středa 14. 2. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Jak vyhlížel Ježíš? Je to samozřejmě trochu divné, protože a) už to nikdy nezjistíme a b) není to jedno? Není, druhá otázka je důležitá a zajímavá, říká ve svém článku Joan Taylor, profesorka na londýnské King’s College a mimo jiné autorka knihy Jak Ježíš vypadal?  Protože jestli je pro nás vzhled ostatních i sebe samých důležitý, pak je tuplem důležitý pro někoho, kdo chce svým spoluobčanům předat zprávu. A pokud chtěl někdo v dějinách předat zprávu, byl to rozhodně Ježíš.

Naše představa o tom, jak Ježíš skutečně vypadal, je tedy dost důležitá i pro naše vnímání jeho učení - jakkoliv povrchně to může znít a něco na tom bude. Ale je vůbec náš obraz Ježíše správný, ptá se Taylor v této souvislosti. Skoro určitě ne. Ježíš má v představivosti lidstva dlouhé vlasy s pěšinkou uprostřed. Je oblečený prostě, ale pečlivě, má dlouhou tuniku po paty s rozšířenými rukávy. Nosí sandály. Je to pohledný muž. Co však říkají evangelia, dobové prameny a naše vědomosti o Kristově době?

Reklama
Reklama

Pohledný možná podle dnešních měřítek byl a sandály ve skutečnosti nejspíše taky nosil. Tím ovšem přesnost končí. Skoro určitě neměl dlouhou tuniku po paty. To byla v Ježíšově době výsadou opravdu bohatých lidí; a tím Ježíš rozhodně nebyl. Ježíšova tunika byla po kolena, jak to nosívali chudí. Skoro určitě neměl dlouhé vlasy, nebyl pro to žádný důvod. Dlouhé vlasy se nenosily, měl je možná přerostlé, ale krátké. A rozhodně neupravené - jako ostatně všechno.

I tuniku, která byla běžně složená ze dvou kusů látky, měl pouze z jednoho. To byl pro dospělého znak opravdu extrémní chudoby: tunika z jednoho kusu bylo buď dětské oblečení, nebo spodní prádlo. Ježíš – jak je zaznamenán v zápisech římských učenců a koneckonců i evangelistů -  měl jistě charisma, ale nikoliv důstojnou eleganci. Jinak řečeno byl to trhan a špinavec, neupravený a nezatížený světskými starostmi o účes a oblečení.

Je to tedy zajímavý myšlenkový experiment. Poslouchat kázání na hoře od někoho esteticky akceptovatelného, či dokonce přitažlivého není obtížné - právě tak je vykreslován na obrazech, v knihách, nově i ve filmech. Ale od někoho zjevně “nepřizpůsobivého”? Od muže, kterého by většina dnešních obyvatel měst přešla jako pošuka či bezdomovce - a buď mu dala almužnu a nevěnovala mu další pozornost, nebo ho přímo ignorovala?

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Ve věku 83 let zemřel v královském sídle Fredensborgu dánský princ Henrik – manžel královny Margrethe II.  Pro Dány byl „tím exotickým členem rodiny“ a nikdy nevěděli, co od něj čekat. Když prvně přiletěl do Dánska za rodinou své snoubenky, v projevu slíbil, že se chce stát Dánem nejen občanstvím, ale i duší a kulturou - a že se chce zbytek svého života oddat práci pro tuto zemi. A podle toho, jak se mu v tom vedlo a jak ho hodnotila tamní média, jeho popularita stoupala - nebo klesala. „On sám se ale nikdy nezměnil. V posledních letech si ho oblíbili především mladí lidé – nejspíš pro odvahu být sám sebou, a pro to, jak uměl vždycky překvapit a otevřeně říct svůj názor nehledě na status člena královské rodiny,“ napsala k tomu v nekrologu TV2.

Francouz, který se přiženil do královské rodiny, měl vždycky problém s dánskou výslovností, která je pro cizince vskutku těžká. Ačkoliv se jazyku naučil, kvůli tvrdému francouzskému přízvuku se mu Dánové vysmívali, včetně médií. Dodnes ostatně používají větu „Mluvíš jako princ Henrik“ – a to ve chvílích, kdy se cizinec snaží mluvit dánsky a moc mu to nejde. Autorka tohoto textu si to zažila několikrát, a než se dozvěděla, že nejde o poklonu, měla z toho poměrně dlouhou dobu radost.

Reklama
Reklama

Henrik pocházel z Francie, vyrůstal ve Vietnamu. Plynule ovládal angličtinu, francouzštinu, vietnamštinu a mandarínštinu.  To, že se úroveň jeho dánštiny stala terčem kritiky, je vůči zesnulému monarchovi trochu nefér. Navíc když vezmeme v potaz, že manželka korunního prince Mary pochází z Austrálie - její přízvuk tahá Seveřany za uši úplně stejně, ale nikdo ji za to veřejně nekritizuje.

Na druhé straně je pravda, že Dánové mu po několika letech začali přece jen rozumět lépe i v přeneseném významu. Radovali se především z toho, že jejich království učinil otevřenější vůči dalším národnostem, a že znamenal pro zemi kulturní přínos: „Měl talent a zájem o hudbu, byl skvělým pianistou a nějakou dobu přemýšlel, že by se muzikou živil. Tuto touhu nakonec vystřídalo studium literatury, práva a orientálních jazyků, kterému se oddal na Sorbonně,“ píše dánský denník Jylland Posten.

Byl to právě Henrik, který organizoval setkání s diplomaty, umělci a dalšími významnými osobnostmi kultury. Královna mu za to neustále vyjadřovala vděk a princ opakovaně ukazoval, že se nebojí ani nečekaných spojení. Ještě před třemi lety se vydal do Kristiánie. Části Kodaně, která je proslulá dealerstvím lehkých drog, ale také mnoha koncerty. „Všichni o tomto sousedství mluvili, já se tam nikdy nepodíval, tak jsem se chtěl rozhlédnout,“ tvrdil tehdy médiím princ, který utekl ochrance.  Královská rodina záležitost nekomentovala. A podobně se postavila k tomu, když se převlékl na galavečeři pro WWF – Světový fond pro ochranu přírody - do kostýmu pandy.

https://www.youtube.com/watch?v=QZCs60Q-dfM

Tak se možná někdy i cítil. Jak list Jylland Post v nekrologu píše, otec ho několikrát varoval, aby si promyslel, do jaké pozice se přižení. Henrik přesto přijal titul prince, ale mnohokrát toho pak poté veřejně litoval - především měl pocit, že si nejsou s královnou rovni.  I tento jeho názor byl terčem kritiky: princ, který neustále komolí jazyk, a ještě by chtěl být králem. Ale pravda je minimálně to, že již zmíněná Mary, manželka korunního prince Frederika, bude jednou královnou, nikoliv princeznou.

Henrikova nespokojenost nakonec vyústila až ve zřeknutí se titulů a úlohy prince, což jeho popularitě mezi Dány opět nijak nepomohlo. Jeho posledním kouskem bylo, když médiím řekl, že se nechce nechat pohřbít vedle královny, protože nemá ten správný titul. Což například CNN loni v srpnu komentovala: „Není tajemstvím, že princ není spokojený se svým titulem. A být pohřbený na jiném místě je pro něj zřejmě vyjádřením toho, že si po celý svůj život vskutku nebyli s královnou rovni.“

Měsíc poté přišlo prohlášení královské rodiny, ve kterém stálo, že monarcha trpí demencí a že se rodina omlouvá. Média zkoumala, jestli je princ skutečně nemocný, nebo jej spíš chce královská rodina uklidit do ústraní. Každopádně Henrikův pohřeb bude podle původních plánů v katedrále v Roskilde, kam se ukládají členové královské rodiny. Margrethe II. se k smrti manžela vyjádřila jen krátce: „Je to jako kdyby půlka ze mne zemřela s ním,“ řekla pro dánskou TV2, jež dodává, že dánský národ svého prince nikdy zcela nepochopil, ale královna ho přesto měla za největšího muže svého života.

Obtížný vztah Mezi Henrikem a Dány pak shrnula ministryně kultury, která se z vlády komentovala jeho smrt jako první: „Média, která prince dřív ostře kritizovala, dnes budou zaplavena tím, jak odešel úžasný a milý člověk, který byl zároveň jiný. Pokrytectví tím však nekončí. Jsme dobří ve vyprávění pohádek, ať skončí jakkoliv, ale v pochopení jiné kultury, jako byla ta prince Henrika, musíme být lepší,“ konstatovala Mette Bock.

Reklama
Reklama