pondělí 11. 9. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Spojené státy nikdy neměly prezidenta,  jako je Donald Trump. Narcistická osobnost, neschopnost soustředit se po delší dobu, a navíc žádné zkušenosti se světovou politikou – to vše vede tomu, že tento byznysmen místo strategických vizí nabízí spíše slogany a hesla.

Americký politolog, teoretik mezinárodních vztahů a žijící legenda svého oboru Joseph Nye se v komentáři zamýšlí nad tím, nakolik může Donald Trump reálně změnit americkou zahraniční politiku a co jeho prezidentství znamená a bude znamenat pro postavení USA ve světě. A jak budou historici příštích generací hodnotit Trumpovo působení v kontextu zahraniční politiky – jako bod obratu, nebo jen  dočasnou anomálii?

Reklama
Reklama
Reklama

Ve své úvaze Nye vychází z knihy Presidential Leadership and The Creation of The American Era, kterou napsal před čtyřmi lety. V ní se americký politolog vrací k zásadním okamžikům dvacátého století, díky kterým se z USA stala světová velmoc, a přemýšlí, do jaké míry byly podmíněny osobnostmi tehdejším prezidentů.

Např. Woodrow Wilson byl první americký prezident, který udělal to, co bylo do té doby nemyslitelné – veden přesvědčením o americké výjimečnosti poslal poprvé v historii americké vojáky bojovat a umírat na jiný kontinent. A situace o dvacet let později: kdyby USA vedl zapřísáhlý izolacionista namísto F. D. Roosevelta, těžko říci, jak by se země zapojila do druhé světové války. Čtyřicet let nato pak i díky schopnostem dua Ronald Reagan - George Bush starší došlo k rozpadu sovětského bloku.

Dějiny si Trumpa budou nejspíš pamatovat jako kuriózní odchylku v americké historii.

Tweetni to

Nakolik  by tedy byla historie odlišná, kdyby na jejich místech v Bílém domě seděl někdo jiný? Stala by se i tak z USA supervelmoc? Vzhledem ke geografii USA a ekonomické velikosti země je pravděpodobné, že by nějaká forma americké dominance přesto vznikla, tvrdí Nye. Nicméně klíčová rozhodnutí prezidentů a jejich načasování ovlivňují formu a typ dominance. Pokud by např. v roce 1945 po zesnulém Rooseveltovi nenastoupil Harry Truman, který vůči Sovětskému svazu zaujal tvrdý kurz, Stalin mohl dost možná získat další území v Evropě a na Blízkém východě - a studená válka mohla trvat ještě déle.

Akademici se pokusili alespoň základně spočítat, do jaké míry ovlivňuje jedinec ve vedoucí pozici chod dané entity a např. v případě obchodních společností došli zhruba k 10 – 15 procentům. Nicméně v obchodních společnostech existují pevné struktury a politika mnohdy funguje jinak, bez ustálených struktur – tady jako příklad může sloužit Jihoafrická republika, kterou nejistým obdobím přechodu od apartheidu provedl Nelson Mandela, jehož vedení bylo pro tehdejší vývoj klíčové.

Americká zahraniční politika má také svoji strukturu a formuje ji  řada institucí, jejichž pole působnosti určuje ústava. Krize nicméně vytvářejí situace, v nichž mají rozhodnutí prezidenta zásadní vliv. Např. pokud by těsné prezidentské volby v roce 2000 vyhrál Al Gore namísto George Bushe, Amerika by pravděpodobně nikdy nezačala válku v Iráku. Zahraniční politika vzniká jako kulminace řady menších rozhodnutí, z nichž každé (včetně prezidentských) má potenciál zásadně ovlivnit výsledek.

Nye tak svoji úvahu uzavírá varováním, že riskantní rozhodnutí vůdců mohou hrát větší roli v případě velmocí než v případě teprve rostoucích zemí. Pokud Trump nevyvolá žádnou větší válku a nebude za tři roky znovu zvolen, dějiny si ho budou nejspíš pamatovat jako kuriózní odchylku v americké historii. Jak ovšem Nye podotýká, v této úvaze se skrývá až příliš mnoho „kdyby“.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Naprosto otevřená zůstane až do posledních chvil nejpodstatnější otázka zářijových německých voleb: Bude příští čtyři roky opět vládnout velká koalice křesťanských a sociálních demokratů? Dvě tradičně nejsilnější německé politické strany společně vedou zemi osm z posledních dvanácti let. Úspěšně. Ovšem dlouhodobě velké koalice demokraciím neprospívají: chybí silná opozice, vytrácí se soutěž odlišných politik, politická a mediální debata je nudnější. Část voličů tak alternativy hledá mimo parlament - u nových aktérů, kteří slibují „otřást systémem“. V případě Německa je touto silou nacionalistická Alternativa pro Německo (AfD).

I z tohoto důvodu bude v německých volbách rozhodující výsledek menších politických stran, zvláště pak liberální FDP a Zelených. Obě mají šanci stát se menším koaličním partnerem v příští vládě, týdeník Die Zeit jim proto v aktuálním vydání oběma věnuje několik textů.  “Na první pohled připomínají nezadané singles, jejichž základní údaje nabízejí dobré vyhlídky na příjemnou romanci. Bydlí v podobných čtvrtích, jsou vzdělaní, velmi dobře vydělávají, odmítají autoritářské způsoby… Pak ale přichází zlé probuzení: program, světonázor a etické názory k sobě nesedí,” píše Mariam Lau v textu, který pojednává o tom, proč německé liberály a Zelené pojí tak hluboká vzájemná averze.

Reklama
Reklama
Reklama

Rivalita vychází z rozdílné základní filozofie obou stran: Zelené charakterizuje varovně zdvižený ukazováček, FDP ostré lokty. Zelení mají pocit, že se lidé provinili proti přírodě a musí tento dluh splácet - nebo dojde k ekologické katastrofě. Jejich levicové křídlo upozorňuje, že plundrování planety Země neskončí, dokud se nezbrzdí kapitalismus, který je na maximálním využití přírodních zdrojů založený. Zelení mají spíše skeptickou představu člověka. Naopak FDP se děsí kolektivismu a morálního tlaku, který vychází z pocitu viny vůči přírodě. Liberálové věří, že pokud bude mít každý jedinec maximální svobodu, budou z toho mít nakonec prospěch všichni.  Jejich ideologie tak vychází z mnohem pozitivnější představy o člověku.

Různé světonázory, přitom podobné sociální složení voličů a fakt, že jedna strana ve druhé vidí i vlastní slabiny - to vše dělá ze souboje FDP a Zelených něco jako zaťatou bratrskou rivalitu.  Aktuálně se odlišná východiska projevují například v postoji vůči dieselové aféře: Zelení chtějí k roku 2030 zakázat spalovací motory, FDP naopak tuto debatu považuje za hysterii, chce zmírnit emisní limity a nechat budoucnost průmyslu především na inženýrech. Liší se též názory na budoucnost Evropy: FDP by nevadil odchod Řeků z eurozóny či ukončení evropských stabilizačních mechanismů v eurozóny, naopak Zelení navrhují víc německých státních investic, které by v Evropě rozpumpovaly větší růst, a jsou vstřícnější vůči zadluženým jihoevropským zemím.

Christian Lindner, sef FDP, Berlin
Christian Lindner, předseda FDP • Autor: Matěj Stránský

Tady probublávají odlišné představy o vztahu státu a trhu, nicméně současně se postoje obou stran přibližují. Šéf Zelených Cem Özdemir prohlásil, že “musíme zachránit německý automobilový průmysl”. To je značný posun od chvil, kdy se někdejší šéf poslaneckého klubu Zelených Rezzo Schlauch počátkem století musel ve straně zpovídat z rozhovoru, v němž uznal, že řízení auta s sebou nese i pocit svobody. FDP se však také posunula: hlásí se k ochraně klimatu a k obnovitelný zdrojům. V migrační politice pak obě strany požadují moderní přistěhovalecký zákon po vzoru Kanady a Zelení do svého programu napsali dříve nemyslitelnou větu, že “ne každý, kdo do Německa přijede, zde také může zůstat”.

Bernd Ulrich pak na základě těchto rozdílů v jiném textu rozvádí, jak by se lišila případná vláda Angely Merkel v závislosti na tom, kdo by se stal menším koaličním partnerem. Pokud by se koaličním partnerem stala FDP, většina vlády by stála politicky napravo od Angely Merkel: bavorská CSU, FDP i velká část poslaneckého klubu CDU zastává konzervativnější pozice v otázkách migrace, eurozóny i ekologie. “Kdo si chce udržet kancléřku Merkel, avšak zastává názor, že její dosavadní politika byla příliš zelená, ten by měl volit FDP,” píše Ulrich. Naopak koalice se Zelenými by dosavadní, na poměry křesťanských demokratů liberální kurs kancléřky zachoval, nebo dokonce posílil.

To vše samozřejmě platí jen za předpokladu, že Angela Merkel skutečně volby vyhraje - přičemž polovina voličů se stále nerozhodla. A že by koalice CDU/FDP či CDU/Zelení získaly nadpoloviční většinu poslanců, což bude nejspíše do poslední chvíle rovněž nejisté.

Reklama
Reklama