Je papež komunista?

Dnešní den začíná o něco optimističtěji než včerejší a není to jenom vymetenou oblohou nad Prahou. Řecký tým Tsipras/Varufakis zařadil zpátečku a přivezl v pondělí do Bruselu návrh, nad jehož obrysy se věřitelé poprvé docela rozplývali. Podstatou je zvyšování daní a důchodová reforma, tedy především vyšší odvody důchodového pojištění.

Britský The Guardian sledoval celé dění v přímém přenosu, takže si veselé i dramatické chvilky můžete zopakovat. Na začátku byl řecký návrh a série optimistických prohlášení. Pak se ukázalo, že návrhů bylo vlastně několik, jelikož Řekové, snad omylem, rozeslali různé verze. Ministři financí začali být skeptičtí a při příjezdu na jednání házeli různé hlášky typu: “Za chvíli jsme zpátky” (slovenský minstr financí). Kdosi tvrdil, že většina odpovědných politiků se tváří, “jako by jim před chvílí chcípl pes”. Rozevlátý Varufakis dorazil s třičtvrtěhodinovým zpožděním.

Po hodině bylo klíčové zasedání ukončeno s tím, že se bude jednat zase ve středu - ministři a MMF prostě neměli čas si návrh prostudovat. K čemu tedy summit špiček eurozóny večer? “Šéfové mají vždycky právo mít na věc jiný názor”, odpověděl novinářům šéf eurozóny, holandský ministr Jeroen Dijsselbloem.

Večer pak všichni vyzařovali optimismus. Živý popis celého pondělního dění přezdívaného již nyní “summit stínů” - nic se nedohadovalo, pojedlo se a pousmívalo - najdete tady. Nic se nevyjednalo, ale atmosféra byla lepší než dříve.

V Řecku se mezitím demonstrovalo pro i proti dohodě s EU. Jeden z účastníků popsal napětí mezi oběma tábory jako “občanskou válku”. Nicméně pohled na evropské vlajky nad hlavami tisícovek demonstrantů stejně bylo pro autora menu zřejmě nejpozitivnějším okamžikem celého dne.

Řekové mají velmi omezený manévrovací prostor. V zemi se odehrává jakýsi “poklus” na banky - ne zcela panika, ale setrvalé stahování vkladů, takže z účtů od pátku odtekly již téměř 4 miliardy eur a část Řeků v předtuše krachu přestala splácet osobní dluhy. Banky přežívají ze dne na den díky penězům, které jim jako z kapačky dávkuje Evropská centrální banka. Během pondělních jednání někteří účastníci včetně německého ministra financí žádali, aby Řecko okamžitě zavedlo kapitálové kontroly - tedy částečně obstavilo bankovní konta. V Argentině se tomu říkalo “corralito” (ohrádka) a následoval pád vlády. V Řecku mezitím stihl šéf parlamentu a představitel tvrdého křídla Syrizy Alexis Mitropoulos prohlásit, že “o něčem takovém (myslí se Tsiprasův návrh) se ani nedá hlasovat, je to extrémní a asociální. Podle mě se návrh, který držíte v ruce, ani nedostane do parlamentu”.

Pokračování ve středu. Za oknem se mezitím objevily první mraky. Tak to sedí.

A co bude dál? Gideon Rachman z FT rýsuje tři scénáře. Dodejme, že Rachman je komentátor/bručoun:

Evropa nakonec ze strachu před rozpadem eurozóny ustoupí a Řekové dostanou více méně to, o co si řekli (evropský úprk z bojiště může být zamaskován vrstvou nějakých formálních reforem). Takový výsledek je katastrofou pro vlády zemí jako Španělsko, Irsko, Portugalsko nebo Lotyšsko, které přesvědčily obyvatelstvo, že je nutné přestát vlastní úsporný program. Následuje nástup tamních populistických stran typu Podemos, zatímco v hlavních věřitelských zemích výrazně posilují Praví Finové nebo Alternativa pro Německo. Časem se zasedání EU mění v setkání radikálů různých barev, kteří se nejsou schopni dohodnout vůbec na ničem. EU se otřásá v základech.

Grexit. Zbytek eurozóny má v záloze obranné mechanismy, které dočasně zabrání panice

. Tabu je nicméně porušeno, důvěra otřesena. Obranné mechanismy jsou dočasné, napáchané škody trvalé. Eurozóna se snaží prohloubit integraci, aby přesvědčila investory, že se nic podobného již nemůže opakovat, euro je opravdu nezvratné - tedy ovšem, ehm, s výjimkou Řecka. Hlubší integraci odmítají obyvatelé bohatých zemí, kteří právě viděli své daně zmizet v řecké černé díře. Nad celým evropským projektem těžknou stíny pochybností: místo rozšiřování a prosperity vidíme odchod a stagnaci. EU se otřásá v základech.

Všechno dobře dopadne a dohoda je na světě. Chvilku se slaví, potom přichází kocovina. Řecké dluhy se nedají splatit. Řecko nelze rychle a snadno reformovat v moderní zemi. A především se v praxi ukázalo, že celé euro je pochybný projekt. “Z historického hlediska se měny, které nejsou podpořeny existencí národního státu, nakonec zhroutí. EU se nicméně domnívala, že vytvořila struktury, jež existenci eura umožňují. Teď ale vidíme, že to není pravda. Někteří lídři budou v reakci na to tvrdit, že eurozóna musí nyní vytvořit další struktury podobné státu - bankovní unii a větší federální rozpočet. Posledních pět let ale ukázalo, že to je s největší pravděpodobností politicky nemožné.“

Uf. Rachman ale takhle bručí už od konce studené války.

Důvod úspěchu lidského rodu nelze hledat srovnáváním jedinců různých druhů. “Kdybyste mě vysadili na opuštěném ostrově se šimpanzem, abyste zjistili, kdo má větší šance na přežití, vsadil bych rozhodně na šimpanze,” vysvětluje izraelský vědec.

Tajemství člověka nespočívá v genialitě Robinsona, ale schopnosti lidí organizovat kolektiv

.

Lidé totiž umí vyprávět příběhy, které jsou pro ně stejně skutečné jako hmotná realita. Šimpanzi, žirafy nebo žraloci žijí v jednom, fyzickém světě. Lidé jsou rozkročeni do dvou říší - kromě stromů, trávy anebo moře je obklopují státy, peníze nebo zákony. O existenci těchto fiktivních světů se dokážou navzájem přesvědčit a právě jejich prostřednictvím umí organizovat činnost obrovského množství jedinců. To jim dává převahu nad ostatním tvorstvem.

Někteří živočichové samozřejmě také dokážou spojit síly, jejich spolupráce je ovšem silně limitovaná na zavedené činnosti nebo omezený počet jedinců. Včely například fungují jako jeden organismus, nedokážou ale řád své společnosti změnit v reakci na změnu situace. “Včely nikdy nesvrhnou královnu a nezavedou republiku,” píše Harari. Vlci nebo šimpanzi bez schopnosti komunikovat abstraktní myšlenky jsou zase ve spolupráci omezeni na velmi úzký okruh jednotlivců, které dokonale znají.

Pouze lidé umí spojit síly na základě víry ve vymyšlené příběhy. Peníze ve vaší peněžence fungují jenom proto, že všichni kolektivně věříme, že kousky papíru nebo čísla v internetovém bankovnictví skutečně mají nějakou hodnotu. “Spojené státy nebo Izrael nejsou vidět, nelze se jich dotknout ani je cítit. Jsou to jenom příběhy, které vymysleli lidé a pak se k nim s extrémní silou přimknuli,” píše Harari.  

Evropská unie, dluhy nebo demokracie existují jenom v našich hlavách jako výplody naší představivosti. V jejich existenci je možné přestat věřit, nahradit je něčím jiným a uspořádat svět zase jinak. Všechno je neustále v pohybu a malými krůčky se proměňuje každý den.“Pokud bude papež takto pokračovat dál, vracím se k modlitbám a církvi - nedělám si legraci,” zaznělo nedávno po jedné soukromé audienci ve Vatikánu. Autor výroku? Nápověda: slova byla pronesena cestou z Moskvy. Stále nic? Odpověď: Raúl Castro.

Papež František je jiný než jeho předchůdci a ti, kteří si katolickou církev spojovali s konzervativním pravicovým establishmentem, se trochu škrábou na hlavě.

Argentinský kněz tvrdě kritizuje kapitalismus a mluví o nutnosti být chudý a žít s chudými. Lidé prý nahradili pravého boha bohem jiným, penězi. Nerovnost je podle něj hřích, “který volá do nebe”

.

Americký moderátor Rush Limbaugh jeho myšlenky označil za “čistý marxismus”. Dost podobně mluví lidé z think tanků jako the Heritage Foundation. “Myslím, že tento papež má rozhodně marxistické sklony. Nesporně je velmi nahlas skeptický ke kapitalismu a volnému trhu,” prohlásil ekonom Stephem Moore. Britská stanice BBC nedávno odvysílala pořad s názvem: Je papež komunista?

Prý nakonec není. BBC to probírala s různými specialisty a našla zásadní rozdíly. Papež je prý ovlivněn především argentinským kolektivistickým peronismem a tradičním sociálním učením církve, která klade chudé na první místo. A je všemi deseti pro soukromé vlastnictví. Zároveň ale jeden z expertů v pořadu odvysílaném první červnový týden dodává: “Pokud máte pocit, že je papež marxista, počkejte si, až promluví k životnímu prostředí.“

K tomu došlo minulý týden a papežova encyklika Laudati Si pojednávající o změně klimatu rozhodně vyvolala polemiku. Nejde o to, zda je změna klimatu způsobena lidskou činností - to dnes už skutečně nepopírá ani Björn Lomborg. Debata se vede o tom, jak se situací naložit - a tady papežovo katastrofické lomení rukama narazilo na své odpůrce.

Konzervativní komentátor The New York Time (a katolík) 

Ross Douthat upozorňuje

, že debata se dnes vede mezi tzv. “dynamisty” a “katastrofisty”. Ti první “vidí modernitu 21. století jako v podstatě úspěšnou civilizaci směřující k budoucnosti, jež je lepší než minulost. Nepopírají, že existují problémy, věří ale, že je vyřešíme prostřednictvím inovací a že budeme stále svobodnější a bohatší”.

Katastrofisté naopak věří, že takhle už dál nemůžeme pokračovat, že se řítíme ke katastrofě, že je potřeba šlápnout na brzdu. Papež František se zařadil výrazně po boku hlasatelů apokalypsy, protože neupozorňuje pouze na globální změnu klimatu, ale odsuzuje “celé technologické paradigma naší civilizace, celý ekonomický a kulturní svět, v němž žijeme”. Jinými slovy, František žádá revoluci.

Mírněji se do papeže pustil i liberál Fareed Zakaria (překlad zveřejnil i Respekt), na kterého je František taky trochu velký pesimista. List Financial Times se v komentáři Papežské poselství, které míří vedle trochu jízlivě ptá, jaké alternativy papež vlastně 7,5 miliardám lidí na planetě nabízí, pokud odmítá technologická řešení. “V jižní Asii a subsaharské Africe bude za 20 let žít o 1,5 až 2 miliardy víc lidí než dnes. Všichni občané potřebují energii, a i když mnozí nakonec získají její menší množství, než potřebují, budou desítky milionů lidí využívat komerční nabídku uhlí a ropy, jež bude generovat další emise. Pokud tedy věda nenabídne jiné nízkonákladové technologie.“

Fotografka Katarzyna Majak má plné zuby převládajícího katolicismu v Polsku a vyrazila fotografovat vypravěčky jiných příběhů - čarodějnice, druidky, léčitelky a našeptávačky. “Uvědomila jsem si, že tady něco chybí. Intuitivně jsem cítila, že hlavní proud nenabízí ženám nic, co by uspokojilo jejich vnitřní hledání,” svěřila se fotografka serveru the Huffington Post, který některé fotografie ze série Mocné ženy zveřejnil.

“Ženy vyprávějí o svém úsilí vzít si zpět, co ztratily: moc matriarchálních kultů, přístup ke zdrojům energie, vlastní sexualitu a také právo na důstojnost, ženské umění, kontakt s přírodou a mnoho ženských tradic, jež byly zapomenuty nebo potlačeny,” píše v úvodu ke knize polská spisovatelka Olga Tokarczuk.

Video:  Další z krátkých videokurzů, které zprostředkovává server Aeon: Co odděluje živé věci od neživých? S podtitulkem hranice může být méně jasná, než se zdá.

Kulturní tip: Odebrat z přátel. Distribuce Cinemart. V kinech od: 18. 6. Poněkud kontroverzní tip: kdo chce pochopit, jak dnes spolu komunikuje mládež na internetu, neměl by minout tento žánrový hororový snímek, za nímž stojí ruský producent Timur Bekmambetov. Jedná se téměř o konceptuální umění, neboť celých 80 minut děje sledujeme obrazovku osobního počítače, na němž hlavní hrdinka pomocí textu a videa chatuje se svými přáteli a postupně se začnou dít divné, nadpřirozené věci a na povrch vyplouvat ošklivá tajemství. Film znepokojujícím způsobem evokuje, že žijeme v nepřirozeném virtuálním světě, kde se každodenně používaná technologie stává zlověstnou magií.