Spojené státy nikdy neměly prezidenta, jako je Donald Trump. Narcistická osobnost, neschopnost soustředit se po delší dobu, a navíc žádné zkušenosti se světovou politikou – to vše vede tomu, že tento byznysmen místo strategických vizí nabízí spíše slogany a hesla.
Americký politolog, teoretik mezinárodních vztahů a žijící legenda svého oboru Joseph Nye se v komentáři zamýšlí nad tím, nakolik může Donald Trump reálně změnit americkou zahraniční politiku a co jeho prezidentství znamená a bude znamenat pro postavení USA ve světě. A jak budou historici příštích generací hodnotit Trumpovo působení v kontextu zahraniční politiky – jako bod obratu, nebo jen dočasnou anomálii?
Ve své úvaze Nye vychází z knihy Presidential Leadership and The Creation of The American Era, kterou napsal před čtyřmi lety. V ní se americký politolog vrací k zásadním okamžikům dvacátého století, díky kterým se z USA stala světová velmoc, a přemýšlí, do jaké míry byly podmíněny osobnostmi tehdejším prezidentů.
Např. Woodrow Wilson byl první americký prezident, který udělal to, co bylo do té doby nemyslitelné – veden přesvědčením o americké výjimečnosti poslal poprvé v historii americké vojáky bojovat a umírat na jiný kontinent. A situace o dvacet let později: kdyby USA vedl zapřísáhlý izolacionista namísto F. D. Roosevelta, těžko říci, jak by se země zapojila do druhé světové války. Čtyřicet let nato pak i díky schopnostem dua Ronald Reagan - George Bush starší došlo k rozpadu sovětského bloku.
Dějiny si Trumpa budou nejspíš pamatovat jako kuriózní odchylku v americké historii.
Nakolik by tedy byla historie odlišná, kdyby na jejich místech v Bílém domě seděl někdo jiný? Stala by se i tak z USA supervelmoc? Vzhledem ke geografii USA a ekonomické velikosti země je pravděpodobné, že by nějaká forma americké dominance přesto vznikla, tvrdí Nye. Nicméně klíčová rozhodnutí prezidentů a jejich načasování ovlivňují formu a typ dominance. Pokud by např. v roce 1945 po zesnulém Rooseveltovi nenastoupil Harry Truman, který vůči Sovětskému svazu zaujal tvrdý kurz, Stalin mohl dost možná získat další území v Evropě a na Blízkém východě - a studená válka mohla trvat ještě déle.
Akademici se pokusili alespoň základně spočítat, do jaké míry ovlivňuje jedinec ve vedoucí pozici chod dané entity a např. v případě obchodních společností došli zhruba k 10 – 15 procentům. Nicméně v obchodních společnostech existují pevné struktury a politika mnohdy funguje jinak, bez ustálených struktur – tady jako příklad může sloužit Jihoafrická republika, kterou nejistým obdobím přechodu od apartheidu provedl Nelson Mandela, jehož vedení bylo pro tehdejší vývoj klíčové.
Americká zahraniční politika má také svoji strukturu a formuje ji řada institucí, jejichž pole působnosti určuje ústava. Krize nicméně vytvářejí situace, v nichž mají rozhodnutí prezidenta zásadní vliv. Např. pokud by těsné prezidentské volby v roce 2000 vyhrál Al Gore namísto George Bushe, Amerika by pravděpodobně nikdy nezačala válku v Iráku. Zahraniční politika vzniká jako kulminace řady menších rozhodnutí, z nichž každé (včetně prezidentských) má potenciál zásadně ovlivnit výsledek.
Nye tak svoji úvahu uzavírá varováním, že riskantní rozhodnutí vůdců mohou hrát větší roli v případě velmocí než v případě teprve rostoucích zemí. Pokud Trump nevyvolá žádnou větší válku a nebude za tři roky znovu zvolen, dějiny si ho budou nejspíš pamatovat jako kuriózní odchylku v americké historii. Jak ovšem Nye podotýká, v této úvaze se skrývá až příliš mnoho „kdyby“.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
