlíně žijící turecký prodavač novin. Abel upřednostňuje grafy, které ukazují vývoj migrace v čase. Měří, kolik lidí opustilo svou vlast například v letech 2010 až 2015, a srovnává tuto pětiletku s pětiletými cykly v minulosti. Výsledkem je následující graf:

Zde je pak několik jeho dalších závěrů jeho analýzy:

• K migraci zdaleka nejvíc dochází mezi sousedními státy a uvnitř různých regionů, nikoli z kontinentu na kontinent. Afričané například nejvíce migrují jinam do Afriky.
• Největší mezikontinentální migrační proud probíhá mezi Jižní a Severní Amerikou, jakkoli se v minulých pěti letech zmenšil
• Podíl Evropy na světových migračních pohybech klesá
• Lidé nejčastěji nemigrují z velmi chudých do velmi bohatých zemí. Migrační proud spíš připomíná schody: lidé se stěhují do zemí, které jsou na tom o něco lépe než jejich vlast. Z Bangladéše do Indie, ze Zimbabwe do Jihoafrické republiky, ze Slovenska do Česka, z Německa do Švýcarska.
• Proměnou prochází východní a jihovýchodní Asie, odkud tradičně lidé spíše odcházeli za lepším. Nyní samy tyto země začínají přitahovat imigranty.
• Globální migrace v minulých pět letech ve srovnání s lety 2005–2010 celkově výrazně ubylo (ze 45 milionů na 36,5 milionu). Vůbec nejvíc bylo lidstvo v pohybu v letech 1990 až 1995, kdy padla železná opona, lidé utíkali i před genocidou ve Rwandě a mnohými občanskými válkami na Balkáně, v Asii a Africe.

Mezi těmito zeměmi došlo v letech 2010 až 2015 k největší migraci:

A jaká je dle Spiegelu pointa Abelových studií, které podobným způsobem analyzují i data o uprchlících? „Jsme v paradoxní situaci, kdy se na politické pravici i levici ozývá podobně ječivá rétorika. Levice a humanitární organizace dramatizují data, protože chtějí probouzet soucit; pravicoví populisté foukají do stejné trubky, protože chtějí vyvolávat strach. Jen pravda se špatně prodává. A jaká je tato pravda? Situace je špatná; a je už dlouho špatná. Ale byla už i mnohem horší.  Dnešní situace je, že lidstvo v žádném případě není přetížené – a Evropa už vůbec ne. Situace se dá zvládnout, pokud budeme chtít,“ píše Der Spiegel.

V aktuálním Respektu přinášíme krátký článek o téměř zázračném probuzení Islandu, který ještě před osmi lety byl symbolem bankrotu a finanční krize. Nyní opět roste, splácí dluhy a prakticky nemá žádnou nezaměstnanost. Do příběhu o hospodářském oživení se nevešel paralelní příběh o politické frustraci Islanďanů. Na severském ostrově se blíží parlamentní volby a v průzkumech vede protestní strana.

Islandský protest byl však vždycky svérázný, neobracel se k pravicovým populistům, ale k jakýmsi politickým kreativcům. Nejprve se do čela Reykjavíku, kde žijí dvě třetiny Islanďanů, dostal komik a parta bývalých pankáčů, kteří si sarkasticky říkali „Nejlepší strana“ a slibovali třeba vymýcení kokainu z islandského parlamentu nebo ohřáté froté ručníky u všech horkých pramenů na ostrově.

V průzkumech před volbami, které se budou konat na podzim, nyní vede Pirátská strana. „Frustrace obyvatel z jejich politické elity je v Reykjavíku cítit na každém kroku. Po zveřejnění Panama Papers zjistili, že tolik předních politiků káže vodu a současně v Karibiku pijí víno. Mocní jsou teď v téhle zemi v paušálním podezření,“ píše o politické nespokojenosti uprostřed hospodářského vzestupu NZZ. Do skandálů v daňovém ráji se zapletla manželka teď už bývalého premiéra i manželka všeobecně respektovaného prezidenta.

Podle čísel Gallupova ústavu z 1. dubna by Piráty volilo 36,1 procenta Islanďanů. Druhá nejoblíbenější strana – pravicově-konzervativní Strana nezávislosti – by získala 23,2 procenta hlasů a třetí Pokroková strana pak 12,0 procenta. Všechna šetření navíc proběhla ještě před zveřejněním Panama Papers.

„Na Islandu sice existuje tradiční levicová opozice, Piráti jsou ale dnes mnohem oblíbenější. Lidé je vnímají jako nejautentičtější nositele myšlenek protestního vzepětí z let 2009–2011,“ řekl Jonathan Nackstrand, spolupracovník agentury na ostrově.

Na jedné straně sbírají islandští Piráti hlasy dřívějších voličů Sociálnědemokratické aliance a levicových zelených, jejichž koalice vládla v letech 2009–2013 a sice vyvedla zemi z krize, avšak nedokázala prosadit hlubší změny typu občanské ústavy. Na druhé straně podporuje Piráty i řada exvoličů Pokrokové strany současného premiéra Gunnlaugssona.

Hranice států, které se právě drolí na Blízkém východě, byly narýsovány přesně před sto lety. V květnu 1916, uprostřed první světové války, Francie a Velká Británie podepsaly tajnou dohodu, v níž rozhodly u budoucím uspořádání rozpadající se Osmanské říše. Vznikly tehdy například hranice dnešní Sýrie (pod francouzským vlivem) a Iráku (pod britským vlivem). Dohoda, respektive státní systém známý podle jmen hlavních diplomatických vyjednávačů Marka Sykose a Francoise Georges-Picota, se však v těchto dnech rozpadá. Ve světě proto k aktuálnímu výročí vychází řada komentářů od zkušených diplomatů a znalců mezinárodních vztahů.

Třeba od bývalého šéfa německé diplomacie Joschky Fischera nebo od šéfa amerického think tanku Council on Foreign Relations Richarda Haasse. Ten nesouhlasí s názory, které z dnešní beznaděje na Blízkém východě viní hlavně tyto hranice narýsované bez ohledu na Blízkého východu, na etnické a náboženské složení jeho obyvatel. „Nepříjemnou realitou je, že Blízký východ je v tak mizerném stavu kvůli tomu, že ho tamní vladaři a obyvatelé nedokázali lépe spravovat. Sykes-Picotova dohoda nemůže za všudypřítomný nedostatek tolerance a politických svobod, za špatné školy, za nespravedlivé zacházení se ženami a dívkami, “ píše Haass pro web Project Syndicate.

Fischer i Haass si myslí, že stoleté uspořádání na Blízkém východě končí. Richard Haass například nepovažuje za realistické, že se v dohledné době podaří mezi regionálními rivaly a vladaři vyjednat nějaký nový stabilní systém či nové hranice. „V předvídatelné budoucnosti Blízký východ v realitě bude vypadat jinak než na mapách,“ píše. Už dnes Sýrie i Irák jako jednotné státy existují jen na mapě, v reálu je spravují více či méně militantní bandy.

Joschka Fischer je konkrétnější: „Éra, kdy západní hegemon mohl kontrolovat Blízký východ, a to v krajním případě vojenskou silou, je pryč. Regionální síly, a nikoli vnější mocnosti (ani Rusko ne) vytvoří nový systém na Blízkém východě, který se zrodí z trosek Sykes-Picotovy dohody. Ale nový řád může vznikat velmi pomalu, protože žádná z regionálních mocností není dost silná na to, aby vnutila ostatním svou představu. A pokud se nedohodnou na kompromisu, Blízký východ zažije skutečnou politickou a humanitární kalamitu. Až totální vyčerpání všech zúčastněných donutí bojující strany k usmíření a k regionálnímu mírovému uspořádání. Čím déle cesta k novému řadu bude trvat, tím hůře pro všechny,“ píše Fischer, pro něhož je vývoj v regionu tikající bombou ohrožující světový mír.

Video: Jak vymýtit poválečný mačismus v Bosně.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery