úterý 12. 9. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Společnost Expat Insider již čtvrtým rokem sestavuje pozoruhodný žebříček zemí, jak je vidí lidé, kteří v nich pracují a žijí jako cizinci (tzv. expats). Není to úplně vědecký nebo bůhvíjak reprezentativní pohled: v podstatě je to svět, jak se jeví té rozpohybovanější a neposednější části lidstva, která je ochotna a schopna zvednout se a část života prožívat v zahraničí. Na druhou stranu se ani nejedná o úplně libovolnou hitparádu.

Expat Insider je jakousi sítí sdružující 2,8 milionů lidí žijících v zahraničí, dotazuje se 13 000 globalizovaných nomádů ze 166 zemí a klade jim propracovaný systém otázek, jež pokrývají všechny možné stránky života od pracovních podmínek přes příjmy, životní styl a rodinný život až po ekologii. Výsledky jsou někdy hodně nečekané, globální praktici zjevně vidí svět jinak než běžné žebříčky rozvoje sestavované ctihodnými nadnárodními organizacemi. Ale abychom příliš nenapínali, Česko si vede velmi dobře, vloni jsme byli na desátém místě a letos jsme se o jednu příčku sesunuli, nicméně držíme si tedy pěknou jedenáctou pozici hned za prosluněným Španělskem. První desítka a poslední desítka vypadají následovně:

Reklama
Reklama
Reklama

Expat Insider

Čtenář může být jistě překvapen: obvyklá baterie severských zemí nikde v dohledu a Bahrajn nebo Kostariku by jako vysněné místo k životu a práci možná tipoval málokdo. Na druhé straně, jak moc se naše názory opírají o praktické zkušenosti? Autor menu, který také tráví část života mimo rodnou hroudu, například z vlastní zkušenosti naprosto chápe, proč je z pohledu cizinců Brazílie se svou ekonomickou krizí, supernebezpečnými ulicemi a mizerným vzdělávacím systémem na chvostu, ale nad umístěním Mexika, které zná mnohem povrchněji, mu zůstává rozum stát. Možná tedy bude lepší se podívat na to, co se všem těm cizincům tolik líbí na Česku.

Pracující cizince  - v žádném případě nejedná o uprchlíky či azylanty, bavíme se o legální migraci spíše lépe postavených lidí - zjevně zcela uchvátily pracovní podmínky v Česku, v tomhle konkrétním žebříčku jsme dokonce úplně nejlepší na světě. Cizinci si pochvalují mix práce a volného času, jsou spokojení s pracovními podmínkami a atmosférou na pracovišti, ekonomika šlape, práci není problém najít a plat je OK vzhledem k životním nákladům v zemi. Česko je opravdu v loňském roce hodnoceno jako nejlepší místo na světě, kam se vydat za prací.

Tím ale nadšení nekončí. Cizincům se líbí možnosti využití volného času, jsou spokojeni s tím, jaké možnosti se nabízí jejich dětem a jak se děti mohou volně a samostatně pohybovat. K tomu je potřeba připočítat dostupnou zdravotní péči a hustou dopravní síť. Z průzkumu vycházíme jako země pohodářů, kteří nejsou úplní workoholici, ale dobře se s nimi pracuje, a mírných požitkářů, kteří si kolem sebe vytvořili síť tisíce a jednoho způsobu, jak vesele a celkem dostupně trávit volný čas. Vyčítána je nám jistá uzavřenost a chlad, pro cizince je prý těžké navazovat přátelství. A pak samozřejmě jazyk: čeština se jeví jako příliš obtížná a se znalostí jazyků to není slavné.

Ještě jednou si připomeňme, že tohle je celkem specifický pohled z bubliny spíše úspěšných globálních harcovníků a jistě se bude hodně rozcházet s optikou usedlých obyvatel vesnic na Bruntálsku, ale zajímavost rozhodně nepostrádá. Cizinci celkem neomylně vypichují dobré stránky Česka, jež si v běžném každodenním životě příliš neuvědomujeme; jsme na ně tak zvyklí, že je považujeme jaksi za samozřejmé. Opak je však pravdou: prostupnost a svoboda českého veřejného prostoru, relativní bohatství v poměru k cenám, bezpečí ulic a nebývale aktivní přístup Čechů k volnému času je něco, o čem si třeba právě Brazilci po návratu z výletu do Evropy vyprávějí ještě týdny.

Expat Insider

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

„Odstraňujeme cenovky z oblečení. A nechceme, aby naše služka věděla, že kupujeme chleba za šest dolarů,“ vypráví třicátnice z Manhattanu socioložce Rachel Sherman v jednom z mnoha rozhovorů, který v poslední době vedla s bohatými lidmi. Pracuje ve finančnictví, její domácnost má roční příjem 250 000 dolarů (přes 5 milionů korun) a po rodičích zdědila dalších několik milionů dolarů. „Možnosti, jež máme, jsou obscénní. Chleba za šest dolarů je obscénní.“

Citace pochází z nově vydané knihy Uneasy Street: The Anxieties of Affluence (zhruba Necítíme se ve své kůži: úzkosti majetných) a z nedělního eseje What the Rich Won’t Tell You (Co vám bohatí neprozradí) téže autorky na stránkách The New York Times. Názvy mluví za vše: nerovnost v příjmech mezi lidmi postoupila ve Spojených státech do takové fáze, že - aspoň dobře situovaným liberálům z New Yorku - začíná být jejich vlastní bohatství nepříjemné, trapné a hledají způsoby, jak ho vysvětlit sami sobě.

Reklama
Reklama
Reklama

Amerika není právě země, kde by se lidé tradičně styděli za úspěch, naopak, před více než sto lety se právě v USA ujal termín "okázalá spotřeba" (conspicuous consumption) označující chování, kdy se majetek okatě předvádí jako symbol vlastního úspěchu. Donald Trump se svými obřími letadly a zlatými nápisy je archetypálním představitelem nafoukaného bohatce a zdá se, že v očích méně movité veřejnosti mu to dokáže zjednat obdiv.

Rachel Sherman ale pod přísným slibem anonymity provádí sociologický průzkum mezi zámožnými Američany, kteří pociťují své bohatství jako morální stigma. Jejich majetek pochází nejčastěji z práce ve finančním sektoru, někteří ho zdědili. A cítí se trapně. „Nikdy se mě nikdo nezeptal, kolik utrácíme. Jste jediný člověk, před kterým jsem ta čísla vyslovila nahlas,“ říká jedna respondentka. „Tohle se nesmí dostat ven, manžel by mě zabil,“ praví jiná. A další movitá žena v domácnosti po otázce, kolik činí jejich rodinný majetek, nejdříve jenom vytřeští oči: „Na tohle se nikdo neptá. To je zhruba v ranku: Masturbujete?“

Obal

Bohatí Newyorčané popisují, jak si často v soukromí kladou otázku, jestli vlastně chtěli takhle luxusně žít. Sedí ve svých bytech za deset dvanáct milionů dolarů na vrcholcích newyorských mrakodrapů a přemýšlí, čím vlastně jsou. Jedna zpovídaná žena se přiznala, že donutila poštu, aby její v její adrese přestala používat zkratku PH (penthouse, rozlehlé střešní apartmá sloužící jako synonymum luxusu) a nahradila ji číslem podlaží. Jiní se dohadují, jestli jsou střední třída nebo vyšší středí třída. Označení “majetní” odmítá jedna respondentka do té míry, že s autorkou téměř zruší domluvenou schůzku. Raději se vnímají jako “lidé, kteří mají pohodlný život” nebo “kteří měli štěstí”. Všichni snaží distancovat od dnes velmi nepopulární nálepky "jednoho procenta", která označuje horní vrstvičku americké společnosti, jež dokázala zabrat nepoměrné množství majetku americké společnosti.

Socioložka tak vlastně popisuje obranné mechanismy, které si bohatí Newyorčané vytváří, aby si své balíky peněz zdůvodnili sami před sebou. Hrdost v tom rozhodně není. Důraz se klade na to, že majetek byl vydělán prací, byť z výše odměn “těm šťastným” zjevně trochu mrazí v zádech. Nejdůležitější v téhle sebeanalytické akrobacii je však podle všeho přesvědčit sebe a okolí, že bohatý člověk s penězi zachází rozumně. Pohrdá se okázalými gesty, dětem se vlastnoručně připravuje svačina, na dovolenou se nelétá vlastním tryskáčem a je tu snaha nevychovat z dětí spratky. I když to není jednoduché - když se jedna z rodin vrátí z dovolené za pouhých 10 000 dolarů, prohlásí potomek: „Bylo to skvělé, ale příště poletíme soukromým letadlem jako všichni ostatní.“

Pointou podle autorky je, že se mezi úspěšnými americkými liberály šíří pocit studu, který sám zabraňuje v tom, aby se prohlubující nerovnost řešila. Bohatí lidé cítí, že peníze mají nezaslouženě, ale rozhodně to ale nevypadá, že by se jich chtěli vzdát. Místo toho vytvářejí mentální rozdíl mezi majetkem a způsobem jeho užívání: pokud s ním nakládají "normálně", a ne jako Trump, je vlastně všechno v pořádku a jsou jakýmsi zvláštním případem běžné americké střední třídy. „Reprodukují tak systém, v němž být astronomicky bohatý je přijatelné, pokud se bohatí chovají morálně správně,“ píše Rachel Sherman.

Ona sama si to zjevně nemyslí. Tvrdí, že morální by mělo být samo společenské uspořádání - a to dnešní s obrovskými rozdíly podle ní není. „Chceme společnost, v níž je akceptovatelné, že někteří lidé mají desítky miliónů, nebo dokonce miliardy dolarů, pokud tvrdě pracují, jsou štědří, nejsou materialističtí a stojí oběma nohama na zemi? Nebo bychom měli mít jiné morální mety a usilovat o společnost, v níž je tak vysoká míra nerovnosti měla neakceptovatelná bez ohledu na to, jak milí a uměření jsou ti, kteří z ní těží?“  Do New Yorku zřejmě v tomto ročním období vane silné skandinávské proudění.

Reklama
Reklama